10. 11. 2021

Střet se ztrátou

Je to obtížně popsatelné místo. U každého z nás vypadá krapet jinak. A přeci potkáváme podobnost. Jde o prudký náraz, který nás vyhodí ze sedla, vykolejí, střemhlav zastaví našeho času běh.

V místě ztráty nám mnohdy dojdou slova. Všechno, co bychom opravdu chtěli sdílet, je kdesi daleko za slovy. Chtěli bychom výt, nebýt, utéct, schovat se nebo bojovat a zvrátit včerejšek, to ze všeho nejvíc. Mít tu moc posunout čas dozadu a zamezit existenci této chvíle, k nesnesení nelítostné, která nám bere dech, podráží nohy a pořád nemá dost.

Zvenku viděno se jevíme různě. Zpravidla naše okolí shledává dostatek důvodů k vlastnímu zneklidnění. Možná těkáme očima, přecházíme od jednoho k druhému, bereme do ruky předměty, u kterých obratem ztrácíme význam, k čemu by nám měly být, přecházíme jako tygr v kleci tam a zpátky místností, zuřivě uklízíme skříň, drhneme detaily na okně nebo parapetu. A v našem nitru se vše děje ve velkém, překotně, jsme v tempu, neklidní, rozžhavení a snažíme se něco dohonit, něco vší tou horečnou činností zadržet, na sebe sama dosáhnout.

Možná je tomu naopak, zvenčí vypadáme jako by nás vypojili ze zásuvky. Sedíme nebo stojíme, možná se mírně chvějeme nebo i kýveme, může nám být zima a můžeme se cítit zcela ztraceni jako velmi malé dítě v obrovském obchodním domě, které neví ani to, má-li jet jezdícími schody nahoru nebo dolů, nevíme vůbec nic a ve své bolesti jsme uvnitř sebe sama schouleni, schováni i před svými vlastními zraky, jako bychom zmrznuli, jako bych tu nebyli, jakoby se to nedělo mně, jakoby šlo o blbý vtip, špatný, zlý sen, něco u čeho, když ještě chvíli vydržím, pak se přeci zadrhnutá páska posune a já se ocitnu tam, kde to ještě dávalo smysl, kde světu šlo rozumět, kde se dalo předpokládat, že je bezpečný a já věděl, že moje partnerka se mnou chce žít, že můj blízký je naživu, kdy všednost plynula nedoceněná, ta Popelka našich dní. A vše se rozpadá do pomalu se táhnoucího pásma pomlk, nejde propojit obrazy z rána s obrazy z večera, protože není možné vtěsnat tak odlišné skutečnosti do jednoho obyčejného dne našich životů.

A venku se děje svět, to nepochopitelné nejisté místo, které tak zprudka umí vmést bolest, tak k zbláznění hezký den, absurdně hřeje slunce, nejde porozumět tomu, jak to, že všichni spěchají do svých prací, v obchodech jsou lidé, čekají na zastávkách, zívají, nudí se a hádají, jakoby se nezměnilo nic v místě, které pro nás mění vše. Stává se nevratnou křižovatkou, dírou, zející v našich dnech, znamením, které nosíme na čele.

A ozývá se tělo, nechce polykat jídlo, štítí se mu dál tady trčet v časoprostoru, účastnit se této bizarní existence, která si skončí, kdy se jí zamane. Nejde nám usnout, v noci se budíme hrůzou do sedu, dávno nad ránem jsme vzhůru, na prsou nás svírá, tolik věcí se mění, nevíme, jak máme žít dál starým způsobem, za nových okolností. A pláč nabývá hrůzných podob, štkáme, soplíme, slintáme, koušeme si rty do krve, oči jsou rudé, brada se nám chvěje, zuby cvakají o sebe, nás samotné ty zvuky děsí, kterak hučí, křičí, kvílí, jen ztěžka popadají dech, zalykají se, škytají a drhnou o naše uši. Nejsme k utišení, nevíme ani kde jsme, vbořeni do centra, do oka uragánu bolesti nacházíme se v hloubce pocitu naprosté bezmoci, zoufalství, v bolesti takové, kterou jsme mysleli, že mohou prožívat jen malé děti, které nevědí, že přijde zítřek, že se k nim máma vrátí, že je možné koupit si nového plyšového medvěda, dalšího křečka, oblíbit si novou lopatičku.

