11.4.2021

Provázení silných - když sebepéče začíná tam, kde dochází síla

Podle všeho se zdá, že ideální maminka, pan učitel obdobně jako ideální šéf, neexistují. Jsme chybovatí, křehcí, padáme, místy ztrácíme motivaci.

Někdy provázím ředitele, kteří jsou krapet jako z pohádky. Věří tomu, co dělají. Pointa jejich činění netkví v penězích. Nezřídka založili organizaci, ve které teď pracuje pár desítek lidí. Dali kus své životní energie do toho, aby ideje vzešly v svět - a světě div se! Vzešly, ba vzrůstají, hojně zalévány společným úsilím.

Každý z nás máme představu, jak bychom mohli vypadat v lepší verzi svého já. Máme různě vysokou laťku, kterou před sebe sama klademe. Ředitelé srdcaři mají nezřídka laťku nasazenou vysoko. Nelítostně vysoko. A představu, jak by mohli vypadat v lepší verzi sebe sama, mají propracovanou do detailu. Prostě o hodně jinak, než jak vypadají. Stálá síla, svižné tempo, setrvalý výkon a nadšení pro věc. Dobře promazaný stroj s vřelým srdcem. Jdu, táhnu, nelituju se, zaberu! Přijde-li na to, utáhnu celý tým, na konferenci celý sál a dojde-li na boje ideologické, pak případně přesvědčím i protistranu o závažnosti a podstatnosti našeho snažení.

Když sobě sama nedovolujeme zvolnit, zpravidla to souvisí s obavou, co by se vlastně stalo, kdybychom tak učinili. V naší představě by téma, pro které jsme, jen s mírnou nadsázkou, obětovali jedno dvě desetiletí, mohlo spadnout nebo se přestat vyvíjet směrem, kterým bychom si sami přáli. Tempo by se mohlo rozvolnit natolik, že ještě několik desetiletí bychom společně se světem museli počkat, než by došlo na naši vizi cíle, kam se věci mají sunout. Navíc chvíle, ve které se nic neděje, kdy nemusíme držet tempo, v nás může vzbuzovat neklid, místo uvolnění. To nás může mást.

Drží-li kormidlo kapitán, pak za bouře ho obvykle z rukou nepustí. Ale takhle po bouři zalezlý, nikým neviděný, možná zažije, že se mu roztřesou ruce i nohy, zatímco mančaft už chrní v postelích v lodních kajutách.

Šéfům zpravidla podklesávají kolena, až když celek jakž takž drží. A to můžeme vidět v terapeutovnách se zpožděním jednoho roku. Týmy už se nezřídka zaběhli s online, homeoffice životem, a tak i do svrchních pater vedení přichází to, co je nám hluboce vlastní, přirozené, lidské a tedy dojezd strachu, vysoké míry zodpovědnosti, dlouho drženého výkonu.

Učíme-li se sebe sama znovu započítat mezi lidi, můžeme uvidět mnohou křehkost.

Možná se nám špatně usíná, v noci nás budí tlak a přemíra myšlenek, nad ránem vstáváme dřív než bychom chtěli a museli. Jíme mizerně, ve spěchu. Tělo, tento poněkud zastaralý, omšelý dopravní prostředek, využíváme k přenášení hlavy na různá místa. Celkově se odbýváme.

Můžeme zahlídnout naše vlastní usilování o nemožné - v práci po sobě chceme 200 % a nezřídka i po těch, co jsou nám pracovně nejblíž - ale také doma chceme víc milo, laskavo, harmonicko a blízkostno než bývá mezi lidmi k vidění. Vidíme přísnost, šmrncnutou sebetrýznivou podobou piedestalu, na kterém musíme stát - protože kdo, když ne my? Piedestalu, vyrůstajícího často více z obavy, ze strachu ze ztráty kontroly, než-li ze sebezahledění. Ostatně nám to lidé často říkají, ať už tím vyjadřují vděčnost, obdiv nebo nás zaříkávají, abychom vytrvali - bez vás by to nešlo, bez tebe bych tu nezůstala, tohle téma v ČR se posunulo díky tobě, v našem kraji by bez Vás tato služba nebyla.

