2. února 2017

Vesta mistrů

• Za peníze? S Vámi se dá povídat za peníze? Povídat si můžu s každým!

Dlouhá cesta cizelování profese končící v obyčejných, jednoduchých sděleních podstaty, bez latiny, kudrlinek a patentu na pravdu. Když je člověk natolik opravdovskej, že je hezký při něm být. Jako fakticky. Fyzicky. Koukat na něj, co dělá, poslouchat, co povídá, učit se od něj, nejen z toho, jaký je na place, když lektoruje, ale ze způsobu jakým v tomto světě existuje. Anžto je skromný, dovedný, přitom ho těší to, co dělá i to, že může být. Má lidi rád a přeje jim dobré. Nezřídka miluje příběhy, je v projevu nezaměnitelný, je zkrátka svůj, má dobrý humor.  Dodnes si nesu tato setkání a jsou mi inspirací. Je cesta mistrů a vesta mistrů, jak tuhle zahlásilo dítě.

Každý terapeut má svůj profesní příběh jinačí. Můj šel tudy, že při bakaláři jsem se jala navštěvovat výcvik v Telefonické krizové intervenci, anžto jsem tou dobou na principu vrby s tryskovým pohonem už leta frčela a tušila, že potřebuju nahlídnout z větší dálky principy toho co a jak, je-li komu zle, nechci-li zblbnout již jako ďouče mladé.

 Pokračovala jsem psychoterapeutickým výcvikem pětiletým, tuším 750 hodinovým.

• Pff, dyť je to jak 100 dnů ve škole, co je na tom.

Je to jiný tím, že tou dobou už jste za lautr dospělé, chodíte tedy do práce. Když se na takový výcvik dáte, zpravidla Vás to stojí ročně, co do volného času, téměř celou dovolenou. Při oboru sociální práce a oborů obdobných, to jde celkem dobře ruku v ruce s tím, že na dovolenou by vám i tak nezbylo, těmi penězi totiž platíte právě ten výcvik. Za těch 8-10 let, co se po dokončení vysoké školy pořád vzděláváte, jste už natolik polapeni, že jste ochotni se dát na další vzdělávání, v mým případě kol enneagramu. Pak se ohlídnete a zjistíte, že za 15 let jste měli dovolenou jen polovinu let, ve kterou jste rodili děti a stavěli dům, a že jste do svého vzdělávání (dalšího, nepovinného, z nadšení sobě vlastního) zahučeli několik set tisíc.

• No ale stejně, za hodinu času takový prachy!

To máte jak v tom starým fóru. Chlapovi se pokazí auto na zaprášený silnici, široko daleko nikdo, dovleče se k nejbližší farmě. Tam farmář zarostlý, leč souhlasný, vezme kladivo a jde. Dojdou k autu, otevřou kapotu, farmář třískne do jednoho místa, motor naskočí. Chlap se ptá, kolik to dělá? Zarostlý farmář si řekne dvacet dolarů. - Dvacet dolarů?? Za jedno třísknutí kladivem?

To máte tak, milej zlatej, jeden dolar za to třísknutí a devatenáct za to, že vím kam.

• A co teda umí ten psychoterapeut?

Každý něco jiného, některý nejspíš i celkem nic, jiný mnohé. Anžto jak je všeobecně známo existují i vzdělaní blbové, tedy studium samo lidské kvality jaksi nezaručuje. Navíc terapeutické výcviky se notně liší nejen rozsahem, ale především tím, kolik se toho v nich naučit dá. 1) Zda umí ten, kdo učí 2) zda chce, abyste také uměl 3) jak moc se dostanete k praxi, zda je reálná šance získat grif a fortel. Chcete-li se nicméně, dosti nablízko, potkat s jiným člověkem, pak by se jistota lidské zralosti hodila nejméně ve stejné výši jako kvalita profesní. Tedy, že drží mlčenlivost, žije hodnoty, nesvádí bolavé lidi, nenechává se glorifikovat, nečiní je na sobě závislými, nešoupe je po šachovnici dle svého, ani je neroztleskává, když mají nakročeno směrem k průrvě..

• Mám v tom zmatek. Pořád nevím, proč si povídat s někým za peníze? Navíc mám přeci kamarády!

To zní fajn. Co Vám radí?

• Co by mi měli co radit, když je blbá, tak je blbá. A že se na ni mám vykašlat.

No vida. Tak zní to celkem jasně, ne?

• …..

Zpravidla vyhledávají lidi terapeuty v místech, kam ostatní pustit nechtějí, kde jim je bolavo, stydno, kde jsou nejistí. Někdy jde o místa, kam své blízké pustili, ale ve volbě jim to nepomohlo. Kupříkladu, i když jim všichni schválili, kdo za to může, stejně necítí klid.