A přichází lidi, postaví před nás jídlo a myslí, že ho sníme. Chtějí si povídat v místě, kde nemáme slova. Chtějí, ať si hlavně odpočneme a dobře se vyspíme v dnech, kdy naše ostražitost dosahuje svého životního maxima. Chtějí, ať se zase smějeme, chtějí vidět důkazy toho, jak se hojíme, že se zlepšujeme, že nejsme blázni a že nebudeme zátěží, kterou nejde nést a snést.

Jiní zásadně nepřicházejí. Obcházejí nás po špičkách, vyhýbají se obloukem, rádi by, ať se zhmotníme až zase spravení, vyléčení, zahojení, takoví, jací jsme byli vždy. Jsme pro ně připomínkou rizika, krutosti života, špatných míst, které se jim kdy děli, podtrhujeme existenci jejich nejistot, nedovednosti hledání slov, neschopnosti utišit žal, znásobujeme jejich schopnost shodit sebe sama do bezvýznamnosti, kdy co s tím zmůžu? Nic! Tak co bych chodil?

A do toho se stále děje život. Děti mají hlad, učitelka chce podepsanou žákovskou, mám zavolat opraváři, dokončit v práci projekt, nakupovat jídlo, jezdit mhd, jakoby se nic nedělo držet dál tvar a směr.

Jste-li Vy sami nyní v místě ztráty a od života dříve nebylo avízo, že se tato ztráta stane, pak velmi pravděpodobně

• zažíváte jiný pocit času buď překotný nebo velmi pomalý
• jiné tělové pocity, velký pláč, zavalující hlucho, nekontrolovatelné třesení
• změny spánkového a jídlového rámce - např nejde spát vůbec, zdají se vám strašidelné sny, budíte se vyděšení… až po chtěli byste spát pořád, když se probudím, pak si uvědomím, co se mi stalo. Nechci jíst nic, za těchto okolností tady nechci vůbec být… až po pořád jím, dokud polykám a žvýkám, aspoň vím, že žiju.
• vím, co se stalo, ale nedovedu to vůbec pochopit, natož přijmout. Nedává to smysl. Hůř se mi daří rozeznat realitu a fantazii/sen - je to doopravdy tak? Můžu se sám/ sama na sebe spolehnout? Můžu věřit tomu, jak čtu svět?
• horší dosah na možnost sdělit lidem, jak mi je. Když se mi to podaří a mám z toho svého druhu radost, že se mi to podařilo u sebe uvnitř zachytit, vypadají vyděšeně nebo se dívají úkosem. Jen málo lidí kolem Vás umí přijmout/ s Vámi nést místa právě taková, jaká jsou.
• tlak na to, abyste se dali dokupy rychle. Pokud možno hned.
• znejistění ohledně bezpečnosti světa. Když přijdu domů, bude můj byt v pořádku? Vše na svém místě? Vrátí se moji blízcí domů? Nestane se jim nic při řízení auta, při cestě domů? Může se stát, že se snadno polekáte náhlého zvuku, stínu, který se mihne za oknem, budete chtít vidět na dveře, držet kontrolu v místech, které jste dřív takto ostře nevnímali.
• pocit neschopnosti vnitřně se zorganizovat. Zavalení jednotlivostmi, které jsem dříve dělal/a mimoděk, snadno, všedně.
• naprosté otupění, pocit že funguju na autopilota. Téměř nic necítím, připadám si jako robot. Není mi zle ani dobře. Necítím nic.
• vina, dojem, že za to můžu já, ztráta smyslu i vlastního významu. Shledal mě druhý bezcenným? Proč tu nezůstal kvůli mně? Je to trest? Co jsem dělal/a špatně? Pronásledují nás výčitky. Proč jsem ho/ ji nenavštívil? Proč jsem se mu/jí neomluvil, nezavolal? Jak to, že jsem si nevšiml/a, že je to takhle moc špatné?
• spoustu zmatených pocitů, chaos, přehršle emocí a pak zase jiná emoce a zase jí je tolik, že nevím, co s ní, cítím se zahlcený/á - můžu cítit smutek, zlost, vzdor, naštvanost, úzkost, nespravedlnost, sebelítost, starost o druhé i neochotu, neschopnost vykouknout ze své ulity.

