15. března 2018

(Málokdy zprudka vzedmutá reakce odpovídá velikosti podnětu. Bývá ovšem úměrná našemu vnitřnímu zděšení.)

Když řveme, pak z jiných míst

Stává se to. Držíte se tyčky, udržujete balanc, tramvaj zatáčí, děláte si své, myšlenky se rozbíhají do různých stran, fantazie nabízí představu, jak ležíte ve vyhřátých peřinách, když znenadání- Jau! Někdo nám dupl na nohu. Ve vteřině najede adrenalin! Chřípí se rozšíří, tlak vyjede vzhůru, zvedáte bradu, stisknete zuby, ruka na tyči se zatne - Mizera! A v tom se otočí, vřele koukne do očí, zvedne ruce v omluvném gestu a přidá- promiňte, já nechtěl! Omlouvám se!  A Lup! Jako když otočíte knoflíkem, svaly se nám opět uvolní, náhle jsme schopni se v MHD po ránu i usmát, říct - Nic se nestalo! Uvědomit si malichernost situace, i to, že druhý přeci nechtěl. Jak je hezké, když jsou k sobě lidi slušní! V pohodě si vše vysvětlí a omluví se. Fajn, jak velkoryse jsme to odmávli… a za půl hodiny tento mikropříběh nezanechá žádnou stopu v naší mysli a ani se nevepíše do našich vzpomínek.

Když nám druhý dupne na nohu, pak je zodpovědný za svou nešikovnost, neopatrnost, neohleduplnost zkrátka za chvilkovou svou nepozornost.

Máme-li zespoda chodidla třísku, trn nebo střípek skla a nevíme o něm, v mžiku zjistíme jeho existenci, v momentě, kdy nám někdo nohu přišlápne. Přišlápne-li nám ji s chutí, vervou a patřičným zaujetím, nebudeme pochybovat ani vteřinu, že něco s naším chodidlem je v nepořádku.

Někdy o třísce nevíme. Jindy zase víme o střepu, se kterým světem chodíme. Můžeme tudíž našlapovat zlehka, chodit o holi, nohu zafačovanou, ba stává se, že jsme už zapomněli, proč že nás bolí při chůzi - šlapeme životem nakřivo a řešíme, proč nás bolí celý člověk, i ten krk, na kterém hlava sedí podivně šišatě…

Stane se také, že jsme si dobře vědomi podebraného střepu. Dokonce si svá podebráníčka místy i pěstujeme! To je ale nádherné podebráníčko! Takhle barevně propracovanou ránu hned tak někdo nemá! A navíc je to jasný důkaz! Důkaz toho, co se mi stalo, jak ona tehdá rozbila tu vázu!

Pajdáme si to tedy světem, někdy si dokonce pajdáme téměř spokojeně, své křivdy stále s sebou, důkazní materiál hnedle vedle koltu, vždy po ruce.

A tu přijde partner. Nebo spolucestující v MHD. Kolega v práci, spolubydlící nebo spolužák. A omylem, z nepozornosti, taky že spěchal a že byla tlačenice, dupne nám na nohu.

Áááá, hajzl jeden! Jak odpornou bolest nám způsobil! Budeme se soudit, budeme řvát, budeme ho nenávidět, budeme skučet, budeme se sebelitovat, budeme plakat i nadávat. Takový hnus nám způsobil! Jak mohl?! A naschvál! Naschvál přitlačil, naschvál na tuhle nohu a ne na tu druhou!

Naše podezření ze záměru je v tu ránu jistotou, kterou druhému zazlíváme. Zcela explicitně mu ji vyčítáme. Řveme na něj a celkově nesnesitelnou atmosférou, hledíme mu osladit a dovyvážit ten shit, co nám provedl! Tu podlou zradu! Dupat po střepech!! Sa zapovedá!!!

Ovšem střep je z vázy, kterou zpravidla rozbil někdo docela jiný. V odstupu týdne či let, lze uznat i tento historický fakt. A noha ta je, jak to jenom říci kulantně... no, ta je naše! Důvodem, proč střep necháváme v onom místě vražený, byť by bylo poměrně snadné jej vytáhnout, může být leccos - kupříkladu naše obava, neschopnost nebo na sebe stálé zapomínání.

Zastavíme-li se u obavy, pak střep je naší válečnou kořistí. To, co jsme jednou dopustili a přežili, už se nikdy znovu nesmí stát. Podruhé už to nedovolíme. Tak na tuto věčnou připomínku si ponecháme střep, jako stálé varování, artefakt výprasku. Hluboko vespod onoho bolavého místa bývá sdělení, které je zpravidla velmi prosté. Třeba jako - Už nikdy nebýt v situaci, kdy nemohu říci ne - Už nikdy se nedostat do míst, kdy zapomenu, že existuju i já sama - Už nikdy tak blízko hrany, zda být či nebýt.

