20. března 2018

(O stejnosti odchylek, nadřazenosti přesvědčení, mylné hrdosti na vlastní slabosti.)

Vyosení

Ve vlaku tři náctileté grácie. Lítá tříhlavá saň intrik, pomlouvání kamarádek, co zrovna v kupé nesedí. Nelítostné komentování vizáže všech lidí, co chodí okolo, parodování průvodčího. Telecí léta v plné palbě. Jedna holka jako druhá, delší vlasy, upnuté kalhoty, černé bundy. Sjíždí twitter, facebook, fotky, zejména ty své, kolik mají lajků, probírají, kdo vypadá úplně nemožně. A v tom to přijde. Jo a ta Stáňa, jak se nám nejdřív zdála dobrá, tak není. Ilona říkala, že je úplně blbá! To jsme se spletly, když jsme myslely, že by s náma mohla být. Ona není tak vyspělá jako my! To je fakt, ještě není na naší úrovni! Není prostě tak vyzrálá.

Anžto zrovna piju, zcela reálně mi hrozí zadušení. Nevěřícně třeštím zrak, zda to děvčata myslí vážně. Ó, ano myslí! Trvá mi chvíli, než si uvědomím, že v rámci lidského bizáru, kdy vše je jedním a v sobě navzájem se zrcadlíme, přesně takhle vypadají ti, kteří si přijdou vědomí a svrchovaně vysvětlují, jak ti ostatní, holt ještě nemají na to, pochopit jejich pozici. Nejsou zkrátka tolik vědomí! Jak směšné vidět zvenku takové nadřazené počínání.

To máte jako v těch famíliích.  Famílie hubených, prostorově výrazných, rodiny, kde kdekdo zpívá, každý hraje nejmíň na dva nástroje, kde každý čutá mičudu, kde se čtou knihy na kila, kde se do úmoru dře na poli…Všude tam jim jejich vlastní zvyklost přijde obvyklá, běžná, místná, všeobecně poptávatelná, pro život příhodná. Mnohde jsou i hrdi na svou jednoznačnost postoje, vydřenou dovednost! Neváhají Vám i naznačit, že jste hůř, někdy Vás blahosklonně akceptují i tak, ale jste prostě mimo, no…Chcete-li být cajk, měli byste prostě žít a vidět svět stejnýma očima, správnějšíma, těma jejich! Chtít po dětech stejné věci a usilovat o podobné hodnoty. A pak se potkají dva mladí z různých rodů a zpravidla dlouho trvá, než naznají, že zvláštnost druhé rodiny není nepodobná míře zvláštnosti jejich rodiny. Ti, kteří dlouho neumějí uznat i hezko v protilehlé famílii, zpravidla chovají mnohé iluze o té své a z tohoto malého vesmíru ještě tak zcela nevykoukli. Protože své straně zvykneme nadržovat, té protilehlé spíše křivdíme, a tak ani jednu nevidíme cele. Uznáme-li partnerovu rodinu, uznáme i kořeny partnera/partnerky, ze kterých vzešel. Ano, můžeme mít názor, že některé chování nepreferujeme, to se ovšem obvykle týká jak protilehlé rodiny, tak i té naší výchozí. Stejně tak ale můžeme akceptovat různorodost a rozličnou moudrost rodinných celků, toho jak zajišťují své fungování a za čím jdou. A také nám může být nápomocno vědomí, že utvořili-li toho, kdo s námi jde nejblíž, doprovodili k dospělosti člověka, kterého jsme si svobodně zvolili do života, málokdy to byli dva vyšinutí. Můžeme tedy pozbýt iluze, nesouhlasit s konkrétními projevy, ale zachovat úctu, ponechat lidem místo, které jim v příbězích náleží. Tak jako jednou budeme doufat u svých dětí.

Lížeme-li na škále 0-100 nulu nebo stovku, zpravidla jsme vyosení. Nejde o to, zda se vejdeme do průměru obyvatelstva. Jednak jde o pouhou statistiku a reálně nikdo zprůměrovaný neexistuje, nehledě na fakt, že být průměrným se málokdy stává životním snem či osobním cílem.

