Jestliže se probouzíš po ránu mrzutě, uvědom si: Procitám ke svému lidskému dílu. Mám být tedy dále rozmrzelý, jestliže se ubírám k práci, ke které jsem zrozen a pro kterou jsem byl do vesmíru uveden? Či snad jsem určen k tomu, abych si hověl na teplém loži?  Marcus Aurelius 

    Jak projít výročím mimořádné události

    16.12.2024

    Když procházíme náročnými dny, neumíme být úplně klidní. Ale můžeme na sebe nezapomínat, projít nimi s o něco lepší silou.

    Ne při všech mimořádných událostech, dojde k tomu, že lidé zemřou. Pokud se tak stalo, pro pozůstalé bývá zpravidla významné, že veřejnost na jejich blízké zemřelé nezapomíná a jasně to deklaruje upořádáním vzpomínkových akcí v době prvního výročí události. Můžeme si představit pěvecký sbor, který zazpívá pár písní, vedení školy, které promluví v aule, vzpomínkovou mši, zapálení svíček.  Rituály, obřady jsou s námi odedávna, provázeli naše narození i smrt našich předků. Umožňují nám projít nenadálými událostmi, je tedy zvláště smysluplné, dokázat jejich sílu využít při vyrovnávání se s důsledky mimořádné události. Rituály nám umožní uchopit i to, co naši zkušenost přesahuje, čemu nejde třeba tak úplně snadno porozumět. Pomáhají nám, v době prvního výročí, si uvědomit, že to náročné, zlé se již stalo. A my jsme prošli celým rokem, všemi čtyřmi obdobími – poprvé jsme zažili své narozeniny, bez svého blízkého, prošli jsme poprvé Velikonocemi jako Vánocemi, stejně jako letními dovolenými/ prázdninami v tomto proměněném uspořádání.

    23.5.2023

    Rozdíl mezi nácvikem požárního poplachu a způsobením traumatu u dětí

    Dítko se vrátilo ze školního nácviku požárního poplachu. Při popisu jaký mělo den, plakalo. Škola si dala záležet - začli houkaním sirény, zavzali dýmovnice, přijeli opravdoví hasiči, kouř se valil z oken, aktivní kantor ve snaze dotvořit atmosféru, hlasitě jako plakal a ukazoval, z kterého okna jde kouře nejvíce. Dětem se o tom, že jde o nácvik, nějak zapoměli zmínit.

    Dítko trápilo vedle vlastního polekání, místo, kdy se spolužák smál dětem, co se bály, a když kantor říkal: „Nebreč, o nic nejde!“, dětem, které plakaly z polekání. Je až s podivem, jak malé jsou oborové znalosti, potkáváme stále stejné školácké pochybení v uchopení těchto akcí ze strany vedení škol.

    Když ve školce rachtá čert řetězem, v kompletním maškarádovém oblečku, na hlavě rohy, na pytli přivázané jako lidské nohy a dívá se na něj dítko polovičně tak velké jako on, kterému nabízí, že ho vezme s sebou do pekla, není to sranda. Může to být silný, zlý zážitek, o kterém se člověku zdá ještě i za dospěla. Nemůžeme děti děsit a poté jim s rádoby dospěláckou převahou vysvětlovat, jaká to byla bžunda. Smát se jejich strachu a slzám.

    Traumatické události nevznikají proto, že se nám přihodí + fakt viditelně špatně dopadnou. Vznikají, protože mozek se domnívá, že se nám/někomu přihodí něco extra zlého, právě ve chvíli, kdy situací procházíme!

    22.11.2021

    První ovečka přešla lávku

    Ne každé bohatství je na první pohled zřejmé. Někdo má milující vztah, další má blízko ke svým dětem, jiný tělo, které má rád, někdo se naučil po letech snížit svou vysokou laťku, jiný si odpustil, co si měl léta za zlé. A některý šťastlivec večer usne, jako když ho do vody hodí, v noci spí jako kotě a ráno se probouzí odpočatý a svěží.

    U spánku záhy dojdeme zámyslu na téma přebytku. Ne snad, že bychom měli nedostatek. Naopak. Máme spoustu jídla, práce, umělého osvětlení, máme zdroje a umíme ze sebe mnohdy vydat maximum, vytěžit každý den, dovedem po sobě ptát, kam až to jde.

    10. 11. 2021

    Střet se ztrátou

    Je to obtížně popsatelné místo. U každého z nás vypadá krapet jinak. A přeci potkáváme podobnost. Jde o prudký náraz, který nás vyhodí ze sedla, vykolejí, střemhlav zastaví našeho času běh.

    V místě ztráty nám mnohdy dojdou slova. Všechno, co bychom opravdu chtěli sdílet, je kdesi daleko za slovy. Chtěli bychom výt, nebýt, utéct, schovat se nebo bojovat a zvrátit včerejšek, to ze všeho nejvíc. Mít tu moc posunout čas dozadu a zamezit existenci této chvíle, k nesnesení nelítostné, která nám bere dech, podráží nohy a pořád nemá dost.

    Zvenku viděno se jevíme různě. Zpravidla naše okolí shledává dostatek důvodů k vlastnímu zneklidnění. Možná těkáme očima, přecházíme od jednoho k druhému, bereme do ruky předměty, u kterých obratem ztrácíme význam, k čemu by nám měly být, přecházíme jako tygr v kleci tam a zpátky místností, zuřivě uklízíme skříň, drhneme detaily na okně nebo parapetu. A v našem nitru se vše děje ve velkém, překotně, jsme v tempu, neklidní, rozžhavení a snažíme se něco dohonit, něco vší tou horečnou činností zadržet, na sebe sama dosáhnout.

    1. Provázení silných
    2. Lidská neštěstí
    3. Vesta mistrů