Rodina a děti

    Člověk se vlastně nikdy úplně nedoví, jaký byl rodič, ani jestli to dělal dobře nebo špatně. Robert Fulghum

    Vzděláním ke spokojenosti aneb přijímačky na střední

    8. září 2024

    Vzděláním ke spokojenosti, domnívají se leckteří rodiče a ženou své děti na prestižní gymnázia.

    V posledních letech jsem viděla několik desítek mladých lidí uvažujících o sebevraždě. Zpravidla se téma nasbírá  někde mezi devítkou, když ukončují základní školu a prvákem střední školy. Kam půjdeš na školu? se vás tou dobou ptá každý - počínaje sousedkou, přes různé známé, kamarády, konče babičkou, pratetičkami a náhodnými kolemjdoucími. Ve třídě vám zhruba obhodinu připomenou, že jestli se chcete na střední dostat, tak s těmito znalostmi/ s tímto chováním to patrně nevyjde nebo Vás v dobré víře drilují, abyste uspěli. Rodiče zjišťují, kolik bodů musí dítko dosáhnout, aby o škole vůbec mohlo uvažovat a mnou si ruce, že jejich chytré stvoření může pomýšlet i vysoko.

     Svoboda a téma nároku

    1. dubna 2023

    Téma svobody a hranic, potkáváme v tématu, zda děti mohou nebo nemohou pobíhat restauracemi. Svobody mnohdy pojaté opačně. Mohu si jít sednou ze svého single bytu do pohodové stylové atmosféry, kde jsou lidé - tedy myšleno pochopitelně dospělí lidé - kteří hovoří a baví se inteligentně, polohlasem? Mám možnost jako máma/táta/pra/rodič, i přes tu zhůvěřilost pořízení si vlastních dítek jít mezi lidi kupříkladu do restaurace, ale v posledku také na poštu, úřad či do mhd? Či snad i v roli rodiče s vlasy již zvolna prošedivělými, se mám těšit radovánkami výhradně na dětském hřišti a šupajdy domů, když se blíží večerka.

    Jako vždy bývají slyšet více krajnosti, lidé s názory radikálními - nikdy ne a vždycky ano! A co si to dovolujete pane, takto mě omezovat? Dosaďte stranu libovolnou.

    Snoubí se zde několik témat, která s námi dovedou řádně hnout. Kupříkladu mezigenerační vnímání - Kam tento svět spěje? Plný bezhraničních dětí a jejich nezodpovědných, sebestředných rodičů, bez špetky náhledu na vlastní ratolesti. Zde bychom si mohli připomenout Sokratovo: „ Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Tento přemýšlivý chlapík žil pár set let před naším letopočtem. Zdá se, že co je světem svět, čas od času jednu generaci chytí skepse ba až psotník, dívá-li se té následující pod prsty. A přece houfně s povděkem přijímáme, že učitelé již děti nebijí rákoskou ani rodiče dítka nemusejí dávat do služby a páni je čas od času nepřetáhnou bičem. Vidíme bezesporu změny k lepšími i horšímu. Záleží, kam svou pozornost zaměříme.

    Mícháme-li v hrnci, odkud se to bere toto vzedmutí, můžeme si uvědomit, že děláme-li věci zásadně jinak než předchozí generace, možná právě v tomto místě předchozí generace se námi cítí odmítnuta a bezděky kritizována. Dívaje se na své vlastní produkty - tedy nás - objevuje se snaha hájit, že nepovedení nejsme a děláme-li vše na hlavu jinak postaveno, co dobrého z toho může vzejít? Svět není černobílé místo. Bohudíky, ruku v ruce se stářím, vzácně se objevuje i moudrost. Čas od času najde se senior, který je těmto změnám spíše rád a děti mu přijdou dnes spíše spokojenější, ba leccos by rád u sebe sama změnil, kdyby mohl posunout času běh v protisměru.

