07. 03. 2019

Bít nebo nebít?

Fascinuje mě uváděný příklad v debatách o fyzickém trestání dětí: dítko věku batolecího, vbíhá na přechod, rodič nacházející se v šoku, ho plácne rukou po zadku. Jde o týrání dětí nebo nikoli?

Zdá se, že se hýbou ledy - nahoře to rupe - a jsou tedy situace, o kterých již by bylo dnes nekorektní mluvit. Kdo by řekl v rozhovoru jasně, že jeho vlastní děti běžně dostanou na zadek, když zlobí přes čáru? Ale vespod je voda ještě řádně ledová…

Souhlasím rámcově s těmi, kteří uvažují směrem, že podobně jako kdysi bylo považováno za polemické, zda lidé afroamerického původu mohou volit; zda ženy smějí k volbám; zda ženu může svévolně pojmout na loži manžel, kdy se mu zlíbí; zda je možno tlouci vlastní manželku, když je neposlušná…že obdobně dojdeme velmi pravděpodobně v místa, kdy myšlenka, že někdo tluče dítě, bude se nám jevit nemístná. A jaksi z jiného světa a z jiné doby.

Nejsme tam. Ještě tam nejsme. Je to snad něco na obzoru, co již je k vidění. Je to snad i jistý ideál. Ano jenom „jistý“. Protože toto není dokladem toho, jak je celá společnost vyspělá. Může to být také ukázkou toho, jak celá společnost ulítává tam, kde rodiče pozbyli instrument trestu, ale nenaučili se posud stanovit dítěti zdravé hranice. To k vidění mnohdy je. Kdy rodiče neradi pobývají s vlastními dětmi, neschopni se před nimi ohraničit, uhájit si svoje vlastní síly a zájmy. Kdy dospělí nezřídka tráví nadměrně čas v práci, dítě většinově na mobilu a nikdo nikoho nebije, protože nikdo s nikým nevchází v mezilidský kontakt.

Nicméně mluvíme-li s lidmi osobně, můžeme slyšet i vidět, že většinově děti trestány jsou, mnohé rodiny skloňují slovesa bacat, plácnout, chceš na prdel již od věku batolecího…mnozí nemají dojem, že by byl jiný nástroj, jak své děti zastavit.

Snad nejvíce rozšířená linie u lidí napříč spektrem, ať už bereme v potaz více movité či spíše chudé, náboženské či ateisty, zdravé nebo nemocné je linie vina - trest. Vždycky za něco někdo může. Pochopitelně zpravidla někdo druhý. A třeba i dosti dlouho. V posledku obvykle někde v koutě, nebo před blízkým člověkem, pranýřujeme sebe sama. Můžeme za to my. Jsme chybní, vadní a nemilosrdní. Jdeme do sebe s vervou, kterou by nám leckterý kat mohl závidět.

Klademe si otázky, zda jsme dobří rodiče, zda vůbec máme své děti rádi, zda jsme si je měli pořizovat, zda jsou naše děti dobrými lidmi….otázky, jaké si rodiče kladli odedávna a jaké si budou klást i nadále, i ve společnosti, která již fyzické trestání dětí zapovedá.

Bijete své děti? Bijí vaše děti jiné děti? Sourozence? Ve školce? Ve škole? Mají potíž s tím, že jsou agresivní? Řeší svou vlastní nespokojenost rychle fyzickým ztrestáním toho, kdo je po ruce? Bojí se vás? Když přijdete z práce, hledí se zašít do pokojíčku, obchází vás po špičkách; když zvednete ruku, a jdete si nad jejich hlavou podat mísu zavírají oči nebo ucukávají? Pak je něco zásadního špatně a situaci je zapotřebí urychleně řešit! Vydejte se za odborníkem, nechte si poradit, zapište se do kurzu, intenzivně na sobě pracujte!

Dostávají vaše děti denně na zadek? Bijete je hlava nehlava, rukou, vařechou, řemenem, šňůrou od vysavače, plácačkou? Co se děje u Vás doma, je potřeba řešit! Možná i vy sami jako děti, jste byli v nevhodné míře a nadměrně fyzicky trestáni, a potřebujete objevit nové varianty, jak situace řešit. To, co dělali vám, nebylo v pořádku! Nedělejte totéž svým dětem!

Ano, fyzické trestání má své meze, kdy ublíží nejen na kůži, ale i na duši. Každé dítě je jiné. Ne vždy jsme dostatečně vnímaví, abychom poznali, kdy naše dítě trpí. Zvláště je-li prostředí, ze kterého jsme vzešli, v tomto směru, prvkem zkreslujícím realitu.

