7. prosince 2017

Přirozeně sebestřední

(O všem člověčenstvu v místě úzkém se nacházejícím i o těch, kteří se ochomýtají až nebezpečně poblíž úzkých míst a hlubokých děr)

Vezměme si takovou bolest zubů. Nemyslím takovou tu zlehka, když se napije člověk něčeho ledového nebo s chutí zakousne do cukrovinky a drobný kaz mu hnedle srazí endorfíny. Myslím takovou tu prima tepající takhle nad ránem, venku červánky, ptáčkové cvrlikají vítajíce ráno, člověk by mohl žasnout a veselit se nad krásou všeho toho stvoření, ovšem, jak již jsme psali, tou dobou je dosti zaneprázdněn vlastní tepající bolestí, nad pravým okem a za uchem mu v mezičase narostl tik, ještě včera věděl, který zub ho bolí, teď ho již bolí půlka hlavy, což ostatně jde poznat z oteklé asymetrie, černé kruhy pod očima, unavený z nevyspání, naštvaný i sebelítostný, očekává s hrůzou i nedočkavostí návštěvu zubního lékaře.

Jehla, které se jindy děsí, mu přinese vítanou úlevu a než ho lékař zavolá, usíná v čekárně šťasten, že bolest povolila a k zákroku již vchází vláčný a téměř radostný.

Nebo takový porod. Je možné, že ještě takhle před pár hodinami byste s účastí vyslechli kamarádku, která se o víkendu čelně srazila s tchýní, přemýšleli trudně nad situaci v Afghanistánu, chtěli doma vylepšit třídění odpadu nebo pozvednout úroveň poklízení domácnosti, zaujal by Vás snižující se výskyt bílých velryb a pro ptáky dusících se plastovými pytlíky na člověkem netknutých ostrovech, byste možná i rozhořčeně utřeli slzu. Ovšem takhle o půl den později, poté co si vaše tělo dosti jednoznačně v pravidelném přívalu stále se zintenzivňující bolesti řeklo o pozornost, se nacházíte přesně v místě, kde se odehrává drama příchodu dítěte deroucího se na svět, se vší naléhavostí a je vám šum fuk dokonce i to, co po vás chce manžel, dula nebo lékař, natož světové dějiny.  A pak se dítko narodí a dá-li Bůh, držíte ho ve svých rukách, pomalu se vracíte zpět do kontextu svého života a pak jste zpět v horizontále vztahů – volal si našim, že se Vilém narodil?

Tělo umně umí stáhnout naši mysl do přítomného okamžiku a emoce se přidají k místu úzkému se vší naléhavostí i rozporuplností, jak už to ony dovedou. Jde-li o dítek rození nebo zubařinu, zpravidla poměrně jednoznačně se k události pojí časová osa. Někdy to začlo a je výrazná naděje, že to bude mít záhy i konec, doufejme dobrý.

Co ovšem se situacemi, které v čase trvají násobně déle? Které netrvají den dva? Ale rok, dva? Jak unést život v ploše po sobě jdoucích let, je-li jeden rok tak náročný, že čtyři další by bylo potřeba, aby takto rozložený do jednotlivých dnů byl k snesitelnému žití?

Tomu říkám oříšek! Orientovat se bez mapy na neznámém území, které kolikrát vypadá navíc jako nepřátelské! A mohlo by být ostřelované! A hrozí ztráty na životech! Bojíme se, zmatkujeme, útočíme i se skrýváme. Nevíme, jak žít úzká místa, ve kterých se znenadání octneme. Učíme se plavat až po vhození do vody, zpravidla si zapolykáme andělíčků, koukáme po záchranném člunu, doufáme, že někdo jiný by mohl tušit, kdy voda opadne a ono ji kolikrát naopak přibývá.

Zároveň ale naše zkušenost - nejen ta dosavadní životní, ale i ta předaná až biologická rovina naší vybavenosti  - ukazuje, že je-li zapotřebí nezvykle velké množství sil, v danou chvíli je zpravidla máme k dispozici. Ač neumíme vysvětlit, odkud jsme je vzali. Domnívali jsme se, že žádnou silou nevládneme. Přicházela tak nějak po kouscích. Den za dnem, jsme šli dál svým životem. A pak se ohlídnem – fiíí, to byla jízda! Hrůzo! Na takový vražedný tobogán bych si dobrovolně nikdy nesedl! Nikdy bych nevěřil, že bych ho někdo mohl sjet a zůstat celý!  Kde se to v mém životě vzalo? Nejsem adrenalinový typ, nemám tobogány rád!