    Pubertální vzepětíčka

    03.03.2023

    Dítko dostoupalo maxima své vrtule? Vytklo Vám chyby ve světovém řádu, zmínilo vedle covidu a válek, tající ledovce, plasty v oceánu, znečištěnou vodu, to vše v rytmu kulometné palby, hlasem řežavým fistulí, zato s očima vylézajícíma z důlků, na pozadí obličeje rudého jak ředkev? Divoce gestikulující, převyšující Vás o pár čísel, neopomnělo svou filipiku proti světu stavět z místa, že kdyby ono nemělo tu smůlu, že natrefilo zrovínka na dva lautr nepoužitelné až debilní rodiče, co z něj mohlo být? Hlasem lámajícím se sebelítostí, která bohužel celkově ani krapétko neubírá na maximálním volume projevu, dští síru, velkoryse nešetří snižováním Vaší osoby, které umožňuje vyzvednout jeho celkově jedinečný a plně oprávněný úhlu pohledu?

    Řve snad, Vaše kdysi sladké novorozeně, cosi o tom, že se mu budete muset omluvit, zatímco roztlouká hrneček nebo kope do jídelního stolu? Stávkuje Vaše drahé dítko při tupé domácí činnosti způsobem, který graduje někde ke dvěma hodinám zaklesnutého paroží, kdo koho přetlačí a zda ono ve své velikosti skutečně musí činit tupé úlohy dennodennosti, když ono na takovéto primitivní domácí činnosti na rozdíl od Vás pochopitelně jednou bude mít lidi? Omlouváte se předem budoucí snaše nebo zeťovi a ševelíte z posledních sil -  dělala jsem, co jsem mohla...

    Získává si Vás, při pohledu na otevřená ústa dítka, hluboký vhled překračující několik generací rodiny manželovi, kde rozpoznáváte témata komunistických jeslí, alkoholismu u prarodičů i klečení v koutě? A s drobným povzdychnutím, jak by mohlo býti úlevné toto dítě seřezat, kdybyste se bohužel již patnáct let zpět pevně nerozhodli, že tudy nikdy nepůjdete, vstupujete ještě hlouběji do útrob mezigeneračního žebříku a s hrůzou shledáváte, že není čemu se divit, neboť jedni rodiče byli příšernější než druzí a hle bod pro Vás - nečekaná shoda s Vašim pubertálem. On si myslí totéž!

    Pociťujete prudkou touhu vysvětlit partnerovi Vaše náhle nabyté plné porozumění světu, které ostatně kromě náboženských vzplanutí je i prostou definicí kdejaké duševní nepříčetnosti, odkud plyne tato vada v povaze vašeho dítěte, které ještě včera kupodivu působilo v zásadě příčetným dojmem? Rádi byste mužovi předestřeli povahové rysy, které skrze jeho vlastní díry vstoupili i do dějin povahy Vašeho společného potomka? Vyčkejte!

    Vepsaná válka

    25.02.2022

     

    • Generačně jsme si tuto zkušenost vepsali

    Ne každý z nás slyšel vyprávět své prarodiče o nacistech. Téměř všichni jsme slyšeli vyprávění o Rusech, příjezdu "spřátelených vojsk", o tancích, o obsazení Československa. Naživo, od přímých účastníků, našich rodičů/prarodičů/strýců, tet. S patřičnou dávkou emocí, které i po letech umí ve vyprávění naze obživnout, jakoby na tu příležitost čekaly. A tak slovo Rusáci v národní paměti - která, jak víme je krátká - je vepsáno jinak než Poláci, Maďaři nebo Rakušané. A mnozí lidé cítí daleko více obav, jako by se v nich probudil alarm, že tohle se zopakovat nemůže, nesmí, protože to bylo nespravedlivé, zlé, dlouhé. A snad právě především proto se sdílí příběhy, aby si další generaci uměly dát majzla, aby rozeznaly, kdy nabírají události špatný směr.

    • Zkušenost s pandemií nám zostřila vnímání celku

    Jsme tak utvoření. Jsme-li dlouho obezřetní, druhým rokem si čteme statistiky, kolik lidí bylo nakažených covidem, kolik zemřelo, obáváme se, zda udržíme živnost, zaměstnání nebo zvládneme povšechnou inflaci, zdražení potravin i energií, pak jsme obecně zvýšeně citliví a ještě více obezřetní. Celek se nás týká. Toto poznání je pravdivé, má svou moudrost, leč místy nám i podkopává nohy. Covid utvořil kulisy, a nyní zkřehlí, utahaní, vidíme, jak se přímo před našima očima, odehrává konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou.

