Svoboda být tací i onací

30. července 2018

Schematičnost lidských příběhů se ukazuje mnohde funkční, místy až urážlivě degradující jedinečnost našich životů. Kdy i ten náš drahoušek-úplně-jiný-než-jiní od rodiny neodešel, a naše láska-nepředatelně-jedinečná-tolik-silná, po který zbylo trpko a rozpačito, ukazuje zpětně spíše na naši předchozí vyprahlost než na neodolatelnost příchozí nabídky.

Lidská podstata jeví se poměrně konzistentní a tak ten, co doma tluče ženu, pobije se často v baru, mívá konflikty s vyhazovači, revizory, policajty, snadno zvýší hlas a pěsti i figura u něj zřetelně dominují. A holčička, která je tichá, nerada vystupuje před lidmi, nechce přehrát na klavír, když na návštěvu dojedou příbuzní, obává se dne, kdy se třídou bude hrát divadlo, se nechce jít zeptat prodavačky sama na cenu lízátka. Zpravidla duše, tělo, mimika ve tváři, způsob vyjadřování, gesta jsou v jakémsi bazálním souladu.

Mno, ale jindy to pne, až to praští. Někdy je to v přímým rozporu! A tak tichý střízlík, introvert a intelektuál, úspěšný myslitel doma tluče svou ženu. Dítko, co doma mluví a mluví a nejde ho vypnout, ve třídě za první čtvrtrok prakticky nepromluví. Chlap s rameny přes celá záda, s hlavou až po futra je stydlivá a bojácná povaha. Malá žena, drobná už nikoli mladá s jemnými rysy ve tváři je tvrdá ve svém nitru i povaze, neskladná, všichni okolo žijí její verzi světa běhu a nadechují pouze v dovolené chvíle. Úslužné školní dítko nadávající na dvorku jak starý dlaždič, jak protřelý zlodějíček, jak zpitý námořník. Mužové poddajní, doma prospěšní, vlídní a vstřícní, spící nikoli s jednou, ale hnedle s dvěma milenkami. Ženy o svých dětech mluvící natolik vlídně - až není kdy postřehnout, že jde o dítka stěží zvladatelná v zařízení, kde je více personálu nežli klientů - řvoucí na své děti v běsu mateřském. Ta nejpřísnější šéfová a její nejnevychovanější syn. Paní předcvičující ve fitku se svými poctivými 120 kily. Dcera, která s matkou posledních 20 let nemluvila, odchází z práce, aby ji dochovala.

Ve snaze se zorientovat, i se moci sdílet, nazýváme slovy a zkratkami povahu našich blízkých. Je to přirozené a v pořádku. Zároveň logicky se k tomu váže určité zjednodušení a okleštění našeho náhledu. A tak máme chytrého syna a rychlou dceru, na ruce šikovného manžela, statečného vnuka, bojácnou vnučku, pohostinnou manželku, dítko ve škole poslušné či nepoddajné, bitkaře či jedničkáře. Časem sklouzáváme k iluzi, že skutečně takoví jsou. Právě a přesně takoví. V mnoha situacích ověřený fakt. A tak se jedničkářovi pro jednou nedaří - ale jednou jedničkář, nafurt jedničkář, konfliktní se jednou nepobije - nejspíš u toho ani nebyl, jednou prevít, nafurt roste pro kriminál.

V mnoha situacích přehlížíme, kdy lidé reagují alternativně. Kdy syn dceru nebouchne, ale hračku jí podá. Kdy dcera neječí, ale situaci vyřeší velkoryse a v klidu. Kdy na ruce nešikovný muž dílo rukodělné dokončí.  

Znát své silné stránky může být v životě směrodatné a užitečné. Znát i alternativy je pak darem, který přináší větší lehkost ve chvílích rozhodování. Umenšuje osudovost, kdy profese se nám váže výlučně na povahu, kterou nám někdo zjednodušeně nazval a dále směroval od tří let věku…a umožní nám rozvíjet i to, kde nejsme tolik kovaní a přece jsme třeba i silně disponovaní!

Byvše tvorové tvární, do nějaké míry stáváme se skutečně takovými, jak nám okolí zrcadlí. Což se jeví jako k přežití potřebný mechanismus, ač ne vždy to značí, že se dopracujeme k lepší podobě sebe sama.

Ovšem ve chvíli, kdy se dopracujeme k tomu, že ani nesmíme být jiní, než jak je od nás očekáváno, sami sobě upíráme svobodu rozhodovat.

Anžto v takovém světě, jak by se dalo vyznat? Kdo by byl kdo? Co by po něm bylo možné vlastně chtít? Co očekávat? A tak čím více zdůrazňujeme výrazné položky povah našich blízkých, tím méně přichází k řeči alternativy.

Tyto paradoxy, které můžeme pozorovat ve světě vnějším, smíme ve chvíle, kdy jsme zvláštnostem otevřeni, zahlédnout i u nás doma.