Někdy si myslíme, že naše okolí je prima a jistě by nás v takovou chvíli podrželo, a pak jsme zmatení, že to nefunguje, že nám to nevyhovuje, že to nechceme nebo že to dělají jinak, než bychom potřebovali.

Často na sebe spěcháme, přejímáme nevyslovený tlak, úzkostné pohledy, jestli už je to lepší, hlídání, jestli náš způsob žalu už nepatří k psychiatrovi, jestli už to není na léky.

A později přichází i vyřčené věty - už je to lepší? Zvládáš to? A říkáme, jo díky, zvládám, jste moc hodní a uvnitř je kolikrát bezútěšno a k zvládání ještě řada týdnů, měsíců daleko.

Krize je sebestředná, mnohdy dlouho nedovedeme vykouknout přes okraj své vlastní bolesti. Jsou-li na Vás navázané např. děti a nemáte-li kapacity na jejich zvědavé, i pro Vás bolestivé otázky, poproste někoho ze svého okolí, jestli by si s nimi sám nebo společně s Vámi o složitých věcech promluvil. Pokud takového člověka nemáte, poohlídněte se o knížce pro děti na toto téma, mnohdy může usnadnit začátek hovoru, který pokud patří do konkrétního místa dne, bývá snesitelnější, než když otázky přicházejí průběžně, znenadání a Vy se cítíte jako pod palbou a nemáte sílu na ně hledat s dítětem odpovědi.

Tělo je prám, který nás proveze zlými, těžkými místy života. Dávejte mu pozornost, takovou jakou dovedete, bohatě Vám to vrátí. Možná nejde spát, ale jde se jít chvíli projít, možná nejde sníst chleba, ale zvládl/a bych kafe a něco sladkého.

Pokud jste blízko u někomu, komu šmahem zmizel jeho člověk

• nespěchejte na něj
• ani sami na sebe. Nečekejte od sebe nic zázračného. V blbých místech bývá lidem blbě. A nám je mnohdy smutno a bezmocno, se na své milé takto koukat. Ale taková ta místa jsou. Můžeme chtít, aby byla jiná, ale to je nepromění. Zvažte četnost toho, jak často do těchto tmavých míst společně s druhým člověkem koukáte. Spíš u něj buďte a vnímejte, kde je on, než byste ho tlačili, aby byl už jinde. Zvláště zkraje v prvních dnech/týdnech/ měsících.
• pokud mu chystáte jídlo, pak zkraje třebas oslazený čas, nebo osolený zeleninový vývar klidně jen vodu bez zeleniny, zkuste něco, co se snadno polyká.
• můžete počkat u druhého, než usne. Sedět třebas v křesle a číst si knihu. Domluvit se za jak dlouho chce vzbudit a čas dle domluvy dodržet. Možná si odpočine snáz přes den než večer.
• Rozšiřte svůj repertoár toho, co je normální. Leccos patří k hlubokému žalu, k prvotnímu šoku. Člověk se může chovat jinak, než jak ho běžně znáte. Zpravidla to přejde. K extra divným úzkým místům zvláštní chování patří. V nenormální situaci, když se chováme zvláštně, je to vlastně přirozené. Patří to k tomu. Pokud to neohrožuje druhé nebo člověka samotného, nelekejte se, nedělejte velké závěry a dejte tomu čas.
• můžete povzbudit druhé lidi, ať se Vašemu blízkému nevyhýbají a nebojí se vět, jako nedovedu si moc představit jak ti teď je, tak mi říkej - mám teď udělat tohle nebo spíš tohle nebo něco jinýho? Ať jsou sví, ale ať jsou v dosahu, ať ze života druhého dočasně nezmizí.
• přichystejte se na měnící potřebu blízkosti a vzdálenosti. Někdy bude druhý za Vaši blízkost rád a jindy nerad. Jsou to místa, kdy se věci dějí živě, zvláště v našem vnitřním světě. Neberte si to osobně. Hledejte schopnost být vnitřně pružní. A v čase, kdy Vás druhý nepotřebuje, odpočívejte.
• vyrovnat se se ztrátou, ať už smrtí, zradou, nevěrou, může trvat dlouho. Jde o proces, chvíli to vypadá, že už dobrý, pak zas se to celkově zhorší, pak se vykoukne a pak zas propadne. To k tomu patří. Sledujte celkový rámec. Celkově dlouhodobě bolesti ubývá nebo přibývá? Možná má druhý ve svém životě ze dřív téma ztrát, které se mu nyní propisuje a hojení je složitější. Máte-li o něj obavu, pošlete ho za člověkem, kterému věříte a který lidi v podobných místech doprovází.
• možná druhý musí udělat zásadní volby ohledně bydlení, práce, spjaté s náhlou životní změnou. Zemřel-li např. v rodině živitel, nebo od rodiny odešel, máte-li tu možnost, přispějte tomu, kdo zůstal, udělejte třeba sbírku, ať ještě pár měsíců může jeho praktický život běžet v zaběhlých kolejích. Pokud to není možné a zdá se Vám, že např. jde do finančního rizika, říkejte věci, jak si je myslíte jednou a jasně - např. tohle se mi zdá rizikové. Takhle myslím bys přišla o peníze. Navrhoval/a bych toto. Tohle bych pro to mohl/a udělat já.
• stále tvořte své dobré zázemí, můžete, ba máte se mít ve svém životě dobře, i když Vašemu člověku je bezútěšno, těžko. Doprovodit někoho něčím svízelným, těžkým, bere čas, nabídněte sebe míň, ale buďte u toho v dobré kondici. Třebas smska každý den, fotka z Vašeho života, připomínka toho, že se život stále děje, že jiným dává smysl, nese radost.

