Lidská neštěstí

29. září 2018

Někdy se to stane. Z porodnice odcházíte s úmrtním listem dítěte, bez dětské sedačky na zadním sedadle auta. Malý školák zahyne cestou do školy. Na prahu puberty se chůze po hraně překlopí a skončí smrtí. Dům vám shoří, zatímco vy v klidu jdete na obědovou pauzu na svém pracovišti a nemáte šajn, co se právě děje.

Ne vždy známe obdobné příběhy ze svého okolí. Mnohdy nás zaskočí, vyděsí. Strneme. Sami se složíme. Nevíme, co si počít s blízkými pozůstalými. Měníme téma, utíkáme. Vyhýbáme se setkání, jako bychom se báli, že se nakazíme. Jako bychom snad nebyli dostatečně vybaveni na takovou konverzaci.

Povaha nás vede. Vykročíme tedy kupříkladu směrem pozitivním - uvidíš, to se spraví, všechno bude dobré. Naše řeči jsou útěšné, ale také prázdné. Pro člověka v zármutku zpravidla nejsou oporou. Přijdou mu frázovité. Nevěří jim. Cítí tlak, aby už byl jinde - než tam, co je teď. Aby se spravil. Vnímá náš dyskomfort. Nízkou schopnost vyladit se na jeho rozpoložení. Přílišnou potřebu vymámit z něj vyjadřování optimistické.

Můžeme tedy zkusit figuru opačnou, kdy vysvětlujeme člověku, jak je silný! Život - Bůh - svět - vesmír si ho zvolil, zkoušku na něj seslal, protože věděl, že toto místo ho posilní. Dotyčný obvykle obratem upadá do trýznivé agónie sebeanalýzy. Snaží se vesmíru připomenout všechna místa, kdy padal na ústa, byl slabý, nedomrlý. Prosí nebe zděšeně, aby ho touto poctou - kterou má s famfárami unést -  již nadále netrestalo. A vůbec zvažuje, že kdyby se vyšinul, by možná udělal nejlíp. Protože realita je téměř k nesnesení, navíc představa setrvalého prokletí těch, co jsou v nebi v šupleti silných, vytváří very- scary-thriller na plátně svého vlastního života.

Najdou se i tací, kteří se domnívají, že smyslem života je růst a vývoj. Máme tedy koukat, oči doširoka rozevřené a nasávat možnosti k svému dalšímu seberozvoji. Případně se zeptají hnedle zkraje na rodová zatížení, nějaká ta traumátka z dětství, prostě cokoli, co byste si mohli uvědomit díky jejich pětiminutové přítomnosti ve vašem životě. Člověk stižený neštěstím se snaží přečkat nejbližší hodiny. Přečkat noc. Nemít nasávaní jako setrvalý pitný režim. O růst nestál, věřte mi. Chtěl, aby jeho blízcí žili. Aby barák nevzala voda. Aby se manželka nezapletla s vlastním švagrem. Aby jejich dítě nezemřelo při podklouznutí ve vaně, na následný úder do smaltované hrany. Usilujete - li o vlastní osvícení, pak nesviťte nevyžádaně svou chabou baterkou přímo na hlavy těch, kteří pro smutek kolikrát marně hledají vlastní neuronová spojení.

Místy natrefíme na chybozaměřovače, ti se nás ptají, co jsme onehdá jedli, co jsme pili, jak jsme spali, jakou jsme měli psychohygienu, co jsme dělali, než neštěstí nastalo a hledají chybu, protože žijí v iluzi, že hned jak bude lapena, a my tvrdě zapracujme na změně našeho chování, věci půjdou, jak jít mají, my se uzdravíme a mrtví vstanou z hrobů. Protože v jejich vesmíru se chyby trestají, zatímco správnost se odměňuje. Protože je vždycky někde nějaká vina. Ze stejného důvodu se ocitneme mnohde ve zdravotnictví v pozici točící se káči, kde běháme od čerta k ďáblu, abychom zajistili pro různé lékaře nové a nové výsledky a vzorky našich tkání a tělních tekutin, které by nějak potvrdili nebo vyvrátili to, co zpravidla na papíře zdaleka nejde cele uchopit.

