Letité lásky

14. prosince 2018

Lásky v letech nezadržitelně stárnou, ubývají jim vlasy, nově jim raší vousy (první zapředně mužům, druhé převážně ženám), přibývají jim kila (gender fér), vrývají se vrásky, fotrovatí a matrónovatí. Pružnost těl i myšlení se vytrácí, místo intimity se stává větší zábavou pozorovat životy druhých, pořady o vaření, sledovat, co podniká kočka v obýváku. Bledá závist vrstevníkům, kteří se nově zamilovali. Ti žijí! Ti cítí! Jsou milováni! Milují!

Snadno se zapomene, jaký to zamilování kdysi bylo. Jak křehké, bolestné, nejisté, kolik strachu, kolik propadů, kolikrát jsme sáhli na dno svých možností. Pokud už spolu žijete nějaký ten letopočet, pak jste jistě nejednou takovou zamilovanou nadšenou fázi rozzářených očí u svých přátel viděli. Míň v merku pak bývají černě podmalované kruhy pod očima, zamotané přemýšlení a rozorané rodiny. Zaměřujeme se na cukrlata, nechceme vidět bolavá břicha.

Do letitých vztahů se leccos vejde i roky hubené i ty bohaté, ať už penězi, nebo vzájemnou blízkostí. Po cestě se ovšem umí i leccos vytratit, pozvolna, potichu, po špičkách, po kouskách můžeme ztratit chuť se sdílet, radost z akčnosti, cokoli, co nás zrovna dříve těšívalo. Stálá snaha o balanc, zvláště v etapě rodičovství, kdy nás zařizování provozu vede směrem ven a na čas strávený v poklidu a rádo spolu mnohdy nezbývá prostor ani elán.

A přece. Pakliže zaměříme pozornost na toho, který sedí proti nám, s kým jdeme životem, obvykle se můžeme opříti o velmi dobrou znalost vnitřního terénu druhého člověka. Málokdo s námi svede tak snadno a dobře zacházet jako životní partner, pokud přijde chvíle vlídná, k sobě otevřená. Najednou pozlátko, které na povrchu někdy krapet omšele a unaveně zašlo, snadno překryje barevnost hlubokého potkání se s druhým člověkem. Vědomí, že jsme přijímáni - ačkoli druhý o nás leccos ví, i nepěkného ba ostudného - a přece nás má rád se vším všudy. Máloco tak hojivého, cenného v našich životech!

Iluzí dnešní doby je dojem stálého blahobytu, vlastního zisku a růstu. Přemýšlíme, zda se máme vedle druhého dobře, zda nám něco nechybí, zda nám v letech něco neubylo, zda nám nedluží, zda nás inspiruje, zda se stáváme lepšími. Tyto otázky mají své dobré místo, nikoli však východisko. Posud jsem nepotkala partnerství letitě a rádo žité, kdy by v pozornosti jednotlivců byl zaprvé jejich vlastní zisk.

Přijde-li jeden z páru a vysvětluje, čeho všeho se mu od druhého nedostává, docházíme zpravidla v rozhovoru velmi záhy toho, že z dotčení, bolavosti, uražení či msty, to samé druhému již dávno zadržuje. - Nespí se mnou. Takže když minule přišel, řekla sem mu dnes ne, aby věděl jaký to je. - Vůbec si se mnou nepovídá, ani nevím jak se má. Tak já mu taky nic neříkám. - Už se ani neoblíká hezky, ani se moc nemyje. Dřív se mi líbil víc. Tak se taky nesnažím. Když jdu ven, hezky se oblíknu, nebo do práce, ale pro něj, proč? V mnoha případech partnerský život připomíná ukřivděnou dětskou hru na - kdo to pokazil první, kdo si s tím začal a kdo z nás dvou to dělá ještě hůř. Partnerství není soutěž a nevyhrává ten, kdo to mrší méně, natož ten, kdo druhému více zasolí.