Započítat sebe mezi lidi, znamená vracet se k myšlence pracovního úvazku. Nahlédnout, že nejsme svou prací. Naše uvázání má své meze. Máme-li pocit, že máme jisté poslání, pak nezapomínat, že při jeho zrodu, jsme stáli my sami a dali k němu vnitřní souhlas - tohle je místo, kde se cítíš smysluplně/ ptaně/potřebně/ kde to máš rád/ kde myslíš, že bys něco změnit mohl. Ne tohle je místo, pro které stojí za to obětovat zdraví, příčetnost, partnerství, vztah s vlastními dětmi. Vydali jsme se cestou, která má spíše daný směr nežli jasný cíl. Sebedestrukce není prozíravou, promýšlenou součástí plánu, značí spíše nedostatek citu pro sebe sama, mylné východisko, že jde o nezbytnou součást výbavy. Jsme vybízeni učit se se sebou zacházet tak, abychom cestou vysokohorského chodce mohli jít vytrvale a pokojně. Potkávali inspiraci i odpočinek. Abychom nově uchopili a tvořili dobré místo nejen pro svět, ale i pro sebe sama.

Někdy máme strach, že připustit svou slabost, znamená vyvalit vlny zdola a roztáhnout je v širá kola a poté zalapat po dechu a utopit se v sebelítosti nebo ve zděšení. Lidé se umí cítit dole, ale také vystoupat nahoru. Zdá se, že potřebují svůj čas, nabrat dech, zvolnit, vzdálit se. V bázi jsme podobně utvoření, jako lidé kolem nás, lišíme se málo. Někdy se to stane i nám. Zeslábneme a pro nabrání sil potřebujeme čas, svůj prostor, odstup.

Započítat sebe mezi lidi znamená zreálnit prostor, který zabíráme sami sebou. Dát si přiměřenou váhu. Stavět týmy s vervou a otevřeným hledím, aby bylo komu dílo přenechat. Nechat vedle sebe růst následovníky a těšit se z vědomí, že až budu předávat žezlo, mám hned několik dobrých možností - lidí osvědčených, statečných a třeba i s normálnějším nasazením pro práci, kteří umí líp poznat míru, odcházet z práce domů.

Znamená to uvěřit tomu, že když poklesnu v kolenou, dám pozornost tělu, naučím se opětovně oblíbit si zvolnění, že síla zvolna nastoupá a budu mít z čeho jít dál. Kolegové podrží to podstatné, co obvykle zaštítím sebou, práci dokážeme rozprostřít v týmu a to, co propadne sítem, nebude ztrátou nevratnou. Revize toho, jestli chci stát v místě, ve kterém se nacházím a jít směrem, kterým kráčím, není v posledku ani tolik strašidelná, jako moudrá a prospěšná.

Místo, kdy po sobě ptám víc než po komkoli jiném, a zároveň mám dojem, jak málo nabízím, je místo pozoruhodně pnoucí. Jedu na plný plyn a dávám o tolik míň než bych chtěl. Vzácná chvíle vhledu, kde potřebuju začít pěstovat soucit k sobě samému. Povolit opratě, posadit se do saní, možná si chvíli zdřímnout nebo prostě vypnout a koukat kolem do korun stromů nebo na nebe, na hory v dálce na cokoli, co nás přesahuje a připomíná nám naši nepatrnost… a  ne si zadřít udidlo hloubš do koutků úst, zatnout zuby a sáně táhnout. Vidíme místo, kde lidé fous z pohádky, z téhle strany vzato, jsou z pohádky malinko thrillerovaté. Kde jsme sami sobě drábem. Máme málo důvěry, že by nás šlo snést i v podobě zvolněné, kdy bychom se sami před sebou stali málo hodnými úcty, svého postu, málo věrnými svému obvyklému nasazení. Kde si neodpouštíme, sami sobě se jevíme nedostateční, kde se sobě nevejdeme. Kde se trestáme, odsuzujeme, nemáme pro sebe pochopení, kde si nejsme dobrým přítelem.

Kdo unese mě?

Stojíme-li zpravidla v síle a potřebujeme se opřít, pak si přejeme potkat u druhého sílu a integritu. Svolení k slabosti. Pochopení. Vysokou míru bezpečí. Otevírat před někým, že jsem křehký/á, je něco, co možná běžně nezažívám. Možná mi to zkraje přinese i trochu obav, ale obvykle také prožitek úlevy a komfortu, který si běžně nedopřeju. Svobodný prostor, kde si můžu klást otázky, jestli svou práci ještě chci dělat? S tímto nasazením? Mám proto dosud sílu? Jak se mi vlastně daří? Jestli náhodou moje motivace neolízla své vlastní hranice? Všimnout si, zda míra mého nadšení se nevyčerpala a nenastal čas sáhnout do zdrojového řádku, kde je více rozumu, plánování, kouskování, zacílení sil.

