23.5.2023

Rozdíl mezi nácvikem požárního poplachu a způsobením traumatu u dětí

Dítko se vrátilo ze školního nácviku požárního poplachu. Při popisu jaký mělo den, plakalo. Škola si dala záležet - začli houkaním sirény, zavzali dýmovnice, přijeli opravdoví hasiči, kouř se valil z oken, aktivní kantor ve snaze dotvořit atmosféru, hlasitě jako plakal a ukazoval, z kterého okna jde kouře nejvíce. Dětem se o tom, že jde o nácvik, nějak zapoměli zmínit.

Dítko trápilo vedle vlastního polekání, místo, kdy se spolužák smál dětem, co se bály, a když kantor říkal: „Nebreč, o nic nejde!“, dětem, které plakaly z polekání. Je až s podivem, jak malé jsou oborové znalosti, potkáváme stále stejné školácké pochybení v uchopení těchto akcí ze strany vedení škol.

Když ve školce rachtá čert řetězem, v kompletním maškarádovém oblečku, na hlavě rohy, na pytli přivázané jako lidské nohy a dívá se na něj dítko polovičně tak velké jako on, kterému nabízí, že ho vezme s sebou do pekla, není to sranda. Může to být silný, zlý zážitek, o kterém se člověku zdá ještě i za dospěla. Nemůžeme děti děsit a poté jim s rádoby dospěláckou převahou vysvětlovat, jaká to byla bžunda. Smát se jejich strachu a slzám.

Traumatické události nevznikají proto, že se nám přihodí + fakt viditelně špatně dopadnou. Vznikají, protože mozek se domnívá, že se nám/někomu přihodí něco extra zlého, právě ve chvíli, kdy situací procházíme!

Číst dál …

 Svoboda a téma nároku

1. dubna 2023

Téma svobody a hranic, potkáváme v tématu, zda děti mohou nebo nemohou pobíhat restauracemi. Svobody mnohdy pojaté opačně. Mohu si jít sednou ze svého single bytu do pohodové stylové atmosféry, kde jsou lidé - tedy myšleno pochopitelně dospělí lidé - kteří hovoří a baví se inteligentně, polohlasem? Mám možnost jako máma/táta/pra/rodič, i přes tu zhůvěřilost pořízení si vlastních dítek jít mezi lidi kupříkladu do restaurace, ale v posledku také na poštu, úřad či do mhd? Či snad i v roli rodiče s vlasy již zvolna prošedivělými, se mám těšit radovánkami výhradně na dětském hřišti a šupajdy domů, když se blíží večerka.

Jako vždy bývají slyšet více krajnosti, lidé s názory radikálními - nikdy ne a vždycky ano! A co si to dovolujete pane, takto mě omezovat? Dosaďte stranu libovolnou.

Snoubí se zde několik témat, která s námi dovedou řádně hnout. Kupříkladu mezigenerační vnímání - Kam tento svět spěje? Plný bezhraničních dětí a jejich nezodpovědných, sebestředných rodičů, bez špetky náhledu na vlastní ratolesti. Zde bychom si mohli připomenout Sokratovo: „ Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Tento přemýšlivý chlapík žil pár set let před naším letopočtem. Zdá se, že co je světem svět, čas od času jednu generaci chytí skepse ba až psotník, dívá-li se té následující pod prsty. A přece houfně s povděkem přijímáme, že učitelé již děti nebijí rákoskou ani rodiče dítka nemusejí dávat do služby a páni je čas od času nepřetáhnou bičem. Vidíme bezesporu změny k lepšími i horšímu. Záleží, kam svou pozornost zaměříme.

Mícháme-li v hrnci, odkud se to bere toto vzedmutí, můžeme si uvědomit, že děláme-li věci zásadně jinak než předchozí generace, možná právě v tomto místě předchozí generace se námi cítí odmítnuta a bezděky kritizována. Dívaje se na své vlastní produkty - tedy nás - objevuje se snaha hájit, že nepovedení nejsme a děláme-li vše na hlavu jinak postaveno, co dobrého z toho může vzejít? Svět není černobílé místo. Bohudíky, ruku v ruce se stářím, vzácně se objevuje i moudrost. Čas od času najde se senior, který je těmto změnám spíše rád a děti mu přijdou dnes spíše spokojenější, ba leccos by rád u sebe sama změnil, kdyby mohl posunout času běh v protisměru.

