V souladu i neladu

(Silničáři bývají v zimě zaskočeni množstvím napadaného sněhu, nás zas leckdy zaskočí, jak náročné je v klidu užít čas Vánoc. Pisatelka se zamýšlí nad našimi očekáváními a povzbuzuje k hledání formátu, ve kterém by Štědrý den mohl být více klidný a pospolný. A my po sobě chtěli více i méně zároveň.)

Jsou chvíle, kdy máme spokojenost více po ruce, někdy se dokonce rozvaluje přímo u nás doma v kuchyni či obýváku a vesměs všichni členové rodiny uchovávají onoho dne hladiny svých vlnek snesitelné, mírné, vítr ochlazuje nebo otepluje, jak je zrovna zapotřebí.

Dokud jde o společné koukání na film, tanec či zpěv, tedy ve chvílích, kdy se nám daří vnímat soulad snad i přímo na tělové úrovni, není zas tak obtížné užít chvíli a vnímat radost, pohodu, veselo, že jsme sví a že k sobě patříme.

Jdeme-li hlouběji, k životnímu postoji, potkáváme různou míru schopnosti žít spokojenost, která se přímou úměrou s měnícími vnějšími podmínkami neumenšuje a zůstává poměrně stabilní. 

Snížit laťku svých očekávání je jeden z osvědčených způsobů, jak vnímat více spokojenosti, máme-li k ní vlastně docela dost důvodů, ale přes mnohá naše chtění na ně nevidíme. Rozhlédnout se okolo a říct si máme zdravé děti, muž je doma, je co jíst, do domu nám neprší, můžeme se mít dobře, budeme-li chtít. To, co si klademe jako podmínky pro dosažení spokojenosti, bývá mnohdy daleko podrobněji propracovaný seznam, a nemožnost dosáhnout jeho naplnění, kdy po odškrtnutí horních položek, se zákonitě zespoda tlačí nové, v nás mnohdy vyvolává únavu a nechuť, vztek a zmar. A my zpruzelí a nespokojení stěží dosáhneme harmonie v prostoru rodiny, když překážíme sami sebou.

Jak se to tedy dělá ono šťastno? Jde o třpytivé pozlátko, girlandy, falešný úsměv, vybělený chrup a vymazané vrásky na upravené fotografii? O exaltované hystericky nastřelené veselí? O tempo zběsilé, kdy urputná radostnost beroucí na zteč každou akci, končí zprudka infarktem? Kdy pro množství zážitků, nejsme schopni mít je kdy vstřebat, pro množství avantýr, nejsme schopni sami sebe politovat za ztráty, kdy ve snaze urvat co nejvíce zisku a lásky, dovolujeme na sobě sama mnohá ublížení? Kdy se děti na základě stálých apelů usmívají natolik, že vlastně neví, jsou-li více vyčerpané než šťastné a zda se spíše bojí, než těší?

Jde-li přímo o svátky Vánoční, pak mnohý člen rodiny má své vlny pěkně rozjeté. Mámy zpravidla chtějí, ať je napečeno, dárky zabalené, jakž takž uklizeno, děti ať se nemydlí a navrch, ať vládne atmosféra sváteční. Děti chtějí dárky a aby si s nimi někdo hrál, aby jim to dlouhý nervy drásající čekání rychleji uteklo. Tátové se zpravidla chtějí odstěhovat na severní pól, doufajíce na základě mnoholeté zkušenosti, že i tento blázinec jednoho dne pomine a že se budou moci vrátit ke svým věcem a děti, že se uklidní, ženy též.

A tak upíráme oči každý k svému, děti ke chvíli, kdy škubou obaly z dárků, mámy ke chvíli, kdy i ty obaly jsou sklizené a drobotina spí, tátové ke chvíli, kdy se vrátí z následných pobytů u příbuzných a snad zažijí ještě i odpočinkové dny, než se zase na nový rok půjde do práce…

Pojďme umenšovat sebelítost. Víme-li, co si děti přejí a pod stromečkem onu věc nenajdou, sdělme jim to jasně a předem, nenechávejme zklamání až na chvíli rozbalování. Jsou-li mámy unavené, nechť sníží laťku naklizena, navařena, říkají si o pomoc, vysvětlují zřetelně a včas, co už dělat nechtějí, cukroví zčásti klidně nakoupí, než napečou. Děti by jistě zaprvé volili rodiče, kteří se z přetažení nezhádají přímo o dnu na emoce tak štědrém a klidně by odhlasovali méně druhů cukroví a méně naklizena.

