23.5.2023

Rozdíl mezi nácvikem požárního poplachu a způsobením traumatu u dětí

Dítko se vrátilo ze školního nácviku požárního poplachu. Při popisu jaký mělo den, plakalo. Škola si dala záležet - začli houkaním sirény, zavzali dýmovnice, přijeli opravdoví hasiči, kouř se valil z oken, aktivní kantor ve snaze dotvořit atmosféru, hlasitě jako plakal a ukazoval, z kterého okna jde kouře nejvíce. Dětem se o tom, že jde o nácvik, nějak zapoměli zmínit.

Dítko trápilo vedle vlastního polekání, místo, kdy se spolužák smál dětem, co se bály, a když kantor říkal: „Nebreč, o nic nejde!“, dětem, které plakaly z polekání. Je až s podivem, jak malé jsou oborové znalosti, potkáváme stále stejné školácké pochybení v uchopení těchto akcí ze strany vedení škol.

Když ve školce rachtá čert řetězem, v kompletním maškarádovém oblečku, na hlavě rohy, na pytli přivázané jako lidské nohy a dívá se na něj dítko polovičně tak velké jako on, kterému nabízí, že ho vezme s sebou do pekla, není to sranda. Může to být silný, zlý zážitek, o kterém se člověku zdá ještě i za dospěla. Nemůžeme děti děsit a poté jim s rádoby dospěláckou převahou vysvětlovat, jaká to byla bžunda. Smát se jejich strachu a slzám.

Traumatické události nevznikají proto, že se nám přihodí + fakt viditelně špatně dopadnou. Vznikají, protože mozek se domnívá, že se nám/někomu přihodí něco extra zlého, právě ve chvíli, kdy situací procházíme!

Padá na Vás sloup elektrického vedení? Myslíte si v tu chvíli, že Vás zabije, ale přeci uskočíte nebo prostě strnete a on spadne shodou náhod jinam a ejhle “nestalo se nic“?

Stalo! Velmi jste se polekali. A je zapotřebí tuto velmi nepříjemnou, potenciálně traumatickou situaci ošetřit. K traumatické události navíc nezřídka dochází, když vidíme/domníváme se, že jí prochází v aktuálním čase někdo jiný. Co když ve třídě nějaké dítko zůstalo, nestihlo se přesunout do bezpečí? Třeba náš kamarád/ kamarádka? To je teprve strachu!

Možná je dětem zima, když musí stát na dvoře v bačkorkách a bez bund, možná museli nechat ve škole v batohu drahý hudební nástroj, dtto mobil nebo jinou techniku, možná mají v družině rozpracovaného vlastnoručně šitého koníka a představují si, jak právě teďka hoří, možná se ta stejná zlá věc děje jejich plyšákovi, kterého mají ve školním boxu nebo morčátkům, které mají ve třídě. Všechny smysly jsou zostřené v takovou chvíli, obav může být velké množství a mohou být značně naléhavé.

To se nabízí u dětí více empatických, myslících na celek, ale i u dětí více úzkostných, a pak zcela nahodile u dětí, kterých se dotkne celková atmosféra zmatku, strachu a nezvyklosti. Tedy v sumě naprosté většiny dětí, ba můžeme předpokládat, že v různé míře přímo všech, ba i dospěláků! Jako lidé jsme tvořeni do skupin, bedlivě vnímáme, jak je lidem kolem, pláče-li část třídy, nebývá hej ani těm, kteří jakože nad věcí se ostatním dětem vysmívají, vlastní obavy překrývají či zpříma maskují. Protože ještě více než požáru se bojí toho, aby se někdo nesmál jim nebo nezjistil, že se také bály.

