Hodně naloženo aneb ať se mládí vydovádí

Ať mi dají prachy a daj mi pokoj, za čímž mnohdy ze strany mládí slyšíme, že to, co bych po nich vážně chtěl, ať jsou v klidu, zvládají svůj život s nadhledem, mají pro mě čas, naslouchají mi, dají mi uznání, ať se můžu rád vracet domů, že je tam vlídno - to je halt jasný, že mi nedají! Tak ať mi daj ty prachy a podívají se do zrcadla, jací jsou, dřív než na mě tady mocně  tlačí, nad čím se mám zamyslet a v čem zas zlepšit.

 Stejně tak i u rodičů potkáváme, už si chci žít v klidu svoje, kol dětí jsem si své už odbyl, tak ať mi nepřidávají starosti, ať mě neprovokují, nekomplikují doma už tak napjatou atmosféru, nepodnikají rizikové akce a vůbec jsou stabilnější než my sami a pozornější než my sami a vyslechnou mě! Víte, co já nesu za hrůzy a ty spory s bývalým to je čirý děs, potřebuju pozornost, aspoň se učí nebýt tolik sebestřední, ne?….  Z orlí perspektivy viděno, člověk čuje nedomrlost tam i onde, tam i onde zranění, tam i onde nedojezenost.

Pokud si vypůjčíme z psychosomatiky obraz sociální dělohy, který přinesli ve své knize Chvála s Trapkovou, je to ona doba, kdy pobyt dítěte v děloze, je již natolik nesnesitelný, že ač se matka bojí porodu, už si ho i přeje, anžto má dojem že závěr těhotenství již není určen k jejímu vlastnímu přežití. Dítěti již je také těsno, ale je zde ještě nezralost, která tedy posud nespouští proces těla opuštění. A tak je oběma těsno a systémy se záhy oddělí, ale nyní tomu ještě tak není. Proto i nadále potřebují se pro tuto dobu oba společně vejít do jednoho těla. Jakož i později do jedné domácnosti, do jedné rodiny, do života.

Všeobecně vzato, občas si vysníme kulisy pro naši budoucnost, mnohdy domalováváme pastelovými barvami naši minulost a někteří majštryk mistři dokonce značně svižně dotvářejí i ve své přítomnosti věci spíše tak jak by je rádi viděli, než tak jak jsou. Pročež vznikají sousloví jako sladké dětství, krása mládí, moudrost stáří. O žádný z těch pojmů nejde opřít vidle jen tak z plezíru, nemusí patřit ani k jedné z etap našeho života.

V ideálním světě měli bychom rodičové tak akorát vřelé pro naši náturu. Tak akorát se vměšující. Dostatečně moudré, stabilní, ale nikoli zapšklé či rigidní. Pružné, schopné naslouchat, ale i dát prostor. Schopné se přizpůsobit. Zdravé. Spíše veselé. Pochopitelně živé. Měli by se navzájem rádi. Naše máma by žila s našim tátou. Trochu by se špičkovali, byli by k sobě vstřícní, měli by k sobě napřaženo, a do téhle náruče jejich vzájemnosti bychom se vešli kdykoli bychom potřebovali. A měli bychom tak akorát tepla, výživy a zastavení v čase, nadechnutí, odpočinku, zemitosti i povzbuzení k opětovnému rozletu.

Kdo tohle má? Kolik znáte párů, kterým byste se chtěli podobat, až budete staří? Zpravidla je jich jak šafránu. Malinko. Jsou vzácností a přírodním úkazem. Vzorem a nadějí, která není snadno k mání. Nehledě na poměrně malý kontakt mezi mládím a stářím.

V době dozrávání si mladě dospělý tvor uvědomuje svou spoluzodpovědnost za to, co žije. Co vnímá. Čemu dává a bude dávat přednost. Čím naplní svůj život. Děje se posun na škále, ona mi nepůjčila, on za to může, moje lopatička – k takto jsem se rozhodla, tohle unesu, tohle nechci nést, tohle chci dokázat, o tohle usiluji, tímhle směrem koukám. Nachází opětovně své místo ve světe, dohledává, kde jsou jeho kořeny. Pokouší se o rozlet a zjišťuje, jak vysoko to lze, a kde že je ta ouha poloha, kdy se již křídla příliš taví od sluníčka.

Jak to tedy je s našimi kořeny? Když rodiče třeba nežijí. Nebo žijí, ale nevíme kde. Možná víme kde, ale o kontakt s námi nikdy neusilovali. Nebo třeba žijí přímo u nás doma a v přímém přenosu se na denní bází nenávidí, shazují, urážejí, hádají, podvádějí nebo velmi proklatě studeně ignorují.