Nechceme-li jet na povinné rodinné návštěvy, sdělme to partnerovi a hledejme možnosti, jak svátky zorganizovat tak, aby nebyly prohrané už předem. Chceme-li aby děti tolik nelítali, nekrmme je výhradně cukrem a extrémním množstvím zneklidňujících vypjatých pohádek, ve smyslu -  nemotej se tady, běž se koukat a tady máš k tomu něco dobrého. Zkusme najít čas zajít na chvíli spolu ven, trochu se provětrat, rozhlídnout po venku, užít klidu, potkáme velmi pravděpodobně míň chodců než je obvyklé.  Můžeme na pahýly větví napíchat jablka, obložit kmen stromu mrkvemi, na kameny nasypat třebas slunečnicové semínka. Ať mají zvířata taky svátečno. 

Jsou-li děti malé, místo slavnostní večeře, můžeme zvážit slavnostní oběd. Děti se dočkají dárků dříve, jde si s nimi déle a více v klidu pohrát, mámy mají za sebou chystání, které jim zabírá pozornost. Nenuťme se jíst, co máme neradi, ať už, co do chuťových buněk nebo co do možnosti jídlo s přehledem strávit. Mají děti raději jednoduše uvařené brambory s vejcem natvrdo, s řízkem, samotné, nebo preferují nudle? Zkuste najít jídlo, na kterém se shodnete, které jíte rádi, není těžké ho připravit a nikdo u něj není apriori nejedlík. 

Můžeme si poslechnout Vánoční příběh o domácím porodu v jeskyni, který dopadl živorozenětem, o kterém se povídá dodnes, ač vedle něj kromě rodičů, stál jen teple dýchající dobytek, a třebas si ho namalovat společně na veliký papír. Můžeme zapalovat čajové svíčky, až jich bude plný talíř svíček a u toho povzpomínat, co hezkého se nám letos přihodilo a za co jsme vděčni. Započít se zvyklostí, že děti chodí spát plné dojmů dříve než obvykle, dřív než dojdou řevu z přetažení a rodiče mají svou klidnou sváteční chvíli. Tvořte své vlastní tradice. Co se osvědčí, to vytrvá. Hledejte formát, který ponese více klidu a radosti, pospolna než nehezka a prudna.

Mnoho z výše uvedeného jsme za ty roky zavzali. Vznikly mnohé vylepšení pro poklid Štědrého dne. Návštěvy rodičů z obou stran jsme přesunuli o den dva později. Děti dostávají po třech dárcích, dva jsou zpravidla z těch, co si přáli, jeden vymýšlíme sami, ať mají překvápko. Těší se na to, co chtěli a jsou při zemi ve svých očekáváních. A dost se zlepšili ve finanční gramotnosti a znalosti čísel při prohlížení katalogu lega. Mají od nás daný strop a hledají kombinace, co by se jim do sumy mohlo vejít.

Je to ideální den? To není. Ale hezký den to bývá! Takový pomalu plynoucí. Má svá plusová místa, oba dospěláci jsou doma a nepracují. Právě v ten den žijí jen ten den, který právě běží, nevymýšlí nic dopředu, nikam se neženou. Dárky jsou zabalené v předstihu, stromek je nazdobený o den dřív a část oběda je předchystaná, aby nebylo mnoho práce.

Je to den, v jehož centru stojí děti? Neřekla bych. Spíše je to den, kam se snažíme všichni vejít rovnou měrou, kdy děti pomáhají s chystáním a těší se z hezka. Je to den, kdy děti po sobě štěkaj? Ano, je to den jako každý jiný a má svá úzká místa. Lze se hádat o pastelky, o to, kdo pustí cédéčko, kdo si kam sedne, když se obouvají boty, kdo rozbaluje který dárek. S trochou štěstí při dobré síle, to jednou vybalancuje jeden dospělák, pak zase druhý a někdy dokonce dojdou děti zpět k míru dříve, než dospělý vstoupí do jejich sporů. K dobré síle dospělých pak přispívá řádně se dny před Štědrým dnem prospat, nehonit chystání po nocích.

Jak na to ve chvíle, kdy o souladu, by měl potíž bájit i zdatný báje tvůrce? I u vás doma snad někdy nastane nelad? No jó nelad, ten odvěký divoký bratr souladu, nastolující změny. Kde se vlastně vzala ta mylná představa, že aby byl Štědrý den vyvedený, máme být všichni spokojení a setrvale se mírně na sebe navzájem usmívat? Kde se vzal tento koncept tak nevyzkoušený ze všedních dnů, že přijde den oddělený od jiných dnů, kdy vše půjde lehce a v nadnášející blaženosti? Kdy z tohoto vysokého a nereálného očekávání většina rodičů strmě padá už po poledni Štědrého dne do prudkých hádek nebo syčivé polohlasé zlosti a výčitek, aby si děti nevšimli…

Proč by měla naše spokojenost tak moc souviset s vnějším prostředím? Jeví se přeci, že většinu dnů zvládáme poměrně zdatně určitou míru neladu. A pak jako bychom si přáli den, kdy nelad nebudeme muset zvládat a jsme zklamáni, že k tomu nedošlo. Děláme si těžký den svými nereálnými očekáváními.