Spíše jsme mimo dobrý střed uvnitř sebe sama. Představme si pomyslnou tyč, která námi probíhá a je nedílnou součástí naší vertikály. Tedy toho, jak sebe budujeme zevnitř, kde máme hodnoty, kam máme namířeno. Tato tyč je plná spousty paradoxů a pnutí. Kdyby nebyla, nedržela by ani zdaleka vprostřed, ale značně by ujela do strany. Představme si kupříkladu někoho, kdo je hodně směrem k druhým lidem, je vyosený, nakloněný směrem k nim, na škále 0-100 se s ničím níže než je stovka nespokojí. Chce vejít ve spojení prakticky s každým, zvláště je-li dotyčný v nouzi. Pak chce-li mít tyč dostatečně pevnou a přiměřeně rovnou, potřebuje uvnitř sebe znát a žít i protitah. Směr, kdy zavnímá sebe sama, své potřeby, své limity. A naopak, jeli někdo do sebe zahleděný, řeší výhody pro sebe sama, svůj komfort, své finance, svůj vzhled, své bydlení, své studium, svůj vůz. Chce-li vytvářet vertikálu, pak ho to celkem jistě povede také směrem k rozšiřujícímu se vnímání lidí kolem.

Na dětským hřišti byl jeden klučík, tak mezi druhým a třetím rokem. A přišel k holčičce takové mrňavé, sotva dvouleté a pěstičkou ji praštil do hlavy. Její maminka ihned vyskočila. Ovšem tatínek od chlapečka se také zvednul, vzal za ruku svého kluka, ukázal na holčičku a řekl s výsměchem- Hele na ni, jak brečí! Nána blbá! A odkráčeli pryč. Maminka v úžasu nevěřícně zírala a utěšovala plačící dcerku.

Otec učil svého syna o síle. O tom, kdo má navrch a kdo je vespod. Kdo je king a kdo opustil hřiště vítězně. Ale měl to poněkud úhlé. Krápátko hnuté. Zkreslené. Vidíme neschopnost odlišit aroganci od empatie, místo pro omluvu překlopené do snižování druhého, mylný dojem výhry.

V jemnější nuanci ovšem určitý respektovaný způsob názoru, jeho sdělování, sebe prosazování a sebepojetí najdeme v každé rodině. Ruku v ruce s jistotou správnosti svého náhledu přichází nadřazenost.

• Děti jedině do alternativní školy! Tam jsou na ně hodnější!
• Do soukromých škol nikdy, to je pro buržousty, vydělují se hnedle zkraje jako elita!
• Aspoň dvakrát ročně k moři, pokud rodiče šetří na tomto, nechápu, proč si děti vůbec pořizovali!
• Zvířata nejíst, je to zvěrstvo! Úplně pak uniká lidem jemná substance energie, které brání to maso, aby se v těle rozprostřela! Jak to můžou dávat dětem!
• Nečtou jim vůbec, ani před spaním! Chápeš to?
• Ty děti nedělají žádný sport, ani jeden. To naše Majda má v pondělí balet a housličky, v úterý angličtinu, ve středu malování, tanečky, ve čtvrtek housličky pak ještě gymnastiku a v pátek chodí do pěveckého sboru. A všude chodí ráda, viď Majdičko??!

Schvácené děti, malý workholici, nikdy žádný odpočinek, maximální výkon, málo spánku, ti nejlepší učitelé, četný jev dnešní doby. A rodina hrdá, chlubící se, co vše dítko svede! A jak na něj dbají! A jak je šťastné, že??  A dítě je unavené, leč chce vyhovět rodičům a hledí všude uspět. A rodiče jsou také unavení, z rozvozů, vší organizace a četných vysokých plateb. Celý systém poněkud upadá, netuše, že by něco bylo divně, je se sebou spokojen, na sebe hrd, vznáší se nad těmi ostatními loosery, co se pro své děti nejsou ochotni nasadit. A nikdo neumí odpočívat. Není kdy. A není to potřeba. Nemáme to rádi. Taky nevíme, co bychom dělali s nezorganizovaným časem. Co vlastně se dělá s dětmi nebo s partnerem, když není zrovna nic k dělání? A vůbec, co se nám navážíte do rodiny??

Bezprizorní děti bezuzdně svobodomyslných rodičů. Rodiny, kde nepotkáme řád, kde je spousta bezobsažnosti, nejednoznačnosti názorů, kde neexistuje téma limitů. Kde děti žijí v iluzi rovnosti vůči dospělým ve všech ohledech tohoto slova, nikoli, co do hlubokého lidství, ale i co do zacházení s penězi, vulgarit, vlastního názoru na sousedy, nákupy, dobu strávenou venku nebo u tabletu, kil spořádaných čokolád. Kde jako se nyní neobtěžují s tím, co se jim nechce, ani do budoucna se nedomnívají, že by měli o něco usilovat, je jak je a barák ať nám klidně spadne na hlavu. Naše věc! Vy choří workholici!

