Intimnější nežli sex

(Psáno párům letitým, kterým sex nějak zmizel z běžnosti, ačkoli je v různých vlnách na té či oné straně poptáván, ale zpravidla na něj spíše nedochází. Také jako zamyšlení nad tím, je-li sex, nahota a nevěra mimo neběžnost, co je vlastně natolik intimní, že bychom s tím jen tak ven nešli, je to nosné a jde to hlouběji)

Zvykli jsme si celkem běžně na reklamních plakátech vídat nahá prsa, ladné ženské křivky vyobrazené zepředu i zezadu, mužnou vypracovanou hruď končící zadkem v upnutých boxerkách, v tramvajích potkáváme líbající se dvojice, se sílícím jarem přibývá dvojic po sobě se přímo válejících, je málo filmů, kde by autor vynechal, jak nejrůznější hrdinové jeho příběhu souloží, mnohdy uhlopříčně mezi sebou navzájem.

A vůbec sex je poměrně vděčným tématem, prodávajícím nejen bulvární noviny, mnohé knihy, ba dokonce ho potkáme i na letácích na léky nebo barvy, které vydrží déle, ba ještě déle. Jde o téma v našich zeměpisných šířkách snad až omšelé, nadužívané, banální.

I ve společnosti lze probírat, kdo se kdy s kým líbal poprvé, kde se dali se svými protějšky dohromady, s pokročilým večerem se pak mohou objevit i exotická místa, kde se souložilo a vůbec kolik partnerů, kdo měl.

Zarážející je, že mluvíme-li s páry na křesle terapeutickém, a ponecháme-li nevěry stranou, pak se jeví, že realita českých ložnic je spíše nedostačivá, neskotačivá, neschopná přežití v letech. Rozmezí opačného konce škály zobrazování nahoty a žitého sexu by jednoho mohlo vést k úvaze, zda pokud by sex byl méně zobrazován, zda by nebyl více reálně žit.

Díváme-li se na přírodopisný film o tlupě opic, vidíme jak výrazný hierarchický a komunikační prvek s sebou nese sex. Je zřejmé, že sexem lidé komunikují, počínaje pohlazením, výrazným kontaktem očima, voděním se za ruce a v posledku i tím, zda jde o soulož rozvernou, hravou, rychlou, kdo je iniciativní, kde se sebe vzájemně lidé dotýkají, kdo určuje rytmus.

Chovám předpoklad, že pokud na začátku vztahu dvojice ke svému vzájemnému uspokojení spolu spávala, pak i pokud - mnohdy v době malých dětí – od této řekněme praxe upustila, je návrat možný. K dobrému se rádo vrací! Nepatřím mezi příznivce mluvení o sexu, vedu tezi, že sex je o tvoření, nikoli o mluvení, že je řečí těla a tedy tělo má upravit za pomoci pohybu to, co mu jak pasuje a ne mluvit o tom, co se nepovedlo, po skončení tohoto aktu, to mnohde k navýšení chuti příště se takto setkat nevede. Nemluvte o tom, jak by měl vypadat lepší sex, tvořte lepší sex. Hledejte podněty, které potřebujete žít a mějte odvahu je zavzít do této sféry.

Čím víc sexu, tím víc sexu. Někdy malá míra četnosti sexu vede k velkému očekávání od něj, zároveň jakýsi chybějící grif a rutina činí situaci jaksi neohrabaně nedovednou a netoliko uspokojivou. Domnívám se, že mizerný manželský sex je tím, co zvyšuje šanci na bezvadný manželský sex. A že je-li sexuální život dvojice bohatý, pak tyto rychlé akce se do něj zcela dobře vejdou, nejsou-li odmítány a nejsou-li jediným způsobem prováděného sexu, pak se k sobě mají asi jako dny všední a sváteční.