 Co je tedy hlouběji pod pojmem prchavého opojeného štěstí, známého jako muška jenom zlatá, tolik propagovaného v reklamách, poněkud vyčpělého nadužívaného pojmu? Spokojenost jako vědomá volba. Že se u nás doma má kdo mydlit, kdo koulet očima nad místním zmatkem, že máme, co jíst a můžeme být spolu. Kam nás vede spokojenost? K zastavení se u vděčnosti, kdy nebereme běžnosti našeho života jako samozřejmé. Ke schopnosti přijmout laskavě přešlapy druhých, jakož i své nedovednosti. K neočekávání nemožného, kdy bereme život jako hmotu, kterou někdy hněteme a někdy utváří ona nás. Ke klidu, kdy se nenecháme zaskočit neladem. Ano, i ten se může dobře vejít do hezkého dne.

Udělejme letošní Vánoce jiné tím, že už od samého rána se zaměříme také na svou vlastní spokojenost. Ležet dýl v posteli? Prima. Dostat pusu po ránu? Věc příjemná! Nasnídat se? Jasně! Chuť jít ven? Jděte ven. Nešponujte se. Nechtějte po sobě zařídit a nachystat za jeden den víc, než umíte unést, bez sebelítosti nebo výčitek. Neubližujte si. Má být doma mír? Mějte v sobě od rána čisto a poklizeno. Ve svým vnitřním pokojíčku. Buďte si vědomi svátečna, které je ve Vás. Vnímejte, že jste rádi s těmi, kteří jsou doma. Vnesme radost z prostého faktu, že jsme na světě rádi. Že jsme rádi se svými lidmi. To ostatní se poddá a udělá snáz, jdou-li si lidi vzájemně vstříc. Nikdo nechce přeunavené rodiče. A je obtížné na pohodu strávit den s někým udřeným, nervózním, přepjatým očekáváním.

Chtějme po sobě víc i míň. Míň, co do toho, co vše má být nachystáno, jak má která etapa dne vypadat, a přestaňme známkovat ostatní, zda jsou dostatečně milí a klidní. A ostražitě vycukaně vyhlížet, kdy to kdo pokazí to naše poptávané svátečno.

A chtějme po sobě víc, víc u toho dne být, s radostí dělat to, co je k chystání, vnímat místo, ve kterém stojíme a jsou-li tyto svátky o radosti, pak se těšme více vědomě z darů, které jsme dostali od života, bezpečnou zemí počínaje a našimi blízkými konče. Dopřejme si ten komfort vracet obsah těmto svátkům, který je o přesahu a moudrosti, snášenlivosti a láskyplném zacházení, aby i naše děti dokázali tyto neobyčejné věci vnímat a vnášet svátečno i do své každodennosti.

Jaký bude štědrý den? Nejspíš všelijaký, jako každý rok. Ale uvnitř si můžeme dopřát malé soukromé wellnes lázně. Nebojovat o větší soulad, mystičtější svátečno, sterilnější čisto. Ono vůbec bojovat o soulad je samo o sobě nesmysl. Bylo to vloni, při koulovací bitvě na nádraží, kluci ve dvou protilehlých táborech za sněhovými zátarasami po sobě řvali: vedeme válku za mír! Ne, my vedeme válku za mír! a šestiletý kluk se rozesmál, podíval se na mě a říkal, slyšela si to, jakou říkali blbost? Prý vedeme válku za mír!! Chachá!

Tedy nehledejme venku, až k nám dolehne svátečno. Berme den, takový jaký je. A vkládejme do společného prostoru sebe sama, tak jak umíme, třebas i neohrabaně, ale v dobrém. Den si uspořádejme tak, že už předem bychom si mohli myslet, že by to takto mohlo být fajn. A pak už jen víckrát zdvihnout hlavu od práce, rozhlídnout se kolem a poděkovat dobrým silám, za to že jsme, a že jsme tady a teď, s těmi, který máme rádi, žijeme v míru a dostatku.

Laskavé všednosti i svátečnosti zdar!

Kristýna