Číst dál …

Pubertální vzepětíčka

03.03.2023

Dítko dostoupalo maxima své vrtule? Vytklo Vám chyby ve světovém řádu, zmínilo vedle covidu a válek, tající ledovce, plasty v oceánu, znečištěnou vodu, to vše v rytmu kulometné palby, hlasem řežavým fistulí, zato s očima vylézajícíma z důlků, na pozadí obličeje rudého jak ředkev? Divoce gestikulující, převyšující Vás o pár čísel, neopomnělo svou filipiku proti světu stavět z místa, že kdyby ono nemělo tu smůlu, že natrefilo zrovínka na dva lautr nepoužitelné až debilní rodiče, co z něj mohlo být? Hlasem lámajícím se sebelítostí, která bohužel celkově ani krapétko neubírá na maximálním volume projevu, dští síru, velkoryse nešetří snižováním Vaší osoby, které umožňuje vyzvednout jeho celkově jedinečný a plně oprávněný úhlu pohledu?

Řve snad, Vaše kdysi sladké novorozeně, cosi o tom, že se mu budete muset omluvit, zatímco roztlouká hrneček nebo kope do jídelního stolu? Stávkuje Vaše drahé dítko při tupé domácí činnosti způsobem, který graduje někde ke dvěma hodinám zaklesnutého paroží, kdo koho přetlačí a zda ono ve své velikosti skutečně musí činit tupé úlohy dennodennosti, když ono na takovéto primitivní domácí činnosti na rozdíl od Vás pochopitelně jednou bude mít lidi? Omlouváte se předem budoucí snaše nebo zeťovi a ševelíte z posledních sil -  dělala jsem, co jsem mohla...

Získává si Vás, při pohledu na otevřená ústa dítka, hluboký vhled překračující několik generací rodiny manželovi, kde rozpoznáváte témata komunistických jeslí, alkoholismu u prarodičů i klečení v koutě? A s drobným povzdychnutím, jak by mohlo býti úlevné toto dítě seřezat, kdybyste se bohužel již patnáct let zpět pevně nerozhodli, že tudy nikdy nepůjdete, vstupujete ještě hlouběji do útrob mezigeneračního žebříku a s hrůzou shledáváte, že není čemu se divit, neboť jedni rodiče byli příšernější než druzí a hle bod pro Vás - nečekaná shoda s Vašim pubertálem. On si myslí totéž!

Pociťujete prudkou touhu vysvětlit partnerovi Vaše náhle nabyté plné porozumění světu, které ostatně kromě náboženských vzplanutí je i prostou definicí kdejaké duševní nepříčetnosti, odkud plyne tato vada v povaze vašeho dítěte, které ještě včera kupodivu působilo v zásadě příčetným dojmem? Rádi byste mužovi předestřeli povahové rysy, které skrze jeho vlastní díry vstoupili i do dějin povahy Vašeho společného potomka? Vyčkejte!

Číst dál …

Vepsaná válka

25.02.2022

• Generačně jsme si tuto zkušenost vepsali

Ne každý z nás slyšel vyprávět své prarodiče o nacistech. Téměř všichni jsme slyšeli vyprávění o Rusech, příjezdu "spřátelených vojsk", o tancích, o obsazení Československa. Naživo, od přímých účastníků, našich rodičů/prarodičů/strýců, tet. S patřičnou dávkou emocí, které i po letech umí ve vyprávění naze obživnout, jakoby na tu příležitost čekaly. A tak slovo Rusáci v národní paměti - která, jak víme je krátká - je vepsáno jinak než Poláci, Maďaři nebo Rakušané. A mnozí lidé cítí daleko více obav, jako by se v nich probudil alarm, že tohle se zopakovat nemůže, nesmí, protože to bylo nespravedlivé, zlé, dlouhé. A snad právě především proto se sdílí příběhy, aby si další generaci uměly dát majzla, aby rozeznaly, kdy nabírají události špatný směr.