V dětech chceme budovat psychickou odolnost, ale také důvěru v dospělé a v bezpečný svět. Není přijatelné, děti neinformovat o nácviku požárního poplachu. A předem nedat vědět jejich rodičům. Představte si dítě, které aniž tušíte, požár zažilo! Čemu jste ho právě vystavili? Rodiče podepisují kdejakou účast na besedě, kde se popisuje, jak vypadá sova, nebo když se jede na výlet. A nejsou tázáni u takto zásadní/velké věci, zda jsou jako rodiče ok s tím, aby se dítko cvičení účastnilo? Nejsou obeznámeni, že půjde o nácvik s hasičským autem, sirénou a dýmovnicí? A že o něm děti nevědí?

Aby dítě mohlo rozumět tomu, kdy probíhá nácvik a kdy se situace skutečně vážně děje, máme pro něj jasné, srozumitelné, spolehlivé rozlišovadlo - vždycky, když to jenom nacvičujeme, to od nás předem ví! Jak to rozezná od situace, kdy skutečně hoří? Jednoduše. Pozná to tak, že o situaci od nás předem nedostalo avízo. Pak nám můžou děti věřit, brát naše snažení vážně. Dá se v tom vyznat a na svět dospělých spolehnout!

Smějou se kantoři nebo spolužáci dětem, které se při tkzv. nácviku polekali a říkají jim: „Nebreč!“ 

Ajta krajta! Když už děti jako dospělí svou vlastní neuváženou volbou vyděsíme, alespoň jim umožněme projevit emoce! Potenciálně traumatická událost, které jsme právě vystavili všechny děti, pro některé z nich půjde projít snáz, ale pro některé hůř. Pokud jim neumožníme vyjádřit nahromaděné pocity, pak se daleko četněji objeví špatné usínání, ošklivé sny, nechuť jít do školy, bolení břicha, nechuť jíst, vyhýbání se např. místům, kde byla dýmovnice. Nedůvěra v kantory/dospělé je nasnadě a je oprávněná - věděli něco nepříjemného předem a nedali nám o tom vědět. To je nefér jednání a není to posilování dětské odolnosti.

Jde o vědomé a nerozumné vystavení všech dětí notně nepříjemnému zážitku. Některým dětem jsme právě, z nedostatku znalostí, vyrobili trauma. Zážitkem neprocházeli “jakoby“, zážitkem procházeli doopravdy. Jejich mozek, že jde o nácvik, nevěděl. Strach a hrůzu odžili zcela reálně.

Svět není ani zdaleka ideální místo. Došlo na Vaší škole k něčemu obdobnému? Škola uchopila nějakou akci děsivým „jako nácvikem“? Vložili se kantoři/čerti do své divadelní role natolik, že si nezvládli uvědomit, že právě záměrně a nemístně sami sebou, děsí děti? Odžily Vaše dítka Mikuláše ve školce pojatého tak, že je dítě otřesené a je mu z toho zle? Nechte své děti říct, jak jim bylo/ jak jim je. Zmiňte, že i dospělí se někdy polekají a popište, co v takovou chvíli pomáhá Vám. Domluvte se, co teď uděláte, aby se jim udělalo o trochu líp. Bavilo by je skákat nebo spíš vytřepat končetiny, chtěly by se teď zabalit do deky a chvíli se o Vás opřít? Uzavřete povídání tím, že dospělí lidé dělají chyby a že si s kantorem/vedením školy promluvíte. A poté zvolte odpočinkovou aktivitu, co by dítko rádo, ať už kopat do balónu, na procházku nebo juknout společně na pohádku.

Jedna z věcí, která nám umožní zpracovat lépe náročný zážitek, je pokud zbytek den není úplně prázdný. Když zrovna nikdo není doma, nemám komu říct, jak mi je a ani nemám moc plán, co budu dělat až do večera, to nám zpravidla po takovém zážitku neprospívá. Jste už větší a doma nikdo není? Je možná zajít za kamarádem nebo si s ním zavolat? Projet se na kole? Jít na chvíli ven? Házet kamínky do vody, natrhat si kytku, nebo jít hodit tři šutry do pole? Pustit si písničku a chvíli si na ni třeba i zatančit? Zkuste dát svému dni ještě nějaký obsah. Pokud Vás nic nenapadá a není komu se svěřit rodiče/sourozenec/teta/sousedi/kamarádi, využijte možnost ozvat se třeba na Linku bezpečí a vymyslete společně, jak nepříjemný zážitek oddělit a co by s dneškem ještě šlo udělat.

