Svoboda a téma nároku

1. dubna 2023

Téma svobody a hranic, potkáváme v tématu, zda děti mohou nebo nemohou pobíhat restauracemi. Svobody mnohdy pojaté opačně. Mohu si jít sednou ze svého single bytu do pohodové stylové atmosféry, kde jsou lidé - tedy myšleno pochopitelně dospělí lidé - kteří hovoří a baví se inteligentně, polohlasem? Mám možnost jako máma/táta/pra/rodič, i přes tu zhůvěřilost pořízení si vlastních dítek jít mezi lidi kupříkladu do restaurace, ale v posledku také na poštu, úřad či do mhd? Či snad i v roli rodiče s vlasy již zvolna prošedivělými, se mám těšit radovánkami výhradně na dětském hřišti a šupajdy domů, když se blíží večerka.

Jako vždy bývají slyšet více krajnosti, lidé s názory radikálními - nikdy ne a vždycky ano! A co si to dovolujete pane, takto mě omezovat? Dosaďte stranu libovolnou.

Snoubí se zde několik témat, která s námi dovedou řádně hnout. Kupříkladu mezigenerační vnímání - Kam tento svět spěje? Plný bezhraničních dětí a jejich nezodpovědných, sebestředných rodičů, bez špetky náhledu na vlastní ratolesti. Zde bychom si mohli připomenout Sokratovo: „ Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Tento přemýšlivý chlapík žil pár set let před naším letopočtem. Zdá se, že co je světem svět, čas od času jednu generaci chytí skepse ba až psotník, dívá-li se té následující pod prsty. A přece houfně s povděkem přijímáme, že učitelé již děti nebijí rákoskou ani rodiče dítka nemusejí dávat do služby a páni je čas od času nepřetáhnou bičem. Vidíme bezesporu změny k lepšími i horšímu. Záleží, kam svou pozornost zaměříme.

Mícháme-li v hrnci, odkud se to bere toto vzedmutí, můžeme si uvědomit, že děláme-li věci zásadně jinak než předchozí generace, možná právě v tomto místě předchozí generace se námi cítí odmítnuta a bezděky kritizována. Dívaje se na své vlastní produkty - tedy nás - objevuje se snaha hájit, že nepovedení nejsme a děláme-li vše na hlavu jinak postaveno, co dobrého z toho může vzejít? Svět není černobílé místo. Bohudíky, ruku v ruce se stářím, vzácně se objevuje i moudrost. Čas od času najde se senior, který je těmto změnám spíše rád a děti mu přijdou dnes spíše spokojenější, ba leccos by rád u sebe sama změnil, kdyby mohl posunout času běh v protisměru.

A přeci i tento vlídný člověk bude někde mít hranici, u čeho už by mu jíst nechutnalo, nikoli jen v restauraci, ale kupříkladu i u stolu rodinného, kde se najednou sejde vícero generací.

Vidíme, že cit pro míru máme každý někde jinde. Nezbývá tedy než se o něm domlouvat, neboť do hlavy a do balónu člověk nevidí, a tedy ho vyjádřit způsobem, který druhý může uslyšet, aniž bychom ho ponížili nebo odradili, ba spíše navnadili a jeho chuť dojít shody navýšili. A tam bychom mohli předpokládat kus složitosti. „Madam, srovnejte si ty své nevychované děti, tady na ně nikdo není zvědavý“, nebude kýžený směr, který by předurčoval další ochotu zařizovat nám naši míru klidu. Ani tiché polohlasé pomlouvání, ukazování prstem, kroucení hlavou, studené grimasy a znechucené kosé pohledy. Ba dokonce i slušné: „Prosím, ať Vaše děti neběhají, naše hosty to ruší“, je sdělení spíše náročné, kdy jednomu nezřídka přestane chutnat káva i dezert. 