Navíc nejsme v tu chvíli v soutěžní disciplíně, kdy říkáme, jen trp, zasloužíš si to - víš jak je zle mně? S tebou?! Netrestejme děti za své vlastní nepříjemné dny za neschopnost výchovy.

Ani nezaměňujme hrubost za moudrost! Jen se uč, že tohle ti v životě jen tak neprojde!. To jde učit i bez fyzických trestů, pravda s větší vynaloženou duševní námahou, v rozhovoru. Vysvětlovat, a znovu vysvětlovat, cizelovat - mnohdy obousměrně - empatii.

Děti jsou různé, mají různou náturu i různou míru citlivosti. A to jak na dotek, tak na obsah slov. I my jsme různí, vyrostli jsme různě, za minulého režimu zpravidla i mnohde řezaní jak žito. Máme různé povahy, různou míru trpělivosti, možnost v péči o děti se prostřídat, a v daný den i různou hladinu dospání, najedení, zdraví a duševní způsobilosti.

Chtít po někom v mezní životní situaci, aby s klidem hodným Budhy s nadhledem zvládal všednost a děti fyzicky netrestal, je mnohdy nereálné. Často se stane, že v rodových liniích člověk vylepšil, co šlo! A stejně z toho vychází např časté bití dětí. Ale zatímco ho bili řemenem, on je bije rukou… Zatímco ho zavírali do tmy do sklepa, on děti posílá za trest do pokoje… A suverénní odpověď, že takovému dítěti by bylo lépe v péči pěstounů, považuji přinejmenším za polemickou a zjednodušující..

Podíváme-li se do běžného života, zvláště vícečetných rodin, vidíme, že ústrky mezi sourozenci i ty fyzické, bývají na denní bázi. Jakož i psychické. Můžeme usilovat o to, aby se to dělo co nejméně, jsme-li toho přítomni, ovšem v plné šíři se jim zamezit nedá, to je iluze rodičů, kteří rádi vidí své děti jako čistá, sladká stvoření. Je-li tomu skutečně tak, pak je to zpravidla věc dočasná, např. při rozvodu rodičů či jiné dosti zářezové situaci, kdy se mláďata semknou. Ale i v těchto místech vidíme, že když se situace jak - tak uklidní, děti do sebe opět jdou.

Tělo je přítomno v celé ploše našeho života, o nic méně než-li naše duše. Potřebujeme ventilovat vztek, vzdor, bezmoc, smutek. Ale i radost, nadšení, tah na branku.. to vše nás vede k tělu a potřebuje z těla ven.

Žijeme v době, která přeje psychologii. Knížek psychologizujících najdeme nepřeberné kvantum…Co se výchovy týče, manželství, hranic, týrání…na co si vzpomeneme.

Budeme-li tvrdit, že svět je jiný, než je, pak si ho domalováváme. Nejsme poctiví. Ještě stále většina rodičů své děti trestá, ať už bitím, plácáním, zmáčknutím, zatřesením, vlečením někam pryč, mnohdy nevěda, co činí, své dítě slovně shazují, křičí na něj, odesílají ho zprudka do pokojíčku. Pojďme více mluvit o tom, jak kultivovat trestání. Ano, jde kultivovat trestání. Je to první krok k tomu, moct je opustit. Pokud budeme vnějšně mluvit o tom, že jasně že to néé… a vevnitř v rodině, běžně takto činit. Kdo nás uvidí v tyto situace? Kdo nám dá zpětnou vazbu? Kdo nás zastaví?

Je značný rozdíl, pokud dítě dostane avízo, počítám do tří, pokud nezastavíš, plácnu tě; kdy dítě rozumí tomu, že překračuje mnohokráte známou mez; kdy je s ním před tím i poté mluveno; jsou stále znova opakovány a vysvětlovány meze rodinných pravidel; je vedeno k ohledu k dalším členům rodiny, a mezi ztřískáním dítěte hnedle mezi dveřmi, kdy jsme plní frustrace z předchozího pracovního dne.

Je důležité sebe uslyšet - pokud celý den je většina mé mluvy varovné počítání do tří, pak se nám do dne mnoho hezkého nevejde. Dítě mnohdy nemá prve naši pozornost, co slyší je stále naše vymezení, limit a trest. Neučí se a nezažívá s námi mnoho hezkého, podnětného, pospolného.