Je pozoruhodný bod obratu, pokud si představíme, že všechny složitosti a tíhy soužití vlečeme až do důchodu na hřbetě, jak nám připadají neskladné stránky partnerovi povahy k neunesení. A mnohdy pro cestu k míru poněkud přes ruku volíme nemilosrdnou válku. Pokud bychom ovšem v křehkosti života jako celku připustili, že během půlroku, měsíce, týdne tu druhý být nemusí. Najednou jsme si zpravidla jisti tím, že by nám bolestně chyběl a že z našeho soužití plynou i mnohé naše jistoty a radosti.

Otázka míry je celoživotním hledáním, proměňuje se naše citlivost, potřeba, síla i ochota. Pokud ovšem si dovolíme přesmyčku a novýma očima koukneme na našeho letitého partnera, pak můžeme znovu zahlédnout to, co na něm vždy rádi vidíme, jen jsme zvykli to brát jako zřejmou, spolehlivou věc. Můžeme ocenit místo, kdy je k nám laskavý, kdy dodrží dohodu, kdy se o něj můžeme opřít ve chvíli nejistoty, kdy je pro nás důležitý jeho poradní hlas, kdy nám naslouchá, kdy stráví čas s naší rodinou nebo přáteli, kdy má hezkou chvíli s našimi dětmi, všimnout si, že se nám lépe spí, když je doma, těšit se z toho, že spolu spíme.

Být si vědomi dostatku. Za mě jedna z premis manželského soužití v letech. Vědomí, že jsme dostali mnohé cenné v partnerovi, který s námi jde, kterého jsme si ve svobodě zvolili, v dobré víře moudré volby. Že si vážíme jeho přítomnosti v našich všedních dnech. Cítit dostatek pak znamená také dokázat se postarat o sebe sama.

Umět být sami. Umět být sami se sebou a být spokojeni. Hojit a prorůstat místa, křehká a bolavá, která v sobě nosíme. Zpevňovat sebe sama. Kráčet po vlastních nohách životem. Neznamená to osamělé procházení partnerstvím, kdy se neznáme a nepotkáváme, nestojí nám to za to. Ale také to značí neviset druhému na zádech a občas vzkřiknout modlitbičku, ať mu páteř dobře drží. Zatěžovat, posilovat a udržovat ve zdraví a při dobré síle svůj vlastní pohybový aparát.

Být si inspirací. Zajímavé věci přinášet domů. Zvát si příjemné a neřadové lidi, tvořit a udržovat přátelství, sdílet své vnitřní přemýšlení, poslouchat zajímavé pořady, číst knihy, které tvoří a ne boří. Čas od času vyzkoušet něco nového, jet na nové místo, zkusit tvořit rukama, zavzít novou deskovou hru, poslechnout si namluvenou knihu, hudební nástroj, který jsme posud neznali, něco nového ochutnat.

Druhému přát dobré. Víme zpravidla, co si přejeme pro sebe sama. Někdy nástojčivě si vynucujeme, co bychom nutně hned, hodně a už dávno a vůbec! potřebovali od druhého. Často zíráme do vlastních děr a křičíme na druhého, jak to že nám to tadyhle už dávno nezasypal, jakoby o naší díře nevěděl?! Jakoby ta díra nebyla naše. Je v pořádku znát svá křehká místa. Jedině rozumné být k sobě vstřícní. V terénu s četným výskytem děr se pohybovat s jemností a obezřetně. Občas můžeme hodit i semínko a nechat prorůstat zvolna díry květenou. Ovšem díry druhého vždy jsou dírami druhého člověka. To je realita, nikoli dehonestace. V křehkých místech obecně dost záleží na intonaci, na tom, jak se tváříme, co vyzařujeme. Tohle je tvé, jde říci tak, že to druhého posílí, stejně jako přizabije. Jsme si vědomi děr druhého, anžto vlastníme vesele své vlastní džuzny. Druhému můžeme jeho temné místa až zbytečně často nebo neurvale připomínat. Ale i při naší dobré snaze, nemůžeme zařídit, aby jeho díry se stali jeho vlastním podložím, podestou, základnou. Pokud vnitřně druhý k tomuto nepřitaká a nevynaloží své úsilí a hojení k zacelení těchto bolavostí.

