Sahat na smrt

Kupujeme-li dětem morče, křečka, rybičky, psa, žirafu či menší slůně, domníváme se, že poberou, kolik živé bytosti potřebují péče, povšimnou, že drženy v zajetí nesvedou si najít potravu, tedy závisí na člověku a potřebují dlouhodobé dennodenní obstarávání.

Také ovšem tušíme, že zemřou a že děti poznají i tu netoliko zmiňovanou část života, kterou je umření. Že své zvířecí kamarády dost možná opláčou a nejspíše i pohřbí v krabici někde na dvorku nebo v nedalekém lesíčku a budou na ně vzpomínat.

Dokonce se může stát, že někdy smrt zvířete nastane v důsledku přímé chyby člověčí.

Např. natrháním a sežráním jedovatých - málo platno, že hezky žlutých - kytiček, opakovaným zapomenutím na nakrmení s celoživotní zarputilou neschopností sourozenců se domluvit, kdo že v které dny ta nebohá stvoření nenakrmil; zašlápnutím, které je jaksi snazší snést u křečka než u kanárka či jakkoli jinak. Dítka, potažmo dospělí, se tak mohou vyrovnávat i s pocitem viny za smrt zvířecího kamaráda. Učí se přijímat sebe i svět v jeho nedokonalosti, i s pochybeními, které se do života každého z nás vejdou.

V dnešní době, ve které děti vystavujeme místy krutým zkušenostem ve špatně ošetřeném školství, při neregulovaném hraní her, rozvody konče, váháme, zda je místné děti brát k pohřbům. A to dokonce i v případě, kdy jde o naše přímé příbuzné jako např. babičku či dědečka našich dětí. Ba najdeme i rodiny, které rybičky břichem navrch plovoucí rychle vyloví, aby je děti neviděli, zakoupí osmáka svižně přes den a spolu s dětmi se podivují, jak se zvětšil, zmenšil či nově vybarvil, o kanárkovi tvrdí, že uletěl a nyní se má dobře v teplých krajích.

Málokdy se stane, že někdo umírá doma v posteli, že by s tím byla rodina svolná a takto ho dopečovávala. Spíše se umírá ve špitálech nebo někde při pozemském putování z příčin náhlých. A tak máme málo natrénováno sahat na smrt.

Lze děti připravit na to, co se bude dít při pohřbu? Děti mohou zažít rituál loučení při pohřbívání zvířátek, umožníme-li jim doma nějaké chovat. Můžou zajít společně s námi nejprve na pohřeb někoho z okruhu našich známých nebo vzdálenějšího příbuzného, což má výhodu, že zpravidla u takového pohřbu držíme docela statečně pohromadě. Děti obvykle pohřeb jako takový neděsí, ale může na ně dolehnout tísnivá atmosféra. A právě na takovémto pohřbu, kdy s námi zažijí obřad a přitom vidí, že se s námi dá povídat a jsme dobře při sobě sama, rozšiřujeme jejich životní zkušenosti v bezpečném rámci.

Můžeme společně s dětmi sehrát pohřeb s plyšákem, lego panáčkem nebo kamínkem. Vysvětlit technicky, zda bude dotyčný zemřelý ležet v rakvi, vysvětlit, že na rakev se často dávají kytky, hraje hudba, lidi se snaží být spíše tiší, někteří že pláčou, vzpomínají, někdo o zemřelém obvykle povypráví, jak žil, ostatní poslouchají. Rakev poté odveze auto na hřbitov, kde je připravený hrob, do kterého se rakev vloží, lidé toto místo osází kytkami nebo na něm zapalují svíčky a mohou na zemřelého chodit vzpomínat. Stejně dobře ovšem na něj mohou vzpomínat i na místech, které měl zemřelý rád, kde spolu něco prožili nebo jen tak, kdy je napadne.

Pokud se nám takový hovor jeví jako čiré sci-fi, pak je možné dopomoci si knihou, komiksu obdobnou pro děti určenou jako je třeba Když dinosaurům někdo umře nebo O smrti smrťoucí. Kreslenými knihami zabývajícími se smrtí jako je Anna a Anička, Divný brach strach, A smutek utek. Pro větší děti může být užitečným pomocníkem kniha Sešit pro děti, kterým někdo zemřel nebo Slon v pokoji.

Je před námi pohřeb, kdy ztráta je silná, bolestivá a my nejsme při sobě sama? Najděme někoho, komu s důvěrou své dítě svěříme. Jeho oblíbenou tetu či strejdu, babičku, dědu. A proberme s ním, že tam pro něj bude mimo nás i „jeho“ člověk, pokud by chtěli za ním přijít. Je ovšem možné, že se dítě bude chtít držet poblíž nás. Pak je dobré s ním předem promluvit o tom, že je dost možné, že budeme plakat a že to k tomu patří, když se člověk loučí. A dítě také může plakat, kdyby mu bylo smutno. Ale taky může zajít za „svou“ osobou, která tam pro něj bude k dispozici, kdyby to pro ně bylo nepříjemné. Mno a dobrůtka a pití dost možná přijde vhod, zvláště u menších dětí.