Pojďme se bavit o tom, když bijeme děti, co to s nimi dělá? A co to dělá s námi? Rodiny, které léta jedou v tom, že své děti, když jim lezou na nervy, ztřískají, mají mnohdy dojem dobře odvedené, nepodceněné výchovy. Nejsou schopni zavnímat sebe sama. Ani to, že se možná vzdálili od místa, kde i jim samotným, by se prve bylo bývalo zdálo, že jsou dobře.

Vřískáte stylem řevu břišního na dítě dnes a denně několikrát? Pak je to blbý! Nejspíš se ani jeden z vás nemá dobře, a poté co dítě „ztrestáte“, se nejspíš necítíte dobře ani vy sami. Ve válce není vítězů, vždy ztrácí obě strany.

Smyslem myšlenek povznášejících, blížících se ideálu jako je ta o naprostém netrestání dětí - nemá být ještě horší pocit vašeho vlastního provinění… zpochybnění vaší role rodiče…a marná snaha si vzpomenout, kdy vám dítě naposledy nelezlo na nervy…

Většina rodičů zná, jak úlevné je, děti týden nevidět a jak je prima, poté se s nimi shledat. Mnoho rodičů přebíhá mezi prací a péčí o dítě, v nikdy nekončícím kolotoči. Spíše vzácně potkáme v širší síti i prarodiče, kteří by rodině ulevili v provozu a s vnoučetem strávili příjemný čas, zatímco by rodiče trávili čas společně a odpočívali. Možná potřebujete zvolnit. Chvíli děti nevidět. Moct je předat někomu, kdo je laskavě opečuje. Získat čas pro sebe sama.

Když se díváme na seriály z přírody, všude mláďata dostávají jasný fyzický limit od svých rodičů. Předchází zamručení a poté přichází kousnutí nebo ohnání se tlapou.

Jsem zastánce fyzických trestů? Ne, nejsem. Domnívám se, že celkem nic dobrého do života nenesou. Učit se řešit problémy z pozice síly, moudrých lidí nečiní. Dělí lidi zpravidla na dvojmo - na ty, co si zvyknou se pro jistotu vždy přikrčit a na ty, co se fyzičky jednoznačně přidrží; anžto záhy pochopili, že osvalení tvoří základ lidského přežití; a pak třebas i ve škole šikanují spolužáky.

Fyzické tresty jsou křehkým tématem také proto, že nemají být záštitou a argumentem pro sadisticky trestající rodiče - vidíš, že to děláme dobře. Zvláště pak ti, kteří dostávali v dětství výrazně bití, by se měli trestání zdržet, hůř v něm poznají míru.

Ale zároveň jsou tématem důležitým. Prostě proto, že se v různé míře ve většině domácností dějí.

Ublíží fyzické tresty do života? Domnívám se, že ne nezbytně. Ne vždy. Záleží na jejich míře, četnosti, srozumitelnosti, na kontextu, na vztahu - jeho hloubce a kvalitě. Na tom, čeho je převaha, co potkáváme všedně. Tedy ano, mohou. Zvlášť pokud dospělý na sebe „nevidí“. Pokud ve výchově převažují, neznají míru, jsou rutinní, pokud děti žijí ve strachu. Ale nemusí.

Zkusme věci nazývat, jak jsou. Fyzické trestání dětí, je hluboce vryto ve zkušenosti naší generace, protože takto jsme byli vedeni jako děti. Těžko na ploše jedné generace vymýtíme výchovný styl, kterým jsme většinově prošli. Když se dopustíme trestání, máme ovšem pocit, že jsme selhali, protože dnes je“ jako-že-jasné-že-se-to-nesmí“, a tak prohlubujeme vlastní pocit viny a trestáme i odsuzujeme posléze sebe sama. A linie vina - trest se stále cyklí, přidává se stud.

V globále vzato všichni trestají své děti i ti, kteří tomu řeknou  - dávání zdravého limitu, nesení důsledků, či jinak intelektuálně zakukleně. Děti zastavujeme, omezujeme v projevu, odebíráme jim výhody..

Pokud překlopíme zkušenost s netrestáním do opačného extrému, neučíme děti ani hranicím, ani respektu, ani vědomí hierarchie. To vše jim v dalším životě bude chybět.