Za doby korony šéfové často více potkali své děti, své partnery/ky a mluví o tom s povděkem, nezřídka sytíce nasbíranou díru viny, že s nimi nejsou v běžné roky dost. Ale jakoby zapomínali, že ačkoli nás rodinné zázemí drží, tak nás zároveň také vyčerpává, stále se držet, sebeovládat, vydávat ze sil. Ustát večerní křik dětí, zařizovat, co je potřeba pro rodinný provoz, unést únavu, požadavky na straně partnera/ partnerky. Zdá se, že více než jindy je zapotřebí zavzít ticho a samotu do naší každodennosti. Sytit sebe sama zpříma. Mít čas se sebou samými potkat. Zažít i to, kdy nám je bídně a slabo. Dopřát si čas uvidět, že se síla opět zvedne. Sami sebe si všimnout, sebe sama obstarat.

A tak můžeme osahávat ve svém vnitřním světě, kolik vážíme, kde po sobě chceme příliš a kde sebe sama podceňujeme, protože zpravidla najdeme oboje při bližším ohledání svých vnitřních krajin. Položit si otázku, zda by skutečně zmizela stopa, kterou se snažím po sobě zanechat svým životem? Nebo už by tady vlastně kus vrypu zůstal, i kdybych vbrzku umřel? Jestli práce, kterou žiju, náhodou už nerozšířila své sítě přes tolik lidí, že by s prací vytrvali a posunuli téma zase o kousek dál? Že možná také naše děti a potom i jejich děti budou na těchto věcech dál pracovat a že ne vše můžeme uběhnout za našeho vlastního života.

Můžeme pěstovat nelekání se slovních vyjádření. Nezabírat si příliš adoraci ani nenavyšovat svou úzkost při výrocích o tom, jak jsme pro toto téma kámen úhelný, jak jsme nezbytní a jak by to bez nás nešlo. Uchovat si sebe sama právě tak veliké, jakými skutečně jsme. 

Můžeme zažívat místo, kde nás nesou ideje, kde sami vlajeme a posilujeme vítr, kde běžíme vpřed, a přitom se stále znovu navracet do reality a hledat, na jaké kroky je kapacita a čas právě teď. Obklopovat se lidmi, kteří nám říkají - tohle je příliš, teď toto nepřibereme, potřebujeme dotáhnout předchozí věci, potřebujeme zvolnit. Jsou to důležité myšlenky, jsme pro, ale není to teď k dělání. Pojďme hledat limity sil, času, ochoty, peněz, lidských zdrojů i nás samých. Vítat lidi strukturované, zakořeněné v reálném praktickém uchopování, lidi, kteří vytrvale kráčí, nesprintují.

Můžeme se vracet na začátek a uvědomit si, jak zvláštní a obousečné je to s tématem poslání. Posilující i svazující. Jsme vyslanci svých vlastních idejí. Ale místy možná jsme spíše vazaly svých vlastních idejí. Naplňujeme je? Nebo ony vytěžují nás? Můžeme mít silné důrazy a přece žít i spokojený život v tělech a ve svých rodinách? Jak pravděpodobné je, že bychom při tématu, které neseme, vydrželi o nějaké to desetiletí víc, pokud nyní zvolníme?

Možná znáte kreslený vtip, kde mladý muž nabízí bydlení - s výhledem na budoucnost a klidnými, tichými spolubydlícími. Stojí přímo u okna a rukou ukazuje ven - za okny je vidět hřbitov. Někde nás čeká od života limit. Ne všechno uběhneme za našich životů a je to tak v pořádku. Pokud místy koketujeme s tím, že pokud by nás trefil šlak, tak by aspoň skončila tahle šílená míra stresu a hluboké vyčerpání, co už dlouho žijeme - pak je na čase se za sebe sama postavit, dát alespoň malou důvěru možné naději na změnu, zvednout telefon, v době online si vybrat téměř jakéhokoli terapeuta a zkusit hledat žitelnější balanc a možnost se do svého života vejít. Do života, kam bude patřit dovolená, v noci klidný spánek, dobré jídlo a rodina, která se do našich dnů vejde. A pokud jste sami před sebou dohmatali, že vaše motivace není taková, jako bývala, že toto nasazení už nechcete žít dál, pak vedle vyhoření je i možné, že se stáváte přiměřeně rozumnějšími… zaměstnanci, kteří v letech poctivě a věrně si můžou nejen odpracovat svou mzdu, ale i vydržet u tématu, na kterém jim osobně záleží, a které tak v naší zemi zažívá posun - zapouští kořeny, větví se a vzkvétá. Pak toto místo není ke kondolenci nýbrž k ocenění.

Kristýna Farkašová, duben 2021