Všichni opakovaně procházíme ztrátami. S některými jsme se vyrovnali, jiné na nás posud zírají z našeho příběhu neošetřené. Někdy lidé sílu najdou a tolik nás nepotřebují, jindy je pro ně důležité na chvíli se opřít.

Někdy žijeme ve složitých nevyvážených vztazích a najednou na nás druhý má páku, že nás může vytěžit zcela, má nárok, prochází těžké, složité místo. Hledejte, kolik můžete nabídnout. Nenabízejte víc, než kolik můžete/ máte. Provázení druhých není nárokovatelné, plyne ze vzájemnosti předchozích let, nemá to být past, kdy si musíte nechat druhým ubližovat.

Ve zdravých recipročních vztazích, v přátelstvích, partnerstvích, v rodině v místě, ve kterém jste se přislíbili, buďte k dispozici. A vždy myslete na to, že Vy sami se také potřebujete opřít, cítit pevně půdu pod nohama, vracet se ke svému středu, abyste druhému mohli nabídnout svou vlastní stabilitu, stálost, skutečnou pevnost a v hloubce naději, že i pro něj je dobrá budoucnost, byť teď je ještě daleko na ni dohlídnout a nepřichází na řadu v řeči ani přemýšlení. Ale Vy v ni věříte a společně s tím, koho doprovázíte, ji den za dnem tvoříte, prostě tím, že společně zůstáváte naživu.

Protože některé měsíce a roky jsou takové, že jimi potřebujeme projít, aby mohly přijít jiné. A my mohli zase cítit radost, smysl a bezpečí. A to se tvoří den za dnem, tak jako se zvolna vyrovnáváme se ztrátou. Nejde o sprint, ale o dlouhý trek, delší než bychom chtěli a vítali. Jde ujít, máme-li kousek péče, dobré boty a místy někdo poponese náš vlastní batoh. A pokud nikoho takového nemáme, pak si na chvíli sednem a počkáme až se nám síla vrátí do noh. A chceme-li se udržet v chodu, pak pomůže, pokud se nesnažíme znát celou trasu. Zato si každý den najdeme dobré místo na spaní a kousek něčeho dobrého sníme. Laskavou všednost přeju!

Kristýna Farkašová, listopad 2021