Každý si svůj odpočinek představuje jinak. Dost možná rodiče právě tak, že dítka mohou trochu popustit ze zorného pole, zatímco člověk unavený nebo ten, kdo se jich po dlouhé době střepal, kupříkladu tak, že žádné dítko nepotká nebo rozhodně ne takové, co by snad vydávalo zvuky nebo se pohybovalo volně a neřízeně prostorem.

A tak vidíme dvojí. Jednak významnou potřebu hodnotit. Kde můžeme jistě nemalý díl přiřknout všemu, co ve výchově zúčastněných generací vedlo k tomu, že stále posuzujeme - co je správné a není, a to s obzvláštní vervou zejména u druhých lidí. Málokdo zažil, že by učitel/rodič chybu uznal, dítku se omluvil, povšiml si své nezvládnuté emoce a k té se přihlásil. Zato na mnoho způsobů jsme zažili špatné známky, tresty, slovní snižování, sdělování, za co můžem a co nesmíme. A to mnohdy nikoli jen v jeslích, školce, škole, ale také kupříkladu v rodině, v níž jsme vyrůstali nebo později na pracovišti. V podobném duchu nacházíme svého druhu bizár ve zprávách lékařských, kde člověk vypoví, co je mu subjektivně a hnedle pod tím objeví, co lékař vidí objektivně, byť by kolonce daleko lépe slušel název subjektivně dle lékaře, kdy můžeme vidět mýlky různé intenzity a názory notně se lišící napříč pracovišti, vzdělání tuto jasnozřivou objektivitu s sebou vskutku nenese.

A pak opomenutí formy při procesování obsahu. Jsme si bytostně jisti, že jsou věci, které se smí a nesmí, existuje špatně a správně, my víme, kde ta míra leží! Pak na základě naší, životem mnohokrát potvrzené zkušenosti, v místě špatnosti logicky následuje trest. Oprávněný trest, holenku, protože to bylo špatně! Zprudka naplněni hněvem svatým, s jistotou svých pravd, námi vytyčených objektivních hranic, ve snaze druhému promptně vytknout jeho úděsnou mýlku a pochybení, na které právě přísně zíráme, v onom rozpoložení, notně přizvednutém, zapomínáme, že náš projev bývá dotčený, nadzvednutý, náš příchod na plac bývá protivný. Byl-li v místnosti dosud jistý nepokoj, s naším příchodem nastoupal, kam až jen šlo. A poté ono mistrovské cvičení - co s tím, když s námi lomcuje bezmoc? Řekněme, že jsme svou potřebu vyjádřili, druhý ač nevypadá, že je úplně proti, zároveň ani nevypadá, že by se přerazil v tempu, aby nám vyhověl. Máme mnoho variant! Od zvednout se, zaplatit, poděkovat obsluze a v poklidu odkráčet pryč, zhluboka vydechovat, odkráčet na záchod, zkrátit si tak chvíli čekání nebo snad pomyslnému rodiči pomoct, kupříkladu zabavit dalšího sourozence než se mu kupříkladu ječící batole podaří narvat do oblečení. Ale mnohde volíme variantu krajní - teatrálního odchodu se sípotem, že to je vrchol, do tohoto podniku nikdy více a kam tato generace spěje a co ti rodiče čekají, že z takovýchto neřádů vyroste. Po příchodu domů se zpravidla necítíme dobře, neboť večer se prostě nevydařil, zůstáváme zapšklí a svrchovaní, ba necítí se dobře ani rodiče, kteří chtěli jít mezi lidi, možná i jimi lomcuje vztek ba i stud, po cestě domů se hádají, dobrá nálada se nekoná a možná se v posteli převaluje i restauratér, takže není, kdo by byl spokojen.

Neumíme žít příliš v názorové různosti a snášet jedni druhé, ba ani nechceme se tomu příliš vystavovat. Vidíme, že není nutné propírat nahodilá setkání v restauracích, ve většině rodin mezigenerační setkání se nachází někde mezi scifi příběhem a thrillerem, neboť snést se v odlišnosti a dokázat zavnímat hranice druhého, pokud možno je respektovat a tedy přes ně nechodit, je pro mnoho lidí daleko za jejich běžným zorným polem a ochotou.