Co se vytrácí v manželstvích, kde se spolu léta nespí? Určitý mužsko-ženský aspekt, který ač místy ošidný, přeci především vyživující a šmrncovní. Zvyšuje se pravděpodobnost nevěry, anžto máte-li dojem, že když spolu už takových 8-10 let nespíte, že to znamená, že už jste z toho zkrátka vyrostli, pak jste dost pravděpodobně na omylu. Není-li Vám tedy tak přes osmdesát a i tam to ne vždy platí. Ve stejném riziku jste Vy sama, až nějaký muž do hloubky Vaší bytosti i Vašeho těla bude chtít spolu s vámi procítit Váš život, stejně jako Váš partner, až potká hezky stavěnou a s chutí svolnou kolegyni či kamarádku, které bude připadat sexuálně přitažlivý a která mu to ráda dá najevo.

Sex je jeden z mála pudů, kdy jsme ochotni eventuálně svou sebezáchovu hodit za hlavu, což ostatně dokládají mnohé nevěry, ale i chvíle, kdy při hromadném neštěstí se lidé zpravidla evakuují, zatímco dva, co mají rozděláno, kolikrát nadále pokračují..

Každé partnerství má jinde míru blízkosti a vzdálenosti, která dělá bažení zajímavým a snesitelným a ještě stále přitažlivým. Jinde mají lidé míru podnětu, který vnímají jako sexuálně povzbudivý, jinde potřebu toho, aby druhý byl pěkně upravený nebo ve společnosti zábavný a uznávaný nebo třebas prostě jenom dobře naladěný pro jednou naslouchající či naopak sdílný nebo chválený a ceněný.

Co vlastně vede lidi dlouhá leta prožít spolu, když uvážíme mnohé šťouchance o tom, jak lidé nejsou přirozeně monogamní? Dost pravděpodobně jedna z citlivých a podstatných položek budou sdílené hodnoty jakási filozofická - spirituální základna, jak koukají na svět. Lze žít společnou filozoficko-spirituální bázi a přitom spolu nespat? Očividně ano, jak dokazují mnohá pevná přátelství, která jsou spíše partnerstvími, např. u lidí žijících v katolických řádech, kdy spolu ti dva nejen nespí, ale ani nepřekračují rovinu doteků, a přece spolu sdílí a nesou život v horizontále všednosti i vertikále všech otázek, mnohdy bez snadných možností dobrat se jednoduchých odpovědí.

Vrátíme-li se zpět do manželství, pak sdílíte-li spolu do značné míry pohled na svět ve filozoficko-spirituálním úhlu pohledu a přeci sex není něčím, co byste potkávali tak četně jak byste si přáli, jednou z možností, proč by tomu tak mohlo být, a se kterou se opakovaně potkávám, jsou páry, které nedovedou zvolnit. Odpočívat. Zastavit se. Jen tak dyndat. Povídat si. Páry spíše workoholické, spíše výkonové, který výkon podávají ve svých zaměstnáních, i společně rádi zažijí pocit z tvrdě odpracované dobře vykonané do cíle dovedné práce. A sex je přeci jenom spíše hm.. trochu ztráta času, trochu úbytek síly pro výkon v profesi, trochu nuda, to už jsme dělali, ne? A pokud pro nečetnost je poté sex spíše nezajímavý, nezvyšuje se chuť napříště se ho dobrat častěji.

Co je tedy intimnější než-li sex? Co nepotkáme na plakátech, co se neprobírá u stolu na mejdanech natož na rodinných sešlostech? To kdo jsme, kam jdeme. Co nás táhne životem. Na čem stojíme. Čeho se bojíme. K čemu se vztahujeme. Kdy jsme otevřeni, tedy i křehcí. Kdy do toho jdeme, sdílet nejen všednosti provozu, ale témata vskutku osobní, otázky, které si klademe. Kdy vytáhneme hlavu z písku, uvidíme cele člověka, který s námi jde, užasneme nad tím, jak krásná je to bytost. Poděkujeme životu, za to, že můžeme kráčet spolu s ním. Máme chuť prozkoumat, co se změnilo, uvnitř člověka, kterého známe léta, měnit své předpoklady. Kdy jsme otevření a nazí. Zranitelní i nejistí. Klademe si otázky, které nechceme minout. Nevíme. Ztrácíme se a znovu nacházíme. Jsme opravdoví. Učíme se. Dáváme o sobě reálné zprávy. Jsme si sebe vědomi. Neviníme se za odlišnost. Naše touhy jsou silné, vstupují do pole mezi nás jako přirozený mocný živel. Kdy se mění řeč ze sebelítosti oběti a žalobce - on se mnou nespí - na řeč těla i duše, kdy to vše v souladu přichází jako královská hostina. Kdy se nevyčkává na to, až on/ona konečně zas bude mít chuť se sraženým sebevědomím a protaženou grimasou vypovídající o nespokojenosti. Kdy se chápeme iniciativy a v přirozenosti znovu zavezmeme tuto polohu naší bytosti jako platnou radostnou a chtěnou, jako žitou.