Jako rodiče pište vedení – přejte si, ať se podobná věc bez Vašeho souhlasu už nikdy nepřihodí a požadujte, ať je s dětmi dalšího dne mluveno. V rámci nedovedně uchopené situace je to krok dobrým směrem. 

Tedy, kupříkladu třídní, jdou do svých tříd, začnou tím

1. Čeho se sami - tedy oni jako dospěláci - nejvíce polekali. Nikoli- „Já sem se teda nebál/a ničeho, nechápu, proč by se někdo měl bát.“ Ale věty typu „Já se hodně polekal/a toho kouře nebo toho, aby někdo někde nezůstal sám a neplakal a nebál se.“ Strach normalizujeme. Mají ho malí i velcí. Je velmi přirozené se bát v náhle vzniknuvší, naléhavé a nebezpečné situaci.
2. Obecně vysvětlí, jak různě se strach v takové chvíli může projevit - třas, špatně se nám dýchá, bolí nás břicho, špatně se nám usíná, potřebujeme to někomu říct, nechce se nám vůbec mluvit, druhým se vysmíváme, abychom schovali vlastní polekání, nechce se nám moc druhý den ani do školy…
3. Zeptají se dětí, jak to měly ony? Kdo měl strach? Z čeho například? Jak se dětem spalo? Komu se dneska chtělo do školy, komu ani moc ne?
4. Vyjádří omluvu dospělých, že se to nepovedlo a že se to opakovat už nikdy nebude – takto bez avíza už nebude probíhat nácvik požárního ani jiného poplachu. „Nějak jsme to jako dospělí nedomysleli, omlouváme se. Nebude se to opakovat.“
5. Nabídnou dětem, které jsou situací více zasaženi následnou péči předají např. číslo na bezplatnou Linku bezpečí- chat, telefon, nasměrují děti na školního psychologa atp.
6. Krátká tělová aktivita - vytřepeme končetiny, setřeme si obličej ruce i nohy hranou dlaně, řekne brr, fuj, nebo si zaskáčeme.
7. Jdeme k nějaké další aktivitě - ideálně chvíli jinam do jiné místnosti, než kde jsme o situaci povídali, nejlépe ven na hřiště, kde se chvíli děti mohou pohybovat volně a kde je dobrý vzduch.

Pokud nebudeme kultivovat prostředí na školách v České republice a navyšovat schopnost rozeznat, u čeho je skutečně na místě předem zpravit děti a získat souhlas rodičů - nevyrostou děti odolné. Ale zkřehlé a s nedůvěrou v dospělé a ve svět. Přesně k tomu tyto nerozumné a neuvážené situace u dětí totižto vedou.

Avizovaný nácvik s dýmovnicemi a hasiči je výrazně adrenalinový, nevšední zážitek i je-li předem s dětmi důkladně, podrobně probrán. Osobně se domnívám, že výše zmiňované propriety obecně nejsou na místě. Ani v jakékoli jiné obměně - např. v místě nácviku záchrany při střelbě na škole. Je zásadní nácvik s rodiči i dětmi předem probrat a nechat rodičům/ i dětem vybrat si možnost se nácviku nezúčastnit! Zvláště děti, které se potýkají s vyšší mírou křehkosti, s konkrétními složitými zážitky ze života, velmi důvodně, mají takovou akci vynechat. 