Co rodina, to zvláštnost, někde něco chybí, jinde přebývá, nikde není vše optimálně. Ani tam, kde se rodiče poctivě snaží. Obvykle zveme děti do světa, kde se vyznáme a kde je nám dobře, ukazujeme jen to, kam jsme zvládli posud dojít. Děti mohou od nás být odlišné, nemusí je těšit kontakt s přehršlí lidí, nebo naopak tiše odedřené výšlapy na vrcholky hor. Nemusí být ložené na sport nebo na knihy, jako my. Můžou dorůst opačného názoru politického či spirituálního jiného vkusu na muziku, oblíkání se, jiného způsobu stravování.

Zdá se, že kus pointy je v onom usilování. Bez myšlenek na neskonalý vděk a vrcholový úspěch dítek. A v tom podstatném, že ještě hlouběji potkáváme bázi, kdy své dítě bereme a přijímáme jaké je, i v odlišnosti. S vlastními volbami. I v té odlišnosti, která nás zaskočila nebo nás mrzí, kde jsme si přáli získat parťáka a zrovna jsme se v zálibě mezigeneračně nepotkali. I přes všechny konflikty, neporozumění, hádky i odmlky, nejhlouběji je vědomí, že jsme navzájem svou součástí, ač různí lidé, přeci nějak sví. Přidržíme-li se tohoto nejhlouběji, velmi pravděpodobně přežijeme pubertu, vzájemné oboustranné souzení ba odsuzování, nakonec v obousměrné toleranci, benevolenci a rádo vzájemnosti.

Přiměřené rodičovství - tedy vidím, v čem má dítka, za mé oči a můj filtr, nejsou, jak by měla být, kde nedrží balanc dobře, kde je jejich tyč spíše pokroucenou pružinou, v těch místech jsem se svou podporou a pozorností. Nabízím dovyvážení. Můžeme si být zároveň jisti, že jsou místa, kde jsou dítka parádně vyosená a my to nesvedem uvidět, protože sami jsme součástí onoho divnotahu. Ba dost možné je do těch míst umanutě, cíleně a dlouhodobě vedeme.

Něco se podaří a něco ne. A je to tak v pořádku. Potkali jsme se v určité roli. Obě strany v ní rostou i se inspirují. Ale jedna strana má o kus větší zodpovědnost. A to strana rodičovská, snad v ní najdeme i o kus více moudrosti a širšího poznání. Proč tedy přiměřené rodičovstí? Protože je bráno vážně, ale není přeceňováno. Naše děti rostou také díky svým sourozencům a kamarádům, poznávají svět také ve škole, širší rodině, od sousedů a tam, kde je vezmeme a necháme je nahlédnout. Ale jenom kousek povyrostou a budou si ponejvíc brát odjinud než od nás. A je to tak v pořádku. Půjdou svou cestou a poznají i jiné věci, i ty, co nám jsou cizí, co neznáme, a kde třeba najdou svou silnou bázi, svou vášeň pro život.

A tak stojíme sami za sebe i ve svých rodinách, všichni krapátko vyosení, a naše tyč, součást naší vertikály, je podobná spíše pokroucenému kmínku mladého stromku nežli tyči od smetáku. Místy se notně vzdaluje našemu středu. Obzvlášť obtížné bývá se potkat právě v ta místa, kdy naše zatáčky dosahují v partnerském vztahu na jedné straně 0 a na druhý 100 a oba míjíme střed. Anžto když míjíme střed o veliký kus, pak zpravidla nejsme uvnitř sebe štastni. Míjíme-li ho oba, pak potřebujeme se nejprve navrátit každý více ke svému středu, poté se snáz doma najdeme. 

Rodič, který nezapomněl, že žije i za sebe sama. Ač podarován dětmi. Neopomenul, že dnešní doba zblázněná do dětí, se zapomněla zbláznit do hluboce milujících manželství. Chceme-li pro děti nejvyšší komfort, pak to nejsou bohaté Vánoce, zájezdy k moři, množství dvd her, ale jsou to rodičové, kteří při všem lidském pinožení se tiše a hezky, vesele i nahlas vzájemně milují. A i kdyby vzali kus z talíře nejvyššího komfortu dětí, tím, že zavnímají sebe navzájem, a vezmou si svůj čas, povídají si spolu, chtějí mít i samotu a soukromí, je to přesně to sousto, které na lžící dětem samo dorůstá, které je vyživuje léta a zevnitř.