    07. 03. 2019

    Bít nebo nebít?

    Fascinuje mě uváděný příklad v debatách o fyzickém trestání dětí: dítko věku batolecího, vbíhá na přechod, rodič nacházející se v šoku, ho plácne rukou po zadku. Jde o týrání dětí nebo nikoli?

    Zdá se, že se hýbou ledy - nahoře to rupe - a jsou tedy situace, o kterých již by bylo dnes nekorektní mluvit. Kdo by řekl v rozhovoru jasně, že jeho vlastní děti běžně dostanou na zadek, když zlobí přes čáru? Ale vespod je voda ještě řádně ledová…

    Souhlasím rámcově s těmi, kteří uvažují směrem, že podobně jako kdysi bylo považováno za polemické, zda lidé afroamerického původu mohou volit; zda ženy smějí k volbám; zda ženu může svévolně pojmout na loži manžel, kdy se mu zlíbí; zda je možno tlouci vlastní manželku, když je neposlušná…že obdobně dojdeme velmi pravděpodobně v místa, kdy myšlenka, že někdo tluče dítě, bude se nám jevit nemístná. A jaksi z jiného světa a z jiné doby.

    Nejsme tam. Ještě tam nejsme. Je to snad něco na obzoru, co již je k vidění. Je to snad i jistý ideál. Ano jenom „jistý“. Protože toto není dokladem toho, jak je celá společnost vyspělá. Může to být také ukázkou toho, jak celá společnost ulítává tam, kde rodiče pozbyli instrument trestu, ale nenaučili se posud stanovit dítěti zdravé hranice. To k vidění mnohdy je. Kdy rodiče neradi pobývají s vlastními dětmi, neschopni se před nimi ohraničit, uhájit si svoje vlastní síly a zájmy. Kdy dospělí nezřídka tráví nadměrně čas v práci, dítě většinově na mobilu a nikdo nikoho nebije, protože nikdo s nikým nevchází v mezilidský kontakt.

    Letité lásky

    14. prosince 2018

    Lásky v letech nezadržitelně stárnou, ubývají jim vlasy, nově jim raší vousy (první zapředně mužům, druhé převážně ženám), přibývají jim kila (gender fér), vrývají se vrásky, fotrovatí a matrónovatí. Pružnost těl i myšlení se vytrácí, místo intimity se stává větší zábavou pozorovat životy druhých, pořady o vaření, sledovat, co podniká kočka v obýváku. Bledá závist vrstevníkům, kteří se nově zamilovali. Ti žijí! Ti cítí! Jsou milováni! Milují!

    Snadno se zapomene, jaký to zamilování kdysi bylo. Jak křehké, bolestné, nejisté, kolik strachu, kolik propadů, kolikrát jsme sáhli na dno svých možností. Pokud už spolu žijete nějaký ten letopočet, pak jste jistě nejednou takovou zamilovanou nadšenou fázi rozzářených očí u svých přátel viděli. Míň v merku pak bývají černě podmalované kruhy pod očima, zamotané přemýšlení a rozorané rodiny. Zaměřujeme se na cukrlata, nechceme vidět bolavá břicha.

    Do letitých vztahů se leccos vejde i roky hubené i ty bohaté, ať už penězi, nebo vzájemnou blízkostí. Po cestě se ovšem umí i leccos vytratit, pozvolna, potichu, po špičkách, po kouskách můžeme ztratit chuť se sdílet, radost z akčnosti, cokoli, co nás zrovna dříve těšívalo. Stálá snaha o balanc, zvláště v etapě rodičovství, kdy nás zařizování provozu vede směrem ven a na čas strávený v poklidu a rádo spolu mnohdy nezbývá prostor ani elán.