Přát druhému dobré můžeme v malých činech dobra počínaje hrnkem čaje, že jsme vstřícní jeho přáním, ale i zcela explicitně. Například ve formě každodenní večerní mantry/modlitby/myšlenky, ať je druhý ve svém životě spokojený a šťastný a ať jsme toho součástí.

Začít u sebe, tvořit vlastní spokojenost, ale i si dělat zábavu! Nudíme se sami se sebou? Žijeme pořád to stejné, naše dny nás neba? Viníme druhého, že čerstvý vítr u nás doma nevěje? Vnesme do svých dnů, co naplňuje a těší nás a přinášejme výdobytky do našeho partnerství. Jsme věčně v propadu, nenaladění, nevrlí, posmutnělí, úzkostní a zapichujeme prst do partnera, že se cítíme málo v pohodě? Někdy vzniká iluze toho, za co vše partner může, vedle kulturně zvyklostní linie vina-trest, také z toho, že jsme zapomněli, že i sami se sebou nejsme vždy v pohodě. Že kdybychom si dali 3 roky sólo, celkem jistě bychom si odžili leccos z toho, co žijeme v partnerství, protože před sebou člověk neuteče.

Nezvyšovat nároky. Ne na druhého a nakonec ani ne na sebe. Nejít cestou mocných zisků. Spíše prohlubovat, otvírat se, stát v síle i u křehkých míst. S jistotou, že jsou to místa, která můžeme projít. Budeme-li chtít. Mít vůli poznat lásku takovou, která není cukrle, ale matérie, někdy pěkně divoká. Ne vždy se v ní dá vyznat, a ne vždy je to zapotřebí. Je jako živel, který s námi jde. Někdy nám vysloveně prospívá, někdy nás spíše ošlehává jako prudký vítr. Ne vždy je to komfort a přeci je to žitý život. Možnost dotýkat se podstaty a stát v životě zpříma. Ano, týká se to jakýchkoli lásek našeho života i dětí, rodičů, sourozenců i našich partnerství.

Být vděčný. Zpravidla je za co, a je za koho. Dokonce mnohdy je převaha toho dobrého, co s námi jde.

Odpouštět sobě i druhému. Nejsme dva bezchybní, co se našli. Jsme spíše dva chybovatí, kteří spolu jdou. Někdy jeden druhého podrží a někdy oba zakopnou. Tak je svět. A umí tak být. Není potřeba to měnit. Spíše přijmout. A umět chyby pustit. Nedržet si je před očima. Dát jim, jen nezbytnou pozornost - abychom věci rizikové neminuli. Ale nikoli větší. Nechávat věci v místě, kde se přihodily. Těm, co dokáží odpustit, se jde životem snáz. Kráčí s větší lehkostí.

Nikdy to nebude celé. Nikdy to přesně nepopíšeme. Neuchopíme, co se děje v letitých vztazích. Ve chvílích kdy nám to začne držet tvar, se zároveň už někde kousíček začíná opět proměňovat. Život je živá hmota. Je to děj. Něco co se neustále mění, roste, vyživuje, přináší starosti i radosti. A nám se v něm daří líp, když zůstáváme uvolnění a přece přítomní. Abychom to, co nás těší i to co se mění, neminuli. Abychom se mohli radovat z malých hezkých věcí, z darů života, z krásy toho, který s námi jde, z toho že cítíme klid, kde jsme dříve cítili neklid. Z toho, že můžeme vědět, že každý neklid se promění v čase. I nabytého klidu časem zase pozbydeme, a je to tak v pořádku. Nemusíme se bát. A neztrácíme! Jistojistě dlouhodobými zdravými vztahy neztrácíme.

Ztratit se můžeme zapředně sami sobě. Až poté sobě navzájem. Tak zůstávejme v chuti setkat se se sebou. Dopřát si odpočinek, čas, hojení. Křehkost i pevnost. Prohlubovat sebe sama. Vycházet vstříc tomu, koho vedle sebe máme, kterého docela dobře známe, za kterého jsme vděčni.

Ať se daří se nacházet stále znovu. Sebe sama. I sebe navzájem.

Laskavou všednost našim láskám letitým!

Kristýna