Rodič v síle stojící

Dnešní mladí rodičové, věku zpravidla zasloužilého, třicátníci ba i čtyřicátníci, mají velmi pestrou nabídku, školení všeho druhu, jak se stát lepším rodičem. Mohou číst knihy, účastnit se online webinářů, chodit na propracované kurzy, které z bodu A směřují do bodu B, a kde velmi často lektor na rozdíl od rodiče, již ví kudy na to (pravda, když měl děti malé, mnohdy to ještě nevěděl, ale mezitím si to již doštudoval), tudíž kurzy lektoruje.

Všímavý, intelektuální, dítkům otevřený rodič tedy nasává kudy chodí (v této fázi pouze informace, jde v zásadě o vzorného rodiče) různé vychytávky koukaje očima doširoka rozevřenýma, naslouchajíc dialogům v městské hromadné dopravě, při vyzvedávání ze školy i na hřišti, uvědoměle se inspirujíc, kdo kdy s dítkem řvacím zvládl situaci s nonšalancí, kteréže jsou to ty kouzelné věty a jak vůbec dítěti zařídit přítomnost spokojenou a budoucnost šťastnou, otevřenou.

A z rodičovství se stává zvolna sport, kde dovední umí a ostatní neumí. Dovední nadto ještě jsou velmi šťastni ve své roli, na děti zásadně neřvou, protože pro samé úsměvy na obou stranách na takové zhůvěřilosti času nezbývá a v tomto domě plném harmonie je v zásadě obtížné, aby se vůbec objevila myšlenka na násilí jakéhokoli druhu. A tak ti méně šťastní, co neumí, jsou mnohdy plní znechucení nad sebou samotnými, nad svými slabinami, tak pracně budovali pro lepší šťastné zítřky a jak došlo na lámání chleba, zase nic! S dětmi, pokud možno do společnosti nechodí a při rozhovorech o tom, jak je to rodičovství naplňující a krásné se mírně pohupují a doufají, že dialog dojde brzy jiné oblasti jako je například sport, měnová politika nebo třebas i to počasí.

Možnost vést otevřený hovor, kde by se vešla i ta část žité všednosti, kdy jeden leze pomyslně či dokonce i fakticky po čtyřech dohledávajíce pítko, učebnici, úkol nebo hračku, která měla být vrácena spolužákovi, zatímco ve škole již začíná výuka, se tam nevejde, neboť propracované rodičovství těch, co vědí, chyb již nečiní! Věci jsou nachystány vzorně den předem a ráno už je kromě snídaně čas na krátkou rozvíjející četbu a na sadu ranních úsměvů.

Nejčetněji se s tímto vyosením setkáváme u matek, které k mateřství došli ve věku pokročilém, měli několik desetiletí na studium onoho správného činění již předem, než dítko v rukou drželi, od návodů, jak se tvoří, jak očekává, jak se rodí a co poté s ním od věku útlého přes pubertu a maturitu až po volbu, zda mamahaus nebo přeci jen vysoká škola mimo domov. Dítko obvykle je jedno, zdravé. A matka se s ním na všem domluví. Jsou mu tak maximálně tři roky. A téměř ve všem se mu vyhoví. No tak to je snad skoro to stejný, co na všem se přece dá domluvit, ne? Hračky mu nikdo nebere, nikdo ho netluče, dokonce ani sourozenec, dárky má lepší, než by svedlo samo vymyslet, papá kolikrát chce a to, co má rádo na množství cukru nehledě (nebo naopak velmi přísně hledě, každopádně s jasně vyjádřeným názorem a kontrolou rodiče ať tak či tak). V ideálním případě je dostatek peněz a rodičovské postavy jsou dvě, rodina je úplná. Dítěti ladí oblečení na horní části těla s oblečením na dolní části těla, s obuví, bundou, čepicí a propracovaným způsobem dokonce i s autosedačkou a kočárkem, ačkoli jsou barev odlišných…Pro poctivost dodejme, že lze najít tuto svrchovanost i ve vydání rodičů věku mladšího, či rodin dětí vícečetných.

Je mnoho darů v obyčejným bytí s všemi našimi chybami a nedokonalostmi. Je v něm učení o tom, že dítě patrně také má chyby a nedokonalosti, jednou vyroste a ejhle jeho spolužáci, jeho holka, jeho děti, jeho kolegové také budou míti nedovednosti, nechutě a limitovanou ochotu zabývat se jeho vnitřním rozpoložením a tím, jak by mu v této chvíli mohli prospět, aby se cítilo více lépe.