• Zkušenost s pandemií nám zostřila vnímání celku

Jsme tak utvoření. Jsme-li dlouho obezřetní, druhým rokem si čteme statistiky, kolik lidí bylo nakažených covidem, kolik zemřelo, obáváme se, zda udržíme živnost, zaměstnání nebo zvládneme povšechnou inflaci, zdražení potravin i energií, pak jsme obecně zvýšeně citliví a ještě více obezřetní. Celek se nás týká. Toto poznání je pravdivé, má svou moudrost, leč místy nám i podkopává nohy. Covid utvořil kulisy, a nyní zkřehlí, utahaní, vidíme, jak se přímo před našima očima, odehrává konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou.

Číst dál …

22.11.2021

První ovečka přešla lávku

Ne každé bohatství je na první pohled zřejmé. Někdo má milující vztah, další má blízko ke svým dětem, jiný tělo, které má rád, někdo se naučil po letech snížit svou vysokou laťku, jiný si odpustil, co si měl léta za zlé. A některý šťastlivec večer usne, jako když ho do vody hodí, v noci spí jako kotě a ráno se probouzí odpočatý a svěží.

U spánku záhy dojdeme zámyslu na téma přebytku. Ne snad, že bychom měli nedostatek. Naopak. Máme spoustu jídla, práce, umělého osvětlení, máme zdroje a umíme ze sebe mnohdy vydat maximum, vytěžit každý den, dovedem po sobě ptát, kam až to jde.

Číst dál …

14.11.2021

Svízelnost chybění dobrého pocitu

Jsou taková údobí. Náš partner/partnerka se nám jeví looser, neschopný nýmand, zoufalec, hlupák, idiot a kdoví co ještě. V dobách mezních, např. v době rozchodu, na sebe sama zpravidla nevidíme, nedovedeme se regulovat, masivně vnášíme tyto své postoje do každodenní řeči.  

A tak děti odchází k tomu druhému s notně opepřenou dávkou hrubých slov a hodnocení, vypíchnutých hyzdných vlastností, očekávaných proher, nespolehlivostí a minutí se. Slyší dlouhé, nekončící telefonáty, plné invektiv. Zaslechnou jedovatá slova upouštěné mezi dveřmi protilehlých domácností. Mnohdy dochází partneři i nelichotivé trvalé nadávce, běžně užívané místo vlastního jména.

Děti jdou, jako všichni žijící tvorové, vytrvale životem, snáší mnohé ošklivosti, přetížení, nepravosti, mnohá hrubá slova, aniž by chtěly, dochází pokřivení vlastních pohledů.

Číst dál …

10. 11. 2021

Střet se ztrátou

Je to obtížně popsatelné místo. U každého z nás vypadá krapet jinak. A přeci potkáváme podobnost. Jde o prudký náraz, který nás vyhodí ze sedla, vykolejí, střemhlav zastaví našeho času běh.

V místě ztráty nám mnohdy dojdou slova. Všechno, co bychom opravdu chtěli sdílet, je kdesi daleko za slovy. Chtěli bychom výt, nebýt, utéct, schovat se nebo bojovat a zvrátit včerejšek, to ze všeho nejvíc. Mít tu moc posunout čas dozadu a zamezit existenci této chvíle, k nesnesení nelítostné, která nám bere dech, podráží nohy a pořád nemá dost.

Zvenku viděno se jevíme různě. Zpravidla naše okolí shledává dostatek důvodů k vlastnímu zneklidnění. Možná těkáme očima, přecházíme od jednoho k druhému, bereme do ruky předměty, u kterých obratem ztrácíme význam, k čemu by nám měly být, přecházíme jako tygr v kleci tam a zpátky místností, zuřivě uklízíme skříň, drhneme detaily na okně nebo parapetu. A v našem nitru se vše děje ve velkém, překotně, jsme v tempu, neklidní, rozžhavení a snažíme se něco dohonit, něco vší tou horečnou činností zadržet, na sebe sama dosáhnout.

Číst dál …

11.4.2021

Provázení silných - když sebepéče začíná tam, kde dochází síla

Podle všeho se zdá, že ideální maminka, pan učitel obdobně jako ideální šéf, neexistují. Jsme chybovatí, křehcí, padáme, místy ztrácíme motivaci.

