Volba, jedna z mnoha. Pořád se rozhodujeme. Budu dnes snídat, na kolik hodin půjdu do práce? Co dám dětem na svačinu? Na kterou půjdou školu? Zda změním zaměstnání? Jestli odpustím nebo neodpustím?

Co dělá neodpuštění v našem těle? Jakousi uskřinutost. Zadržování. Něco si držíme při sobě, něco, co je divnost až špatnost, nejsme schopni nechat za sebou. Pořád tuto nádrž máme napuštěnou oním nevábným obsahem. Stále máme k dispozici možnost procházet se po okraji této páchnoucí laguny a pěstovat svou sebelítost, svůj vztek, svůj chlad, plánovat svou mstu a vůbec předlívat v roce, kdy se nám ona nevítaná věc přihodila.

Číst dál …

 „Františka toho jsem měla ještě s Milanem, tomu bude na podzim dvanáct. Andulku jsme si pořídili s Lukášem, jsou jí čtyři. Lukáš má z předchozího manželství dvojčata Pavlu a Pepíka, těm je deset. Bývalý manžel dlouho nikoho neměl, ale teď si našel nějakou mladou a ta je prý těhotná, ale o tom vím jen od dětí, mě zatím neinformoval.“

Maluju si zpravidla na papír jména členů rodiny se šipkami, abych se líp vyznala, kdo ke komu patří a mohla sledovat pozorně, co mi druhý člověk říká.

Specifické u těchto velkých rodin je, že nejsou utvářeny se záměrem dvojice pořídit si vícero dětí, a tak na sebe naráží výchovné styly, tradice, zaběhané zvyklosti a ono mnohde složité měnění pořadí narození.

Číst dál …