Jak je to s doprovázením lidí, kterým jejich úzké místo sebralo možnost vnímat šířeji kontext, zahrnout Vás rovnostejně do svého života? Co s tím, kdy je jasné, že ručička vah vaší pozorností je dočasně vychýlena směrem k nim a oni zpět nejsou schopni vás vnímat nikoli cele, ale zpravidla téměř vůbec? Jak jít za kamarádkou s tím, že jsem tak nějak nespokojená a je mi z toho smutno, když vím, že střídavě brečí a nespí rozprostíraje před očima svůj vlastní život? Co když se nevejdeme do horizontu svých blízkých?

Nabízí se téma hranic. Léčivé téma, je-li moudře uchopeno. Je v pořádku a prima, podporovat ty, kteří jsou nám blízcí na jejich cestě životem a nevybodnout se na ně právě ve chvíli, kdy přijdou jejich úzká místa. Je to součást dospělosti, dokázat i v takové místa stát zpříma a neutíkat, být v dosahu. Zároveň je podstatná otázka míry. Nemá žádné tabulky, žádné správně, špatně. Je měřena námi samotnými, podle toho, v jakém kontextu se nacházíme. Jakou stabilitu a zdraví žijeme. Kolik máme sil a chuti. Zda se nám vejde i hezko a blízkost do života. To je naše zodpovědnost. Ustát ve stabilitě sama sebe. Uchovat své důležité lidi, práci, síly. Ale nejen to! I žít svůj odpočinek a radost. Je-li jeden v temný jámě, jsme-li s ním stále v jeho jámě, považujeme-li toto za věrnost a blízkost, pak jsou v temný jámě dva. Zůstane-li při tom, pak nikdo nikomu nepomohl. Jsou dva, kteří potřebují vylézt z této průrvy. Jde-li o rodinný systém, pak chybí dva, kteří by mohli vnímat širší kontext. A ti, kteří zůstali nahoře, zpravidla cítí o to větší míru opuštěnosti. Je to podobné jako u hasičů, kteří jdou zachraňovat člověka tonoucího nebo ohroženého padajícími trámy v hořícím domě. Do záchranné akce se pouští pouze tehdy, pokud je výrazná šance, že všichni vyjdou živí, jinak by rozšiřovali počet obětí.

Jde-li o někoho blízkého, kdo žije složitou dobu a jeho telefonáty jsou na škále od not děsivých po smutné, přepadlé, pak si dávkujme takový kontakt, který dokážeme snést, aniž bychom sebe poškodili nebo mu poté frustrováni ze svého dlouhodobého upozadění ublížili.

Je-li tímto člověkem přímo náš nejbližší, který s námi žije, hledejme také místo pro samotu, možnost pravidelného odcházení z domu, prostor pro naše koníčky, setkávejme se s těmi, kteří mají kapacitu nám naslouchat. Udržujme své tělo ve zdraví, při síle.

U toho všeho provázení pamatujme, že ptají-li se lidé v úzkých místech zrovna nás co mají činit, pak zpravidla máme jejich důvěru, nikoli ovšem patent na správnou radu. A to dokonce ani pokud lítají ve vlastním příběhu jako nudle v bandě a my bychom rádi věřili tomu, že z odstupu vidíme zřetelněji, kde dochází k omylům a kudy mají jít. Mám mnohokrát ověřeno, že ač se blízcí ptají s naléhavostí a vší nejistotou, která úzké místo provází, rozhodují se naprosto ve většině případů zcela jinak než by byl směr, který bychom viděli jako méňe zraňující. Zdá se tedy, že nejde tolik o to sebe v úzká místa neporanit- ač zpravidla z obavy se snažíme lidi navigovat bezpečným směrem - jako spíše o to, aby mohli tato místa v posledku projít v síle. A poté je zavzít do svého života jako celku.

Jde o místo křehké a důležité pro doprovázení. Být pravdiví a poctiví, jsme-li tázáni. Máme-li k tématu jasnou myšlenku, odpovědět - bez patentu na správnost - nicméně tak přímo, jak jsme schopni. Bojíte se, že si druhý natlučte? Řekněte mu to. A pak po těchto náročných rozhovorech nadechněme, vydechněme a vězme, že je to něco jako pára nad hrncem. V dané chvíli to význam má, ale lidé se podle toho velmi pravděpodobně orientovat nebudou a ani nemají. Důležité je jejich vlastní ohlídnutí se za touto dobou jejich života. Nikoli náš hodnotový soud a to, zda jsme měli trefu v odhadu na vývoj situace.