Důvěra, hlavně důvěra zpívají jiní, v tom to tkví, věř sobě, věř životu, věř přírodě, když budeš plně věřit, vše se poddá. Sbor zpívá člověku, kterého život právě po hlavě praštil lopatou. Který vidí daleko více než jejich tváře, blýskavé hvězdičky na černém podkladu, které zpravidla následují po tvrdém úderu.

Nevíme co se sebou, když se dozvíme nějakou velkou a krutou zprávu. Děsí nás jen záblesk představy, že by se nás mohlo týkat cokoli podobného. Lneme k černobílé pozici - to nedá, to mu skončil svět/manželství/zaměstnání, z tohohle se nevylíže. Nebo k opačné škále, tím projde, vyjde silnější, všechno půjde. Oběma pozicemi pomáháme sami sobě, tou první předejít zklamání, tou druhou omezujeme na minimum náš kontakt s temnými místy lidských příběhu.

Pravda je taková, že hodně nevíme. Netušíme, jak bude náš život vypadat za rok. Můžeme mít svou představu, plány, jít systematicky za svým cílem, ale reálně netušíme. Doopravdy totiž s jistotou nevíme, ani jak bude vypadat náš zítřek. Co nečekaného se objeví.

Neznáme tedy, jak se život bude vyvíjet u lidí, se kterými životem jdeme za běžných okolností. Natož za situací neběžných, krutopřísných, náhlých, mnohé měnících.

Jsou chvíle, kdy nám ti, kteří byli tvrdě zasaženi, mohou trochu pomoci. Dát nám náskok. Rozeslat třeba hromadný mejl. Stručně popsat co se stalo, jak jim je a načrtnout co by si přáli, třeba - přáli bychom si nejbližší týdny, abyste respektovali naše soukromí, nechceme zvedat telefony. Nebo právě naopak - přejeme si zůstat patřit mezi vás, naši rodinu a přátelé, myslíme si, že nám to pomůže překonat toto těžké období, prosíme, mluvte s námi, pište nám, stavte se na návštěvu. Nebo třeba mohou poprosit kamarádku, ať sdělí tuto zprávu okruhu kamarádů. A ušetřit tak sílu, o kterou zpravidla, s každou zděšenou reakcí, spíše přicházejí.

Je možné formulovat téměř cokoli, tak jak potřebujete. Lidé se velmi pravděpodobně rádi přidrží vašeho přání v nezvyklé situaci. Jednou z variant je tedy i vyslat zprávu že - sami nevíte, netušíte, jak vám bude, prosíte o respekt k dost možná se měnící náladě a chuti vcházet či nevcházet s lidmi v kontakt.

Když jdeme po ulici a někdo nás zaskočí krátkou větou, která ovšem obsahem je děsivá a lekavá, můžeme docela obyčejně říct - hrozně mě to zaskočilo. To mě tedy velmi mrzí, čím procházíš. A nemusíme ani utěšovat, ani roztleskávat pro růst. Zůstat sami při sobě u toho, co se v nás právě děje. Říct ven, jak to máme uvnitř. Nefantazírovat, jak to má druhý člověk. Nevléct ho tam, kde by to podle našich předpokladů mít měl. Zkusit se vyhnout soudům, usuzování a predikci. Neutíkat do hlavových hrátek z místa, kde stojíme. Jsme vedle člověka, kterého jsme náhodně potkali a stojíme u zprávy, kterou jsme se právě dozvěděli. To je dobré a moudré! Nevzlykáme mu u kolen, nenecháme ho, aby utěšoval nás, nezatížíme ho sami sebou. Nezačneme mu povídat vtipy, nesnažíme se ho za každou cenu rozveselit.

Ale po té chvíli, kdy sami projdeme leknutím, kdy se nás dost možná tkne představa báby s kosou, pak můžeme říct něco o nás. Být celkem obyčejní, civilní. Lidé, kterým se přihodilo něco nečekaně drsného, zpravidla nechtějí strávit celý život v taktní odmlce, zahaleni upřímnou soustrastí lidí kolem. Více ocení spíše živý zájem, se schopností respektovat míru, do jaké chtějí odpovídat, být tázáni.