Někdy provázím ředitele, kteří jsou krapet jako z pohádky. Věří tomu, co dělají. Pointa jejich činění netkví v penězích. Nezřídka založili organizaci, ve které teď pracuje pár desítek lidí. Dali kus své životní energie do toho, aby ideje vzešly v svět - a světě div se! Vzešly, ba vzrůstají, hojně zalévány společným úsilím.

Číst dál …

07. 03. 2019

Bít nebo nebít?

Fascinuje mě uváděný příklad v debatách o fyzickém trestání dětí: dítko věku batolecího, vbíhá na přechod, rodič nacházející se v šoku, ho plácne rukou po zadku. Jde o týrání dětí nebo nikoli?

Zdá se, že se hýbou ledy - nahoře to rupe - a jsou tedy situace, o kterých již by bylo dnes nekorektní mluvit. Kdo by řekl v rozhovoru jasně, že jeho vlastní děti běžně dostanou na zadek, když zlobí přes čáru? Ale vespod je voda ještě řádně ledová…

Souhlasím rámcově s těmi, kteří uvažují směrem, že podobně jako kdysi bylo považováno za polemické, zda lidé afroamerického původu mohou volit; zda ženy smějí k volbám; zda ženu může svévolně pojmout na loži manžel, kdy se mu zlíbí; zda je možno tlouci vlastní manželku, když je neposlušná…že obdobně dojdeme velmi pravděpodobně v místa, kdy myšlenka, že někdo tluče dítě, bude se nám jevit nemístná. A jaksi z jiného světa a z jiné doby.

Nejsme tam. Ještě tam nejsme. Je to snad něco na obzoru, co již je k vidění. Je to snad i jistý ideál. Ano jenom „jistý“. Protože toto není dokladem toho, jak je celá společnost vyspělá. Může to být také ukázkou toho, jak celá společnost ulítává tam, kde rodiče pozbyli instrument trestu, ale nenaučili se posud stanovit dítěti zdravé hranice. To k vidění mnohdy je. Kdy rodiče neradi pobývají s vlastními dětmi, neschopni se před nimi ohraničit, uhájit si svoje vlastní síly a zájmy. Kdy dospělí nezřídka tráví nadměrně čas v práci, dítě většinově na mobilu a nikdo nikoho nebije, protože nikdo s nikým nevchází v mezilidský kontakt.

Číst dál …

Letité lásky

14. prosince 2018

Lásky v letech nezadržitelně stárnou, ubývají jim vlasy, nově jim raší vousy (první zapředně mužům, druhé převážně ženám), přibývají jim kila (gender fér), vrývají se vrásky, fotrovatí a matrónovatí. Pružnost těl i myšlení se vytrácí, místo intimity se stává větší zábavou pozorovat životy druhých, pořady o vaření, sledovat, co podniká kočka v obýváku. Bledá závist vrstevníkům, kteří se nově zamilovali. Ti žijí! Ti cítí! Jsou milováni! Milují!

Snadno se zapomene, jaký to zamilování kdysi bylo. Jak křehké, bolestné, nejisté, kolik strachu, kolik propadů, kolikrát jsme sáhli na dno svých možností. Pokud už spolu žijete nějaký ten letopočet, pak jste jistě nejednou takovou zamilovanou nadšenou fázi rozzářených očí u svých přátel viděli. Míň v merku pak bývají černě podmalované kruhy pod očima, zamotané přemýšlení a rozorané rodiny. Zaměřujeme se na cukrlata, nechceme vidět bolavá břicha.

Do letitých vztahů se leccos vejde i roky hubené i ty bohaté, ať už penězi, nebo vzájemnou blízkostí. Po cestě se ovšem umí i leccos vytratit, pozvolna, potichu, po špičkách, po kouskách můžeme ztratit chuť se sdílet, radost z akčnosti, cokoli, co nás zrovna dříve těšívalo. Stálá snaha o balanc, zvláště v etapě rodičovství, kdy nás zařizování provozu vede směrem ven a na čas strávený v poklidu a rádo spolu mnohdy nezbývá prostor ani elán.

Číst dál …