A ač je únavné snažit se ze všech sil při vědomí, že dopad slov je velmi malý, přeci zůstává blízkost, která přišla v důležitý čas. A zároveň je značně osvobozující vědomí, že v hloubce nese odpovědnost každý sám za svůj životní příběh a své volby, své dočasné výhry a dočasné prohry.

Co se strachem a obavou o naše blízké? Ta zpravidla zůstává, rejdí-li na hraně toho, co může rozkopat jejich dosavadní život a dosavadní jistoty. Ale zůstává také to, že jste je neopustili v jejich těžkých místech, ač třeba neohrabaně a ne vždy hladce, se vám dařilo vzájemně se nacházet. Zvláště, pokud jste dokázali přijmout jejich rozhodnutí, ač jste s ním kupříkladu nesouhlasili. A vztahujete se k nim jako k lidem vřele i nadále. To je vyšší dívčí našich rodinných a přátelských vztahů!

Jde vůbec říct ne lidem, kteří jsou takto dole? Odmítnout je, když volají nebo chtějí přijít? Ano, jde. Jistěže ano! Ba dokonce to mají zapotřebí, nemáte-li pro to dobré podmínky. Je to důležité i pro ně samotné. Pomáhá jim to zavnímat, že váš život se nezastavil, vaše síla není nekonečná, že i u vás se věci dějí ve vlnách, byť ne třeba v toliko rozbořených kulisách. Vykouknout trochu ze svého příběhu, uvědomit si, že i ostatní mají potíže.

Někdy si představuju pomyslnou nádržku, kterou každý chová uvnitř a dle své nátury ji má velkou a umístěnou buď více čelně nebo více skrytě. Je určena pro smutek, splín a propad. Vždy je plná. Může nás trápit, že už není tohoto měsíce na papuče pro dítě, byť se mu z nich klube palec, že má třetí pětku z matiky, že na našem mhd spojení udělali půlroční výluku, že s mužem už dva dny nemluvíme. Můžeme se trápit, že nám slábne zrak, že někdo z našich blízkých se dozvěděl o závažné diagnóze, že naše dítě je v kolektivu šikanováno. Stejně jako se můžeme trápit tím, že model auta, který zakoupil manžel má nesnesitelnou barvu, že kabelka k vánocům nebyla od Gucciho, že nám tatér zmrvil kérku, dovolená u moře neproběhla podle našich představ, (jak tomuhle můžou říkat pětihvězdičkový hotel??) a milenec už z nás není tak paf a dárky od něj za moc nestojí.

Je neuvěřitelné i nadějné, jak málo odpovídá rovnítko mezi příběhem a nesenou tíhou. Vidíme, že lidé s těžkým příběhem mohou snášet svou naplněnou nádobu ve větší lehkosti než lidé s příběhem nepoměrně snazším. Neboť to, jak kdo neseme těžkosti a úkladenství, jistě souvisí s tím, co před nás život klade, kolik máme opory v našem okolí, ale přeci zaprvé s tím, jak jsme vnitřně vybaveni, o co se opíráme, co očekáváme. A to je partes, který je za naši stranu měnitelný, který můžeme a máme prohlubovat směrem k naší větší stabilitě a vnitřní spokojenosti.

Jsme unaveni příběhem, který se v naší blízkosti děje a je dlouhodobě trudný? Upřeme svou pozornost také ke vztahům, kde se dva mají rádi, zvěme i přátelé, kteří mají veselo. Volejme také s těmi, kteří vyslechnou také nás. Odpočívejme, spěme, dobře jezme, starejme se o tělo. Je to moudrý inštrument, který nás umí podržet v těžkých dobách. Je-li duše rozbouřená, tělo nás stále provází našimi dny.

Jsme zahlceni vlastním příběhem, děje se toho mnoho, objevují se témata děsivá a zúzkostňující? Říkejme si o pomoc svým blízkým. Buďme ovšem schopni zavnímat jejich ne, se vším respektem a při vědomí, že úzké místo nároku na péči nečiní. Že lidé v různé míře a v různé doby s větší nebo menší lehkostí umí unést složitý příběh ve svém okolí. A berme jako ozdravné ptát se druhých, jak se vede u nich. Trénujme svou pozornost i mysl na směr dovnitř i ven, abychom vnímali kontext života lidí kolem nás a dokázali k nim být jemní.

Kéž Vám jdou životy dobře! Nacházíte dostatek sil pro své dny. Vejde se odpočinek i radost. Přátelství, kde je lehkost, kde jde a je chuť sebe navzájem vnímat obousměrně.

Laskavou všednost přeji!

Kristýna