Kde jsou naše kořeny? V čem tedy můžeme zakotvit? Z čeho vyrůstáme? Kde cítit a posilovat svou stabilitu? A kam se máme rozletět, když rozlet našich rodičů se odehrává ve městě, kde se narodili, v panelákovém bytě, v práci, kam jezdí zcela bez zájmu o svůj job a víkendy zaplňují kromě nákupu a vaření, převážně televizí.

Život není žádnej spravedlivej. Nikdo nám tramtadadá na začátku nesliboval- pojď se narodit, tady to bude obzvlášť jednoduchý. Dokonce paradoxně ne vždy potkáváme, že by bylo snadné se narodit do podmínek, kde manželství je stálé, peněz je dostatek a přitom se mladému člověku podařilo vyrůst dobře. Zralost mnohdy souvisí s tím, kolik jsme dostali naloženo, pokud jsme to dokázali ustát při zdravém rozumu, pak máme nakročeno k širšímu náhledu na příběhy, na život sám. 

Zpravidla známe některé rodové příběhy, linie, které se táhnou od pradědy až k nám. Jsme ale také podstatnou měrou součástí širšího člověčenství, jsme lidmi, přesahujeme v jistém smyslu, to čím/kým jsme ve svých rodinách. A víme-li o tom, pak se nemusíme tolik bát toho, zda dovedeme být jiní než naši rodiče. Zvláště pak v tom, v čem nás - a možná i sebe sama- zklamali, v tom, na co zapomněli, co minuli, co poztráceli, co nerozvíjeli, z čeho se zapomněli těšit a radovat. A pak také zcela jistě je v našich rodových liniích mnoho z toho, jací bychom chtěli být a k čemu směřujeme. Že to třebas nevíme, může souviset s tím, že toho víme poskrovnu o svých pradědech, prapradědech, praprastrýcích, pratetičkách. Tedy nám chybí zprávy o mnohém odvážném a silném, co bylo vykonáno a co celkem jistě v každém rodě v širším pohledu je také k mání.  Zdravě zemitě uchopená spiritualita je pak také místem, kde můžeme mnohé najít pro naše kořeny a mnohé pro náš rozlet. Téma přesahu a smrti je mládí vlastní, právě pro ochotu až vývojový úkol klást si otázky ostře a hledat i nacházet odpovědi.

Mnoho z toho, co mladí lidi potřebují, ve svých rodinách nedostávají - dostatečný prostor, pochopení, naslouchání, podporu a povzbuzení. A přeci dovedou toto dávat sobě navzájem ve svých vlastních řadách. Jsou zde křehké otázky, kupříkladu v hledání míry - přebírání zodpovědnosti či přílišného směrování druhého, nemilá varianta, kdy spadnou do jámy dva místo jednoho. Potkáme zde ale i opravdovost a upřímnost, otevřenost vůči sobě navzájem, mnohdy najdeme i ochotu jít na hranu nebo ztratit kvůli druhému. Kde znenadání zmizela ta neochota se dělit? Místy mi připadá, že parta, přátelství i první lásky suplují to, co v rodinách více- méně harmonických je k nalezení v podobě bazální jako např. že dítě, byť již v podobě mladého dospělého máme rádi, rádi ho vidíme, rádi s ním trávíme čas, přejeme mu dobré.

Vůbec mi připadá, že kromě těch příjemných věcí je mládí dobou prvních ztrát. Často v mládí zažijeme první naše setkání se smrtí, ať už jde o prarodiče, rodiče, sourozence, vrstevníka. Často najedeme i pozbydeme první lásku. Můžeme zažít i zradu, podraz, nevěru. Projít rozpadem rodiny v podobě rozvodu rodičů nebo snášet tápajícího rodiče, který se pokouší o stabilní soužití již s několikátým partnerem. Nezřídka ukončíme některé z prvních a zásadních přátelství, které nás v době dětství výrazně spoluutvářely. Mnohdy také ztratíme iluze o světě dospělých o tom, že by byli pevní, moudří, žili hodnoty, o kterých mluví, byli by oporou, chovali se uvážlivě nebo alespoň neubližovali. A někdy s notnou mírou zděšení prvně objevíme podobnost a ztratíme iluze o sobě sama, kupříkladu ječíme-li na partnera věty, které jsme doma neradi slýchali a jaktěživ bychom je z úst nevypustili!