Tématem smrti se můžeme vědomě zabývat častěji, než jen ve chvíli, kdy je pohřeb v rodině. Můžeme na dušičky zajít na hřbitov, i když tam, co žijeme, naši příbuzní pohřbeni nejsou. Můžeme zapálit svíčky na hrobech, kde nikdo svíčku nezapálil, přečíst si, kdo v hrobě leží. A získávat tak přirozené a nenuceně prostor povídat si s dítětem i o smrti a umírání.

Děti obvykle mají spoustu technických dotazů, kterých se nemusíme bát. Jako jestli zemřelí nemají hlad? Jestli se nemůžou v hrobě probudit? Jestli jim tam není zima? Řekla bych, že obecně platí odpovídat zpříma, nezabíhat zbytečně do detailů, ujistit o tom, že zemřelý už nedýchá a tak nepotřebuje kyslík, že už nemá hlad, protože už duše opustila tělo, není mu zima, protože kůže ztratila schopnost cítit. Můžou se nás ptát, jak dlouho budeme žít? A jestli se člověk, když umře, znovu zase narodí, třeba jako mimino nebo jako motýl?

Zavezmeme-li smrt jako téma, o kterém se u nás doma mluvit smí, dáme dětem určitý dar. Až budou pohřbívat někoho, na kom jim opravdu záleží, třeba milovanou babičku, snesou pohřeb i ztrátu lépe, bude-li v jejich životě už nekolikátou zkušeností tohoto bolavého, leč duši hojivého rituálu, kdy se loučíme se svým zemřelým. Kdy máme odvahu čelit realitě jeho ztráty, učit se ji přijmout, vidíme, že jeho smrt nezasáhla jenom nás, ale že tímto obdobím prochází více lidí.

A pak, až jednou přijdeme na řadu my, budou děti vědět, co mají zařídit, jak rozloučení probíhá. Budou čerpat svou sílu ze zkušenosti, kterou spolu s námi opakovaně prošli, nakoukali, i sami odžili. Dokážou vejít do kontaktu se ztrátou. S vědomím, že úzká místa lze projít, smutek mívá svůj konec, ač obvykle nesnadno definujeme, kdy se tak stalo. Za nějakou dobu žal nebude tak tíživý a přijde opět všednost, vrátí se lehkost. A tedy lze žít dál dobrý život a zahrnout do něj i to, že se nám čas od času bodavě připomene člověk, kterého jsme pozbyli. To vše ve svobodě, že je možné plakat, i se smát, být tiše, i se modlit, být spolu i o samotě.

Se zkušeností, že lze na pohřbu zahrát písně, které měl rád ten, který zemřel ale i třeba písně, které se pro nás s ním spojují. Je možné do rakve obléci oblek, pokud si to zemřelý přál, ale lze mu obléci prostě to, co měl rád. Lze přiložit i drobnou věc, která může být cenná v našem společném příběhu. Můžeme sesednout s rodinou či přáteli a vzpomínat na historky všeho druhu, co jsme spolu odžili. Vystavit fotografii, třeba na dobu jednoho roku a poté ji opět schovat. Smíme své zemřelé i nadále milovat, můžeme se na ně zlobit, zažijeme i chvíle kdy necítíme nic, můžeme mít potřebu se sdílet, stejně jako se uzavřít a to vše se může dobře do života vejít.

Tak jako zvládnuté setkání se smrtí obohatí děti, potřebujeme i my sahat na smrt, připomínat si svou pomíjivost, klást si podstatné otázky o našem životě. Uvidět, co je cenné, co bezcenné, co je zápas, který má svou váhu svůj smysl, co je zbytečná tíže a mrhání sil. A uvědomovat si, že život je křehký i vzácný. Být vděčni, že ho můžeme žít. Být si vědomi své vlastní zodpovědnosti a volby, čím svůj život naplňujeme, k čemu směrujeme, kam jde naše pozornost. Vděčni za to, koho jsme mohli potkat a čím jsme se vzájemně mohli obohatit. Nově příchozí na svět vítat a přát jim dobré, s těmi, kteří zemřeli se loučit a být vděčni.

Vědomí konečnosti dělá mnohé dobré pro naši současnost. Učí nás o kontextu, paradoxu, limitech, dlouhodobém pohledu. Pomáhá nám nezabývat se malichernostmi, neprožít celý život v zaměstnání, klást si podstatné otázky, dát váhu hezké chvíli, potěšit se krásou, povšimnout si souladu. Postrčí nás k novému prozkoumání způsobu trávení našeho času, vztahů, věcí i nás samotných.

Užijme moudře zbytek našeho života.

Laskavou všednost přeji!

Kristýna