Kdy děcko pečlivě poklízející, ólala, v čemsi má neskonalý nepořádek, hraničící s dobře zaleželým chlévem. Jindy korbič a půl sebevrah se rozmyslí a z římsy neskáče, nýbrž sleze, ba za kalhoty stáhne i kamaráda! Dítko pubertální se vrátí včas, jindy nepozorný muž si povšimne vaší posmutnělosti, obvykle přísná máma přejde přestupek dítka s nadhledem.

Chvíle, kdy nabydeme dojmu, že druhého známe skrz naskrz, ať už jde o partnera nebo dítko, je vždy místem mýlení se. Černobílé usuzování bývá netrefné, nezabírá celek. Paradoxně svou jistotou druhého limitujeme. Očekáváte, že v tuto chvíli partner bude naštvaný? Celkem jistě se na to připravujete, než vejdete do dveří, vaše tělo, intonace i mimika to vše reaguje tak, jako když v konfliktu už jste. Zvětšujete šanci na naštvání druhého sami sebou. Očekáváte, že v tuto chvíli se dítko sesune a začínáte ho utěšovat ještě pár chvil před tím, než mu samotnému dojde, jak moc ho to vzalo? Pak syn/dcera nereagují jen na to, co se jim stalo, ale i na Váš předem připravený soucit a vlídnou náruč.

Zkratky jsou mechanismus užitečný, urychlující komunikaci. Tvoří lepší přehled, kdo - komu, co - za co. Nevyhneme se jim. Netřeba se jich bát. Ponechme si ovšem uvnitř to vzácné, že druhý člověk, ať už náš blízký nebo klient, je zapředně tvor s mnoha možnostmi, s prostorem překvapit sebe sama i předčít naši kreativitu. Někdy se nám může přihodit, že sklouzneme k mylné jistotě, že je jediná cesta, kudy se má dotyčný vydat/ kudy bezpečně půjde. Pak se zkusme navrátit k vnitřní svobodě a vymyslet, třeba i společně s dotyčným, alespoň dvě, lépe tři možnosti, kudy se vydat dál. Uvolnit se do dané chvíle a dovolit životu/druhému aby nás překvapil.

Umožnit sobě sama zachovat se jinak než schematicky je chvíle, kdy se stáváme vnitřně svobodní. Volíme vědomě. Hledáme své možnosti, jak zareagovat v danou chvíli. Neroztáčíme kola situace přes všechna bolava a únavna všech zaběhaných mechanismů až po posunutí.

Nejsme rolí, která je očekávána naším okolím - jasně, tohle vymyslím, podržím, zaplatím, uspořádám, dokončím - i když se mi nechce, nemám na to dobrou sílu, náladu ani nápady. Mnohdy reagujeme, jak od nás očekáváno, protože v našem vnitřním světě jsme si také zvykli takto sebe pojímat. Jde tedy i o naši vnitřní mainstream volbu. Myslíme si leckdy, že takoví jsme, ba dokonce, že takoví máme být!

Může se nám přihodit i neklid, když si dovolíme ve fantazii představu, že možná právě takoví být nemusíme. Že existuje vícero možností. Nejde tedy o to, co po nás chce okolí, ale také, a možná zapředně o to, co po sobě sama vyžadujeme. Zda máme možnost volby pro sebe sama. Vnitřní svobodu volit. Rozhodovat se. Poměrně úzce spojenou se schopností žít spokojený život.

Je to také dar, který můžeme nabídnout našim dětem. Rozhodnutí, jak na sebe sama nahlížet má své alternativy. U nás rodičů, v tom, co zdůrazňujeme, vyzdvihujeme, káráme. I v samotném sebepojetí našich ratolestí..- Já se pořád vztekám! - Každý má někdy zlost. Tebe jsem dnes za celé dopoledne neslyšela zlobit se ani jednou. Zlost na tebe přišla až teď. Většinu dne si vlastně klidný.

Je mimořádně skvělé žít uvnitř pěstovanou naději, podporovanou rodiči, že jsou věci, ze kterých vyrostu. Jednou je budu zvládat daleko líp. Teď se to teprve učím.

Ať se nám daří vystupovat ze schematických představ o lidech kolem nás. Dovolit sobě samým být tací i onací. Volit moudře. Rozšiřovat náš vnitřní repertoár možností. Nadhled i volnost pro zavnímaní dané chvíle, našich sil, reálných možností a lidí kolem nás. Oči otevřené pro různost, jinakost, pestrost, pro výjimky. Svobodu našim dětem, ať nemusí vyrůst takoví, jací byli v pěti letech, anžto jim to setrvale připomínáme - to jsi celý ty.

Nepoklízejícím puntičkářům; jedničkářům, kteří domů nesou nedostatečnou; posmutnělým veselým; zcela klidným mnohde neposedným; sebestředům, kteří půlí dobrotu; extrovertům, co mají pro dnešek zavřeno, introvertům, co se skvěle baví a nahlas smějí, všemu pnutí a paradoxům zdar!

Kristýna