A tak ve vyváženosti, kde spolu umíme být v intimitě zvolnění, klidu a odpočinku, v rozhovoru, kdy dokážeme spolu sdílet otázky filozoficko-spirituální, ty, které by mnohý nedělní rodinný oběd neunesl, a kdy spolu spíme, nacházíme mnohé radosti.

Vzhledem k blížícím se Vánocům, a ač je nesporné, že rodina je hodnota, klaďme si otázky, ony intimnější než sex, co by se tedy u nás doma dalo slavit o svátcích vánočních, zvlášť není-li v rodině zavzatá tradice křesťanská. Tedy i pokud je, ale nežijeme ji jako nosnou.

Spiritualita je daleko širším pojmem, velmi silnou energií, jednou ze základních bází člověka, nikoli nadstavbou, přítomna v každém člověku, je naší součástí nebo možná spíše my jsme její součástí. A tak hledejme, co je právě v naší domácí konstelaci k slavení, co je přesah, co budeme slavit mimo to, že bude dobrý jídlo a budeme spolu, hledejme a buďme zvídaví na sebe sama. Na to, co dokážeme najít a formulovat, za čím si dovedeme uvnitř sebe sama stát. Jak to mají naši blízcí? V co věří a za čím jdou? Co nechtějí minout a u čeho se chtějí ve dny sváteční zastavit? Hledejme to, v čem se protneme, i to, co je naše a rozvíjejme schopnost koukat očima všedníma i svátečníma. Vnímat spiritualitu jako dostupnou a přeci mimořádnou, život obohacující. Nevíme-li odkud začít, můžeme třeba tím, za co cítíme vděčnost, uvědomovat si, že ač v lecčem život svůj kormidlujeme, v mnohém nás přesahuje a že ony nejcennější věci zpravidla jsou dané a nelze je nárokovat. A tak mějme radost, že jsme je mohli potkat své lidi, dobré knihy, zajímavé myšlenky, blízké přátelé, že máme dostatek zdraví, můžeme hledat moudrost, prohlubovat sebe sama, rádi stárnout, přesah nejen hledat, ale i nacházet, vnímat, ba snad i z něj vyrůstat či do něj vrůstat.

Můžeme si třeba sednout do kruhu a každý z nás říct, v co věříme. Sedět na zemi a podávat si třebas kamínek nebo něco jiného, předmět, který je nám milý vespolek, a který určuje, kdo mluví, a kdy ostatní naslouchají. Protože zvláštní místa našeho života se dobře potkávají se specifickou formou. Buďme zvědaví, jak to mají naši blízcí, ať jim je osm let nebo osmdesát. Cizelujme jednoduchost a hledejme podstatu našich sdělení. Položme si otázku, co bychom mohli dělat letos jinak? Nebo vůbec, o čem by mohli být naše Vánoce? Co by šlo opravdu slavit? Budeme-li mít co slavit, pak dost pravděpodobně Vánoce se stanou skutečně svátkem a ne jen dovolenou. Kromě společného času přibude cosi intimního originálně našeho, co slavíme, čeho jsme si vědomi a za co jsme vděčni. A tak naše pozornost bude u toho, co nás kotví i povznáší zároveň. A nebude-li provoz chodu rodiny a distribuce jídla pointou svátků, pak zjistíme, že zařizování a starání se je snazší, je-li důvodem proč tak činíme vděčnost a radost.

Laskavé všednosti i svátečnosti zdar!

Kristýna