Jak je možné, že v tomto propracovaném intelektuálním až udřeném a sebebičujícím systému je tolik rodičů záhy bezradných? Že do domovů se snem o harmonii, kde rodiče zásadně nezvyšují hlas, se dva po sobě narození mydlí, že to vypadá, že se snad zahubí, maminka pláče tiše, tatínek řve nahlas a oba svižně pozbývají dojmu kompetence a jdou se radit do poraden a zabořit do knih a vyčítají si, co kdo z nich nepochopil nebo dostatečně neaplikoval, a proto to doma vypadá, jak vypadá. A dítě jim najednou připadá obtížné milovat, když se chová tak odlišně od jejich představ a vedení.

Nacházíme se v modelu, kde většina sil, vůle a sebekontroly rodiče v rodinném systému je směrována k dětem. Kde čas a pozornost zpravidla chybí? Obvykle se nedostává na vlastní čas, radost a odpočinek dospěláků. Rodič upřednostní děti, jsou důležité, z knih vzal poučení a je s nimi přece šťastný. A pokud není, pak to cítí jako selhání a stydí se za to, či zlobí na sebe sama, popř. na dítko, že mu to tolik komplikuje. Kde ještě mnohdy vidíme díru? V pobývání rodičů partnerském, děti vyjímaje. Společný čas, někam zajít nebo třeba ani nezajít, jen děti vypakovat, povídat si, o něčem jiném než o dětech, spát spolu, nehlídat druhého, dělá-li to s dětmi tak, jak to máme nastaveno, nekontrolovat, trochu vypnout, zvolnit, dát více důvěry životu, že různé polohy jsou spíše obohacující nežli naopak.

Učit dítě o svých limitech, nikoli se učit pouze o jeho limitech. Vejít se do vlastního života. Vést dítě k vědomí, že více lidí má představu, čím by bylo hezké strávit dnešní den, je spíše přirozené, že dospělý a dítě mají jinou představu, tedy kompromisem je například mít i svůj čas dohromady i svůj čas zvlášť, a že jako se přizpůsobí dospělí dítěti při hraní pexesa, tak se dítě přizpůsobí, když nebude rodiče rušit třeba při důležitém nebo prostě příjemném hovoru. Ano i tato alarmující možnost, že dítě není vždy všude zváno, se do života dobře vejde.

V množstvím imperativů, co jak činit máme, na jejich druhé straně, potkáváme slovo chyba. Vím-li totiž, jak na to, vím také kudy na to ne! Z rodičovství se stává rozpočitadlo, na en ten týky, kdo z nás je nejšťastnější? Koho děti nikdy nezlobí? Kdo po nich neřve a ani ho to nenapadá? Nacházíme hodně manipulace vůči dítěti (přece mu to nebudu zakazovat! kšeftovat se ovšem může..to je téměř k nerozeznání od domluvili jsme se), ale i směrem k sobě sama dovnitř. Více než by bylo zdrávo sebezapření rodičovo, více než by bylo vítáno rozprostření sebestřednosti dítěte, já první, já mám nárok, podle mě se rozhodne, já určuji. A v neposlední řadě i množství agrese na straně rodiče, ať už pasivní nebo do sebe dovnitř zaměřené, nebo ven z břicha nekontrolovaně řvoucí.

Mluvíme-li s dospělými, kteří zcela nepřekvapivě, také začínali jako děti, vracejícími se ve svých vzpomínkách do dětství, vidíme, že vždy je co vytknout snaze i neochotě rodičů. Tedy máme jednu z jistot, vždy budeme chybovat v rodičovství a vždy nám bude co vytknout. Ať už závažnost břemena bude alarmující nebo druhým bolně cítěná.

Nicméně lze také potkat jednoduše položené věty, zda si dospělí myslí, že je rodiče měli rádi a dle svých zkušeností a možností se snažili o dobro pro své potomstvo, byť se jim ne vždy vše vedlo.

K dětem je nyní vyoseno a je na ně upřena, zvláště v řadách intelektuálních pozornost až nezdravá a životu neprospívající. Ono když si takhle do 15 let na základě své zkušenosti myslíte, že svět se točí kolem toho, aby vy jste byli šťastní, měli převážně hezké emoce a dostatek podnětů, pozornosti, peněz, a pak zjistíte, že zbytek světa, jaksi tento servis zařizovat nehodlá..

Životu neprospívající je tato metoda, co do pohledu na rodinu jako celek. Chybí-li zdravá míra poptávání pro sebe sama, těžko může dlouhodobě celek prosperovat. Také mnohdy vidíme propracovaný slovník k dětem a přitom pár, který se sobě vzájemně ztratil.