Má-li vztah být živý, pak je zapotřebí, aby se do něj vešla i vaše strana. Nemyslím to tak, že by si někdo měl po operaci svého dítěte vyslechnout vaše potíže při zařizování průkazky mhd. Ale čím dříve začnou krom vašeho zájmu proudit i informace o tom, jak se máte u vás, čím dříve začne váš člověk zabírat další lidi kolem sebe, tím spíše dojde k jeho pocitu pospolnosti. K ujištění, potvrzení toho, že i nadále i po této ztrátě, dál patří mezi své lidi.

Nespěchejme. Necpěme své blízké do turbo růstu, mega radosti, do antidepresiv v úzkých místech v těžkých chvílích. Buďme civilní, buďme sví. Dál žijme své životy. Buďme po ruce. Rozšiřujme svůj vnitřní rejstřík, co vše se nám do života vejde. Všimněme si, že jsme vybaveni k tomu vejít v kontakt i s lidmi, kteří procházejí těžkou zkušeností! Prostě jen z titulu toho, že jsme lidé a umíme spolu chvíli postát, nepřejít na protější chodník. Umíme se zastavit, pozdržet, dopomoct druhému tím, že ho neodvrhneme, nevynecháme.

A v tom tkví i kus moudra o tom, jak projít těžká místa. Obvykle je neprojdeme rychlou chůzí, nemáme k tomu dostatek elánu. Ostatně jsou příliš úzká pro rychlé pohyby. Ale už jen tím, že sobě neublížíme, že si život nevezmeme - zůstaneme naživu. Rozhodnutí svou psychiku ponechat zdravou - nám pomůže se nevyšinout. Vejde se pláč i smích, střídání nálad, odmítání blízkých i úzkostné přidržování se lidí kolem. Zůstaneme stát v místě, kde se nacházíme. Mezitím ve světových dějinách plynou hodiny, jdou dny, mění se týdny, střídá se počasí, ubíhají roční období. A my, paradoxně, tímto svým zastavením se v čase, projdeme úzkým místem. Jednou zjistíme, že jsme za ním. Že obzor se rozšířil, dýcháme volně, zhluboka. Malinkými pohyby jsme se dostali za toto úzké místo. A obvykle v té chvíli, na tomto novém místě, v této další části našeho příběhu, cítíme vděčnost za to, že smíme žít. Že jsme mohli zůstat. Že nám bylo dáno.

To je místo, které nás čeká kdesi vpředu. Podmínkou pro něj je v tyto chvíle dýchat, postarat se o tělo, trochu jíst, trochu pít a řádně spát. Zůstat patřit do světa, je jedna z dopomocných věcí. Vnímat i druhé, co žijí a jak se mají. Mít zájem o jejich životy. Vnímat tedy, že se nikdy nedějí jen zlé nebo jen dobré věci. Nebát se vymezit, když se cítíme tlačeni. Hlásit se ke svým potřebám i náladám, ačkoli se třeba i rychle mění. Povzbudit lidi, ať na nás mluví zpříma, nebojí se setkání s námi. Zažít společně něco, co nás třeba i dřív bavilo, ať vše není převážně v notě trudné.

Nezřídka také zjistíme, že cítíme více přirozeného pochopení od lidí, co prošli obdobnou ztrátou či zkušeností. Souzníme z velké části s tím, co cítí, zajímáme se o drobné detaily v jejich příběhu. Posiluje nás, že životní zkušeností prošli. Můžeme vidět, jak se vyrovnávají s tím, když se bolavo ozve. Je také zajímavé, jak se cítíme svobodni v kontaktu s někým docela novým, kdo nám nečte kolem hlavy nápis, co se nám to přihodilo.

A přece lidi, mezi které jsme patřili dříve, mají běžně v možnosti zavzít nás i s touto novou zkušeností. Mohou tvořit důležité linie v našich životech. Mohou být vzácnými soupoutníky, celoživotními přáteli, kteří s námi prošli různá údobí našeho života. Se kterými jsme se vždy znovu dokázali najít, i se vším novým, co nám do života přišlo, dobrého i tíživého.

Starým přátelstvím, novým začátkům, procházení úzkých míst, sounáležitosti těch, co prošli obdobnými ztrátami, zdar a sílu! Pro všechna laskavá příští.

Kristýna