Pakliže svá prostá sdělení známe, za příznivých okolností svedeme nelpět na existenci střepu. Neulpívat na tom, že jsme vlastníky! Tedy střepu, no... Můžeme jej vyjmout, odložit. Nohu nechat zahojit. A stát zpříma. Kráčet bez bolestí. A jizva, která zbyde, se v letech stane nepatrnou. Ba dokonce možná budeme vděčni za toto rozcestí, kdy jsme vykročili směrem k sobě sama.

Sdělení, které jizva ponese, bude pro naši všednost vzácným výdobytkem. Protože víme-li, co už nikdy nechceme, svedeme i odvodit, co si tedy přejeme. Za čím jdeme. Jdu k tomu, abych ve svém životě mohla svobodně volit. Jdu za tím, abych mohla říct, že už je toho na mě dost. Jdu za tím, abych se vešel do svého života. Jdu za tím, abych méně pracoval, více vnímal lidi kolem. Jdu za tím, abych začal s prací a dotáhl věci do úspěšného konce.

Může se nám zdát, že střep je příliš hluboko, co když je roztříštěný? Nebude potřeba spíše chirurgický zásah? Sami si netroufáme. Máme obavy. Pak můžeme zvednout kotvy a zajít za někým, komu důvěřujeme a kdo umí. Povzbudí nás a uklidní. Nádech, výdech, možná to svedeme zcela sami. Kdybychom sami přece nechtěli, pomůže nám střep odborně vyjmout. Ovšem vždy s naším svolením. Protože prve jsme my sami přišli a rozhodli se pro život bez bolestí.

Jindy lpíme na své bolesti a je to četně k vidění. Co bychom byli bez své bolesti? Kým bychom byli bez svých ran? Co by nás poté poutalo k lidem, se kterými nás pojí spíše výčitka, křivda, vina? Dokázali bychom nové situaci čelit? Měli bychom odvahu hledat nově vztah? Stál by o to dotyčný člověk?

Ano, může se stát, že druhý nebude chtít obnovit pouto mezi námi, hledat novou kvalitu lidského sepjetí. I v takové chvíli se můžeme rozhodnout, nevystavovat se nadále ostře bolesti, kterou nosíme v sobě sama. Procesy své vnitřní dokončit, ohraničit, dát jim tvar a ponechat je v místě, kde přísluší. Zpravidla v místě dávno minulém.

Může se stát, že v oboustranné shodě se budeme zkoušet nově najít a nebude se nám to zrovna dařit. Půjde spíše o medvědí tanec, než o taneční kus. Učíme-li se věci nově, zpravidla trvají. Měníme-li zaběhané pořádky, obvykle to jde zkraje ztuha. Je třeba se trochu protáhnout, dát si malou rozcvičku. Zakotvit se uvnitř v pevném rozhodnutí, že sice zatím nevím jak, ale už vím, že to nechci dělat jako dosud. Už jen volba, že se nebudeme rýt ve starých ranách, setkání z naší strany promění. To bývá velmi matoucí pro našeho ex životního nepřítele! Může to dokonce dočasně navýšit i jeho útočnost, obezřetnost, čeká nejspíš zradu, útok ze zálohy. Zůstaneme-li ovšem pevní ve svém postoji, časem dojde pochopení, že se něco změnilo, i kdybychom o tomto svém rozhodnutí nikdy zpříma nemluvili. Ovšem také se může přihodit, že to dokážeme! Kde prve byla převaha bolu, pomalounku vejde lidské vřelo, to jsou veledíla! A nesou radost!

Život nás utvořil také tím, že nás postavil do úzkých míst. Je to přirozené. Málokdy to vítáme. Leč obvykle to přežijeme. Pokud nás tato místa utvořila do podoby pevnější leč ne tvrdé, pak můžeme být vděčni. Budeme si je pamatovat, budeme si jich vědomi. Budou vždy součástí naší cesty. Nemusíme ovšem nosit střep v noze. Můžeme ho odložit a stále zůstaneme sami sebou. Naše zkušenost nezmizí. Nemusí nicméně kráčet bodavě s námi při každém našem kroku.

Někdy na sebe zapomínáme. Když kráčíme, ouvej! Noha bolí, bolest poutá naši pozornost, ale jakmile potkáme jiné poutníky, sedneme si na vyhlídku nebo se zabereme do práce, zapomeneme na střep. Jenže ouha! Vstaneme a ta stará bolest je zase tady. Ale kdy dát místo sobě? Je toho tolik, co po nás poptává okolí! Kdy dát místo sobě? Právě teď!

Vytáhněte pinzetu, popadněte desinfekci! Je potřeba začít! Dát své místo sobě sama. Vejít se do svého života. Nebýt na sebe takový pes! Spokojenost hledat, stále znovu se pro ni rozhodovat. Sebe do spokojenosti zahrnout! Bez nás, vlastní spokojenosti dosáhnout nepůjde! Tuhle chirurgii za nás nikdo druhý nesvede započít.

Střepům zmar!

Lehké chůzi, laskavou všedností, zdar!

Kristýna