Představíme-li si školu s 800 žáky, pak můžeme předpokládat, že poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, poruchy spánku, úzkosti, deprese, právě probíhající rozpad manželství rodičů, se týkají nejméně jedné pětiny dětí. Těmto dětem jsme právě neúměrně navýšili množství stresu. Bez avíza dětem, bez souhlasu rodičů, bez dotažení a ošetření situace. Je možné, že nikdo z dětí za celý život požár nepotká nebo jenom velmi málo z dětí, netušíme, zda při něm tuto zkušenost reálně zúročí. Zato se můžeme důvodně domnívat, že nižším desítkám dětí jsme způsobili traumatický zážitek. A dost možná i některému z kantorů, na koho to prostě bylo moc - absolvovat neohlášený nácvik, a přitom mít na starost vyvést ven bezpečně třídu dětí.

Málokterá škola má školního psychologa, jen málo psychologů se vzdělává a orientuje v tématu traumatu. Bylo by kýžené, kdyby metodický pokyn v mezioborové spolupráci MŠMT/ HZS právě k preventivním nácvikům např. požár/střelba vznikl a do škol v brzkém výhledu doputoval. S poučením, jak otřesené děti/dospělé rozpoznat, jak s nimi dále pracovat. A především, jak traumatu u dětí předcházet, tedy transparentním informováním dětí/jejich rodičů i kantorů. Nikoli plošným provedením akce na základě rozhodnutí vedení školy - a pak se uvidí. 

Vedení škol má dosud ve své gesci, jak nácvik pojme. Je tedy nezbytné nastavit plošně, jak mají vypadat ostré preventivní nácviky ve školách. Budou se lišit od totožného nácviku v případě nákupního centra. Právě s ohledem na to, že jde o skupinu dětí! Jak jsme si výše vysvětlili, nemůžeme uvažovat tak, že jde o nácvik pro kantory, tj. kdo ručí za projítí kterých místností na patře - o děti nejde, ty jsou v pohodě, vždyť je to konec konců jenom jako. Děti situací požárního poplachu, zvláště ve variantě bez avíza, prochází zcela reálně!

V metodickém pokynu bude stanovené vyjmutí křehkých skupin dětí, povinost informovat předem rodiče všech dětí. Akci bude předcházet edukace kantorů o nezesilování emocí svými vlastními hranými vstupy, tedy o civilním chování na straně dospělých, které vede ke klidnému průběhu akce. Kdy je kantor dětem oporou, ve zvládání vlastních emocí jim jde příkladem. Vysvětlení kantorům, že silné emoce na straně dětí jsou v pořádku - je potřeba dát jim průchod, děti nezesměšňovat, ani se jejich rozpoložení nevysmívat. Naopak je zapotřebí reagovat na vysmívání, pokud k němu mezi dětmi dochází - tedy zastavovat, vysvětlovat, že v nezvyklé situaci polekání i pláč je přirozenou reakci. Při vědomí že i některé děti, které se druhým vysmívají, jsou spíše polekané, upouští tak vlastní přetlak, nabídnout jim tedy jiný způsob téhož, aniž by ubližovali spolužákům. V neposlední řadě metodika stanoví také povinnost následného ošetření dopadů akce přímo v den konání/ i den poté. A to jednak ve třídách s dětmi, ale také posléze pro kantory samotné.

Pokud jsme děti takto vyvedli aprílem, včetně divadelního naříkání: „To je hrozné, že hoří. Podívejte děti, jaký jde z toho okna velký kouř!", těch učitelů, kteří věděli, že jde o nácvik a zesměšňování těch dětí, co se polekali doopravdy: „Co brečíš, vždyť se nic nestalo ". Pak bude-li za rok na škole skutečně hořet, těžko nás děti budou brát vážně. Pak výsledek těchto přepadových neohlášených nácviků se jeví proti smyslu věci samotné.

Tedy je na místě, zamyslet se nad reálnými dopady preventivního neavizovaného nácviku na školách, šířeji. Situaci zreflektovat. Dětem se omluvit. A pro příště se tohoto jednání vyvarovat. Aby nám děti věřit mohly, ve vážné situaci jsme měli zaslouženě jejich důvěru a mohli je provést bezpečně náročnou náhle vzniknuvší mimořádnou událostí.

Kristýna F.