    30. září 2018

    (Život je úzká i rozšiřující se, pulzující, tepající, rytmická, cyklická, zrcadlící se, neustále se měnící i nekonečně stálá, po sobě sama dychtící životodárná záležitost. Zahrnuje vertikálu i horizontálu, větve i kořeny. V jistém smyslu jsme součástí nikdy nekončící, stále trvající entity. Lidský život ovšem potkáváme v jeho konečnosti. A otázky o duši umíme spíše klást než zodpovídat.)

    Sahat na smrt

    Kupujeme-li dětem morče, křečka, rybičky, psa, žirafu či menší slůně, domníváme se, že poberou, kolik živé bytosti potřebují péče, povšimnou, že drženy v zajetí nesvedou si najít potravu, tedy závisí na člověku a potřebují dlouhodobé dennodenní obstarávání.

    Také ovšem tušíme, že zemřou a že děti poznají i tu netoliko zmiňovanou část života, kterou je umření. Že své zvířecí kamarády dost možná opláčou a nejspíše i pohřbí v krabici někde na dvorku nebo v nedalekém lesíčku a budou na ně vzpomínat.

    Dokonce se může stát, že někdy smrt zvířete nastane v důsledku přímé chyby člověčí.

    Svoboda být tací i onací

    30. července 2018

    Schematičnost lidských příběhů se ukazuje mnohde funkční, místy až urážlivě degradující jedinečnost našich životů. Kdy i ten náš drahoušek-úplně-jiný-než-jiní od rodiny neodešel, a naše láska-nepředatelně-jedinečná-tolik-silná, po který zbylo trpko a rozpačito, ukazuje zpětně spíše na naši předchozí vyprahlost než na neodolatelnost příchozí nabídky.

    Lidská podstata jeví se poměrně konzistentní a tak ten, co doma tluče ženu, pobije se často v baru, mívá konflikty s vyhazovači, revizory, policajty, snadno zvýší hlas a pěsti i figura u něj zřetelně dominují. A holčička, která je tichá, nerada vystupuje před lidmi, nechce přehrát na klavír, když na návštěvu dojedou příbuzní, obává se dne, kdy se třídou bude hrát divadlo, se nechce jít zeptat prodavačky sama na cenu lízátka. Zpravidla duše, tělo, mimika ve tváři, způsob vyjadřování, gesta jsou v jakémsi bazálním souladu.

    Břitká radost rodinných setkání

    12. června 2018

    • Přijměme fakt, že svět je dokonale NEDOKONALÉ místo. Bizarní, plné pnutí, paradoxů, nečekaností i vysledovatelných očekávání. Nedokonalým a v sobě rozporným mikrosvětem je i Vaše/partnerova rodina. Setkáme se tedy nutně i s nedomrlými jedinci, nikoli vždy moudrými reakcemi, s posud nezrozenou schopností empatie, se sebelítostí, s potřebou zapíchnout prst do kohokoli vyjma sebe sama, s dospělým nedochůdčetem.
    • Přiznejme si taktéž, že patříme do tohoto světa. Umíme být prima, veselí, vstřícní, přátelští, ale také přepjatí, odtažití, vzteklí, arogantní. Z napětí, kdo šlápne na roznětku, na ni kolikrát dupneme s vervou sami. Budete-li nervózní již cestou tam, pravděpodobnost vlastního neurotického podupávání se notně navyšuje. Cestou na setkání tedy autogenně navozujeme těšení, pouštíme si muziku, jíme dobrá jídla a střádáme energii. Bude se nám hodit.

    Zakládáme mamahotel

    25. května 2018

    „Newyorský manželský pár zažaloval svého třicetiletého syna, který se odmítá odstěhovat z rodinného domu. Soudce rodičům vyhověl a muži nařídil, aby dům opustil do třiceti dní.“

    Psali předevčírem na idnesu. Trouble story. Poněkud děsivý příběh. Kdy se to stalo, že si rodičové otevřeli hotel? Čítám, začli na tom cíleně pracovat pár desetiletí zpět. Chcete také docílit kvalitních služeb? Vemte to od podlahy, nemilosrdně, do toho! Buďte bdělí, buďte tvrdí, chtějte po sobě hodně, a šetřete je! Jsou malí, tak aby se neopotřebovali. Kudy? Tudy!