Proti tomu všemu, co je život sám - kdy před nás staví mnohdy před nejednoznačné věci, složitosti, zašmodrchanostli a jiné zavilé pikle - stojí mladí, kteří svou sílu někdy cítí přímo nabustovaně, šupem ji ale opět pozbývají, je pro ně obtížné cítit stabilitu, je to dřina ustát těžká místa, fuška i pro onačejší kabrňáky. A zde lele, opět život sám, zpravidla ty místa mladí ustojí a projdou jimi a obvykle v nich i zahlédnout svou sílu, schopnost tvořit svůj život, žít ho dobře, napřít oči do míst, kde chceme mít svou pozornost, anžto ta je cenná, tvoří naši přítomnost. A můžeme vydechnout, protože obvykle přes množství ztrát je zde zřetelná odvaha žít svůj život. Bez potřeby vinit druhé, za co mohou, co nám vzali a co nám nedali, jak od puberťáků můžeme zaslechnout, ale u mladé dospělosti již to slyšíme méně, anžto je schopná uvidět, že to co nedali a nedostali, jde zpravidla o mnoho generací dříve. A že tedy již jejich rodiče nedostali a rodiče našich rodičů také nedostali vše, co potřebovali a že zůstaneme-li v této pozici sebelítosti, uskřinutosti, daleko nedojdeme. Anžto se rozhodneme táhnout životem dobrovolně veliký balík smůly, co padl zrovna na nás a taky o něm budeme potřebovat často mluvit, bodejť by taky ne, když nás bude tolik zaměstnávat, odčerpávat naši sílu a bude nás z něj řádně bolet hřbet. 

Otázky sebeuchopení a směrování, vyžadují pravdivost, hledání, jdou na dřeň - to vše mládí dobře svede. Co tedy svému životu dám já? Kým chci být? A kým již jsem? Jak budu žít s tím, že jsem podobný rodičům i v tom, v čem nechci, co s tím udělám? Zda jsem schopen uvidět i to, v čem bych jim byl podoben rád? Zda vím, kam mám namířeno? Zda tuším, že cesty jsou křivolaké? Zda kráčím rád? Jestlipak si dám čas rozhlídnout se po krajině, nespěchat a zastavit, užít chvíli? Jsem ochoten vnímat druhého? Přemýšlím o tom, že ve vztahu oba půjdeme společnou cestou, leč po vlastních nohách a kráčet je vždycky trochu psina a trochu dřina, a zda nám to bude za to stát? Jestlipak vím, že kromě lehkosti to bude chtít práci i odvahu, sáhnout si na svá témata, pochopit, že vidíme svět odlišně, očekáváme jiné reakce než přicházejí, zraňují nás různé věci? Zpravidla skončí první lásky na oné iluzi, že kdybychom se přeci opravdu milovali, tak by to muselo jít nějak snáz snad ne? Tak by mě pochopil! Tohle by mi přeci nikdy nemohl říct! Tohle by přece nemohl udělat?

Tuhle jsem slyšela hezkou odpověď jednoho páru, co spolu odžil 60 let manželství, kdy se mají rádi i na stará kolena, že jsou často tázáni na to tajemství. Co to je ten recept, jak spolu být tak dlouhá léta. A oni, že se domnívají, že nic takového není. Je-li recept, pak snad tkví v tom spolu být. Spolu tedy i v těžké doby zůstat.

Tak vidíme, že jdouce životem, učíme se v různých údobích stejným věcem jen na jiný způsob. Snad prohlubujeme schopnost věci vidět ostře. Přijímat složitost života. Odpouštět druhým. Odpustit sobě. Opustit viny a stesky, na kterých lpíme, jako něco, co je zatěžující a neužitečné. Hledat a opětovně nacházet své kořeny, radovat se z nich. Uchovat svůj rozlet, pěstovat dovednost míry. Koukat dovnitř i ven. Uvidět druhého. Zachovat schopnost klást si podstatné otázky, ač nenacházíme jasných odpovědí.

V tom všem smekám klobouk mladým, kteří leckdy ostřeji než rodičové vidí nedovednost povšechně dospělou - sebelítost, zbytečnou tvrdost, nelásku, rezignaci a přeci s odvahou kráčí k dospělosti. Rozšiřují svou schopnost přijímat život a svět v jeho kráse a jednoduchosti i v jeho složitosti a nejednoznačnosti.  A doufají v dobré.

A má úcta rodičům, kteří své mladě dospělé tvory, i přes občasné excesy, mají za předně rádi, hledí na ně s moudrostí i pochopením, drží hranice i vlídnost a přejí jim dobré.

Laskavou všednost mladým i těm dříve mladým!

Ať se více nacházíme a vzájemně jsme si inspirací!

Kristýna