Nežijme v iluzi, děti to od nás rodičů schytávají. Na každý pád. I když se snažíme. V našich sebelítostech, o nic míň než v našem vzteku. V naší neschopnosti dodržet sliby. Mít sílu pro napření pozornosti směrem k nim… Vše, co neumíme, děti poznamená.  Budou mít delší cestu najít si moudrou a vyváženou polohu v tématech, ve kterých ulítáváme mimo dobrou míru my sami. Vztek není ústřední položkou, nadměrná rodičovská úzkost obtěžuje i trápí děti lautr stejně, ne-li víc.

Domnívám se, že každá setrvalá a nekontrolovaně překypující emoce dospělého děti poznamená. Dokonce i raušovně radostný rodič - stále vlající od jednoho k druhému, nadšený pro nové a nové podněty, plný slibů a radostného vítání s dětmi, který záhy je zase odvanut k nové radosti i s nenaplněnými sliby, kdy děti mnohdy zůstávají neviděné a cítí se opuštěné.

Proč jsme vybrali zrovna emoci zlosti? A řekli, na této se pozná vyspělá společnost a spokojená rodina? Není to tak logické, jak by se na první čtení mohlo zdát.

Spokojené dítě nelze třídit podle toho, jestli doma nikdy nedostane na zadek. Někdy třeba i dostane či je plácnuto za něco, u čeho ví, že překročilo stanovenou mez. I takové dítě může vyrůst zcela dobře.  Mluvme se svými dětmi, ať rozumí tomu, proč nám vadí jejich chování. Vynechejme řeči o tom, že se nám nepovedli a nevíme, co z nich jednou bude. Usilujme být dobrými. A když se nám v rodičovství nepodaří vzniklou situaci zvládnout, učme se to především přiznat sami před sebou. I v posledku sobě prominout. I to se od nás naše děti potřebují naučit. Že sebe sama přijímáme, ač ne vždy jsme se sebou plně spokojeni.

Vnímejme tragikomičnost scének, kdy po dětech skáčeme jako šelmy ve snaze je ztrestat, to vskutku míjí rodičovský majestát, i výchovný záměr. Dokud nám nepůjde proměnit linii vina - trest, buďme si toho alespoň vědomí, že nám to jinudy nejde. Hledejme jiné formy! Jak děti vést k respektu k nám, k vědomí hierarchie, kdo v rodině vede a kdo je vedený, k ctění norem, které si mezi sebou nastavujeme a považujeme je za moudré a správné.

Ano, skutečně děti máme formovat, nejsou to naši nejlepší přátelé, kteří se narodili hola-hop! zrovna k nám domů. Jsou to malé bytosti, s plnou důstojností, které se od nás mají naučit vše, co jde; bude-li jim život přát, jednou to, co my sami neumíme, doupraví, a budou žít tak, aby se sobě samým i svým lidem vešli.

Dbejme na koncovku místa, kdy trestáme. Ani ne nutně v omluvě. Ono když vás někdo denně tříská a denně se omlouvá, ono se to přejí a příliš věřit se tomu nedá. Spíše mějme vnitřní odhodlání špatně nečinit, hledat nové cesty.

Dělejme si hezký čas v rodinách, mysleme na legraci, vyprávění a pospolno. Tohle se našim dětem zapíše, to je tvoří. Čím více dobrého vložíme, tím méně špatného se vejde. Pracujme na svých dírách. Začněme přiznáním si toho, co nám nejde, je-li naše domácí skrývané téma bití dětí, pak s tím, jak to máme s trestáním dětí. Je daleko víc běžné, než by se z korektní řeči vysokoškoláků v médiích mohlo zdát..

A v tom všem, co se vede i nevede, o co usilujeme - ať se daří neztratit víru, v to dobré rodičovské v nás. Jakož i v dítě, které proti nám leckdy i bojovně, vzdorně či drze ční. A přece, je-li v bázi vše v pořádku, ještě hloubš nás má i hluboce rádo, jakož i my jej.. a k tomu se vracejme. Na to nezapomínejme.

A nemějme téma trestání za všehomíru. Mýlíme se, posuzujeme-li podle jednoho aspektu celé rodinné pole. Můžeme snadno potkat nezdravé rodinné systémy, kde je všem jasné, že by se dítěte fyzickým trestem nikdy netkli, ale vevnitř rodiny je mrtvo a rozpadlo, přetaženo, unaveno a každý si jede své… jako rodiny, kde se plácnutí četně vejde a přeci je rodina zdravá, sobě nablízku a k sobě navzájem otevřená.

Laskavou všednost přeji

Kristýna