Čtete odstavec a je Vám čučno? Už je to dávno fuč takhle možnost? No byl to odstavec pro ty, co to ještě fuč nemají! Ať hledí opatrovat a rozvíjet základnu! Každopádně být přátelští až vřelí v projevu můžete být i ke své mámě, extchýni, sousedce, kamarádce. A jedním z důležitých momentů pro Vaše děti je Vaše přátelskost ve vztahu s jejich otcem/matkou. Kdybyste to uměli, byli byste spolu dodnes? No, jsme-li v části našeho příběhu, kdy jsme se rozešli jako partneři, stálou výzvou je hledat polohy, kdy zůstaneme snesitelně až dobře vycházejícími lidmi ve svém rodičovství. Je to jedna z nejlepších věcí, co dětem můžeme dát. Není-li pro Vás představitelné přátelství s Vašim/Vaší ex, pak hledejte respekt a uznání za vše dobré, co umí a jaký je, za to, že skrze něj přišli tyto děti, za to, co pro děti představuje. Vykonejte obřad, napište báseň, udělejte předěl, seberte odhodlání. Přijetí života, jaký byl. Jaký je teď. Schopnost u ztráty neopomenout i to dobré, co bylo. Podívat se zeširoka na různé aspekty téhož, dívat se do daleka pro dobro dětí, ale i naše dobro nás vede k dovednosti mluvit o druhém s úctou. Ne proto, že se to tak má, ale proto, že to tak nahlížím a cítím, že ho/ji ctím a uznávám jedinečnost jeho role v partesu naší rodiny. Toto uznání expartnera/expartnerky, uzná i tu část duší a těl Vašich dětí, kterou mají po tátovi/mámě. Uznání kvalit druhého, nahlédnutí vlastních nezralostí, toto svést při pohledu zpět. Plus vidět Vás, ať už aktuálně samotné nebo v novém partnerství, spokojené, to je tím, co za mou dosavadní zkušenost, děti ptají po rozejítých rodičích nejhlouběji. Vám se špatně snáší, když o vašich dětech mluví lidi zle, i oni touží, aby o jejich lidech, mezi které jejich rodiče hluboce patří, se mluvilo oboustranně laskavě. Je to dřina? Mnohdy je to dřina, když přestavujeme stavby uvnitř sebe sama. Ale toto je obzvláště užitečná dřina, nese dobrou úrodu, tahle za to stojí! Děti poté mohou svobodně projevovat to, co mají po tátovi i to co mají po mámě, mohou růst, z obou si to dobré brát za vzor.

Je to něco, co ani zdaleka nesvedete? Běžte za někým moudrým, někým komu věříte, kdo tím prošel a toto dokázal, kdo nevysvětluje, proč to nejde, ale žije to tak, že to jde. Nebo zajděte za odborníkem. Kdyby děti dokázali dohlédnout, zda dostanou více dárků nebo za peníze narvané do terapie, odpočinku, paní na hlídání či čehokoli kolem se jim vrátí máma/táta spokojenější a míň útoční na svého ex, volili by za B. Tyhle zdánlivě sebraná sousta pro maximální pohodu Vašich dětí, se jim vrátí. Dokonce i to, kdy dáte pozornost a čas sobě sama, je učí do života, kdy dozrají k dospělosti dát čas a pozornost sobě samým. A to bychom jim přeci přáli! Tak je to učme! Dělejme to. Učme je, že odpočíváme, že někdy také odcházíme, někdy jsem unavení a někdy když se vrátíme zvenku, najednou máme lepší energii, děti také mají rádi, když se vrátíme veselí!

A co s tím vyosením? No, s tím nic, to patří k podstatě světa. Je v tom rozmanitost i naděje, že se mnohé vejde. Ovšem skřípe-li nám naše vlastní osa, tlačí-li nás větev tam, co by měl být kmen a přitlačuje nás obloukem k zemi, pak zvažujme vracet se do svého středu. Nádech, výdech. Co obvykle potřebujeme dovyvážit? Často je to jednoduché, mnohdy se v zacházení se sebou dopouštíme stejných nepozorností.

Ať Vám střed drží pevně! Křivolakost, ať ukazuje na naše lidství, na schopnost věci měnit a nově nazřít. A když v životě padáme na ústa, pak zpravidla je zapotřebí nějakou část zpevnit, posílit, sebe zevnitř dovyvážit. Hledejme tedy střed, budeme-li žít spokojenost, i ostatním kolem nás bude lépe.

Laskavou všednost přeji!

Kristýna