• Když já bych s ní stejně rád byl. Kdyby chtěla..

Tak nějak to je na tom světě kulovatém. Dokonce i vyzrálejší kamarádi zpravidla dost jasně stojí na naší straně. A my vlastně hledáme někoho, kdo by na ničí straně nestál, měl vřelost ale i odstup a nebyl do situace vpletený.

Zároveň doufáme, že onen člověk, je nejen vzdělaný, ale i soudný. Myslí to s námi přejně, je schopen zavnímat kontext, má cit pro míru.

• Když je to tak obyčejný, k čemu to študování?

No, je to paradox svého druhu! Ale moudrý. Projdete cestu, během které stihnete uzrát, utříbit si názory, uvidět různé cesty vedoucí ke stejným řešením. Projdete lety, které vás zpevní, jako všechna místa, kde dostanete naloženo, pokud je ustojíte. Můžete trénovat a dělat chyby v prostředí, kde na Vás kouká někdo, kdo by Vás případně zastavil nebo vrátil. Můžete vidět divnosti, co páchají lidi od fochu, uvědomit si, že nabubřelost není na místě. Když to dobře dopadne, pak z výcviku si vezmeme řemeslnou zručnost a pod tím vším zůstane naše lidství otevřené a vřelé, pokud možno i nadále holé, bez profesních masek a nadřazeností. Nezřídka v ty leta vycvičování se, se stanete i partnerem, posléze mnohdy rodičem, to vás také prohloubí.

• Má tedy v něčem navrch ten terapeut nad běžnejma, řekněme hodnejma lidma?

V něčem jo. No, navrch, možná spíš nahloubš. Při troše štěstí umí odlišit, co je jeho. Necpe lidi do svých řešení, je při tom, když hledají svá originální řešení. Zná své tendence a umí se jich vyvarovat, tam, kde by druhým zavazeli.

Zapředně má tu výhodu, že ze stovek příběhu má v něčem širší náhled. Běžně lidi znají např. své rodiče, kteří se rozvedli, sami se rozvedli nebo se rozvedla třeba jejich blízká kamarádka. Terapeut zná stovky příběhů. Potkal je na začátku vprostřed i v závěru životních etap. Vidí ohromnou škálou variant, různorodost, nepředvídatelnost, ale i schematičnost příběhů. V tomto ohledu je v jistém smyslu neskonale starým člověkem. Jakoby měl odžito vícero životů. A krom této zvláštnosti má jeden nezbytný úkol. Drží se naděje. Ne takové, že by se vše mělo zachránit, lepit a podpořit. Ale takové, že za většinou tvrdých pádů, čelních srážek, a hlubokých průrv, po nějakém čase je možné až pravděpodobné, že cesta opět poplyne klidně. A v tom se může lišit od blízkých, kteří vás doprovází, mají jasný názor a vystavují sebe i vás riziku nevole, půjdete-li jinudy, než by si oni přáli. Může se Vám přihodit, že nastane konflikt, přihodí se vám zavržení nebo v lepším případě po čase dojde k prominutí či promlčení. Terapeut nesedí na své židli, aby se s Vámi přel, za Vaše volby Vás zavrhoval nebo Vám odpouštěl. Sedí tam proto, anžto ve Vašem životě patrně nastala chvíle, kdy jste si přáli nebýt ve svém příběhu sami. Přizvali jste někoho, kdo má Vaši důvěru, kdo je zvenku a netíží Vás osobním apelem, co a jak byste činit měli.

• Tak já se teda rozmyslím.

Svobodně zvažte. A ať Vám jdou dny dobře!

Nuže tak, milánkové. Vypadá to jednoduše a ono to v lecčems prosté i je. Ale nejde to přeskočit. Říci si, tak fajn, povídat umím, lidi mám rád a tu cestu dozrávání a študování můžu vynechat a být zrovna tak nějak akorát a prima, o to přeci jde, na to z fleku mám. Málokdo ze svých sil dokáže sebe zahlídnout natolik, aby pak druhé nevlekl, kam oni nechtějí, navrch nežil v oparu své neskonalé lásky k bližnímu, s neprůstřelnou neochotou brát na sebe zpětnou vazbu. K čemu taky, když mu to tak jde a všichni, kteří se mu dostanou do spárů, jsou prostě nafurt šťastni?!

Kéž na cestě vzdělávání nahlídneme černobílost, přestaneme lpět na své pozici, uvidíme nedovednost. A závěrem si ponecháme řemeslnost, leč neztratíme vřelost, přidáme skromnost a nad vším jsme si vědomi své krátké doprovázející role.

Laskavému setkávání tváří v tvář, moudrým volbám, odvaze vykročit - cestě mistrů - zdar!

Kristýna