Jste dva, táta i máma? Máte se rádi? Vědí Vaše děti, že někdy potřebujete chvíli jen pro sebe navzájem? Povídáte si rádi? Umíte jako rodina dělat spolu různé věci, které baví členy rodiny v různé míře? Učíte děti, aby vnímali kromě potřeb svých, také potřeby druhých lidí jako například Vás, druhého rodiče, sourozence, kamaráda? Vnímají tedy, že lidé jsou různí, mají různou představu o tom, co je baví, naplňuje a činí jejich spokojenost? Vědí, že někdy odcházíte, abyste si odpočinul/a  měl/a svůj čas o samotě nebo s jinými lidmi? Máte své děti rádi a přejete jim dobré pro život? Někdy křičíte, ať už na děti nebo na sebe navzájem, zvlášť když jste unavení nebo se toho sejde moc? A někdy křičí v podobném rozpoložení děti? Víte, co to je nenechat si dítě skákat po hlavě a je vaše dítě tímto směrem orientováno výhradně na trampolínu?

Nebojme se! Je toho od nás zapotřebí míň, něž se zdá.

Děti jistě budou jiné, než je chceme mít. Zároveň koukali, jak žijeme a jistě leccos pochytili. V dobrém, i v tom chabrusáckém, jak už to tak bývá.

Nejednou nám vytknout, co kopeme a co jsme už i dříve pokazili. Někdy budou mít trefu, někde ne tak zcela. Někdy se dokážeme omluvit, jindy budeme potřebovat dovysvětlit šířeji, co se tehdy dělo, abychom příběh doplnili za naši stranu, a ne vždy dojdeme vzájemně porozumění.

Až povyrostou, budou o své cestě rozhodovat sami, někdy se nám to bude líbit a budeme souznít, někdy ne. Zadaří-li se, budeme o tom spolu moct volně mluvit. A někdy taky ne. A i tak lze žít dobrý život, jejich i náš.

Agrese k nám patří. K nám, jakož k nim. Bytostně a přirozeně. Jsme zvířata ve své podstatě, byť poněkud podivná a odrodilá. Nebojme se jí. Je zdravá a má mnoho podob. A dovytváří roli. Nelíbí se Vám někoho tlouci předmětem, zvlášť je-li mladší a slabší? Pak to nečiňte. Vězte nicméně, že je mnoho podob agrese a že síla je na naší straně v každém pozitivním slova smyslu. Na straně rozhodování, vůle, převahy, role, zodpovědnosti, zabezpečení, živení, ochrany.  

Buďme si vědomi své role. Je to dar i zátěž, často se střídá a mísí, co cítíme ke svým dětem i to, jak nám je v naší roli. A to všechno se do života dobře vejde. Dávejme i poptávejme. Tvořme si místo. Starejme se o své limity a jejich nepřekračování. Jsem tvoje máma/tvůj táta, nebudeš se mnou mluvit tímto tónem. Tato věc není k diskuzi, ne nemůžeš si vybrat. Takto jsem to rozhod/la já, mám za tebe zodpovědnost. Toto je limit. Zvol jiný tón.

Děti nenaučíme o limitech, neukážeme-li jim, že nějaké také máme. Jsou zdravé, klid tvořící a přinášející, činí svět srozumitelný a bezpečný.

Kdyby výchova tak, jako je nyní všeobecně uchopovaná fungovala, byli by šťastné rodiny. Rodiny ovšem vidíme spíše rozbité a rodiče přeunavené. A děti často předržené na téma výhod a vítězství, s velkou akcelerací nálad nahoru a dolů, zvlášť u prvorozených, kteří nového výchovného trendu zpravidla obdrží největší dávku. Mít množství zážitků a přespeedováno podněty a být spokojený ve smyslu směrem k vnitřnímu klidu, to je jiný rozcestník.

Přeju, ať máte místo ve svém vlastním životě, kde se dobře vejdete. Kde svedete žít svou vlastní spokojenost. Tak aby děti mohli znát, jak chutná spokojenost, a viděli, že je k tomu zapotřebí málo, spíše zvolnit, nežli přidat.

A rodičové, abychom stáli v síle, vědomi si, že pro dobře vyrůst, stačí dostatek onoho bazálního, že dítka máme rádi a při svých omezených vědomostech i dovednostech si pro ně přejeme dobré. A to povětšinou jako východisko nacházíme. Pak se můžeme s klidem vejít do svých dnů a učit děti, aby patřili mezi lidi, vnímali je a dovedli se také upozadit.

Laskavou všednost pro rodiny jako celek přeju!

Kristýna