A tak se vracíme obloukem přes téma svobody a vlastních hranic, schopnosti sdělit vlastní potřebu, aniž bychom druhého museli snížit, k dovednosti - i nadále si uchovat jistou míru klidu, a to i pokud na něm druhý participovat nehodlá - například tím, že se po zaplacení v klidu se zvedneme a přejdeme jinam, kde by v nahodilé chvíli našeho příchodu byla atmosféra více podle našeho gusta, nabízejí se kupříkladu knihovny, tichá zákoutí zahrad a místa klášterní. Až k oné rozmanitosti a různosti, což jsou témata, která významně chyběla nejen pro uzavřené hranice a vládu jedné strany na ploše čtyř dekád, ale která nám mnohdy chybí vůbec a kterým se potřebujeme otevírat především, pokud chceme dojít schopnosti jedni druhé uslyšet. A tak dětem, i těm zvláště rozverným, jakož i jejich rodičům, před oči jako vlastní příklad klademe - naši dospělou schopnost v klidu se domluvit, sebe zvládnout, své potřeby naplnit a přitom nikoho neurazit, ani sebe nad druhé nestavět.

Pokud bychom měli do naší domnělé polévky přidat koření, pak by to mohl být onen zvláštní moment úvahy, že druzí mají můj komfort navýšit nebo alespoň nenarušit. Místo úhlu pohledu, že se mám mezi lidi vejít, ba i sebe upozadit, neboť očividně jde o prostor veřejný nikoli můj obývák, svatyni mého klidu, vylití mých bolístek či soutěž v dovednosti sebeprosazování. Téma komfortu je vůbec zvláštně nástojčivé. Místy se jeví, jakoby prarodiče měli nárok se o vnoučata nestarat a žít si své životy v poklidu, single lidi měli právo cizí děti nemuset snášet a rodiče měli oprávnění své děti vypustit sťa střely neřízené. Byť tomu tak není plošně, přece je to k potkání spíše četně, že uvažujeme spíše o právech, nežli o tom, jak spolu moci vyjít a užít dobrou chvíli vespolek.

Téma upozadění sebe sama bývá citlivými, přirozeně ohleduplnými lidmi, vnímáno zvýšeně. Ti, po veřejné debatě, s o to menším klidem pojedou s dětmi mhd, více s hrůzou budou sledovat, když dítko rozjíždí svůj repertoár tam, kde jim samotným už dávno není příjemně, ať už jde o čekání na poště nebo při rodinném mezigeneračním obědě. Zatímco lidé neohleduplní, na svůj komfort ložení, ať už dětní či bezdětní budou řvát o tom, co si druzí můžou a nesmí dovolit, co je naposledy a nikdy více. A tak vidíme, že spíš než dětnost dělí nás více než povahy, ochota jedněch druhé snášet a dobré soužití hledat. A pak také onen matoucí moment, máme-li sebe sama za měřítko - kdy iluze vlastnictví pravdy, plošně aplikovatelné na celé lidstvo, podle námi vytyčené normy - připadla štastnou náhodou, zrovínka nám.

Přeji všem, co dobrou míru hledají, ať se odradit nedají! Dále mezi lidi patří, ven chodí, s dítky volně mezi lidmi pobývají, rozvíjející se dovednosti dítek trénují, navyšují a dobrou chvíli užijí. Přeju schopnost všem zúčastněným potřebu svých hranic vyjádřit, bez snižování druhého a vypichování domněle komplexního názoru, co si o druhém člověku myslíme. I tu vzácnou a potřebnou dovednost sebe obstarat, když druhými slyšeni nejsme.

Ať rosteme v různosti a přece snášenlivosti. V generaci dětí, která také jednou bude dospělá, nechť toto téma je daleko dovedněji uchopeno, než to vidíme v generaci naší, ať je jim různost vlastní, pestrost vítají a snášenlivost vždy znova dohledávají.

Laskavou všednosti přeji!

Kristýna Farkašová, duben 2023