Říct doma, co se děje?

„Jsem zamilovaný, mám doma říct, že jsem zamilovaný?“

Pominem-li, že v ideálním světě by se lidi měli rádi, byli by k sobě vlídní, po většinu svého života zlehka zamilovaní -  do svého vlastního partnera. A že tedy tyto chvíle, nejsou tím, co do svého života/svých blízkých voláme. Pak přeci víme, že se dějí a součástí života mnoha lidí v různé míře jsou.

Už přiznat si, že je člověk zamilován, zvláště děje-li se to poprvně mimo rámec manželský, je dost fuška. A jít s tím ven? Říct to tomu, do něhož jsem zamilován/a? Říct to doma?

V jakém kontextu života se nacházíte? Kde jste ve svém manželství? Jak to máte s člověkem, se kterým žijete? Máte ho rádi? Vážíte si ho? Sdílíte intimitu? Stýskalo by se Vám po něm? Jak staré jsou děti? A co nová zamilovanost? Je platonická nebo faktická? Opětovaná? Jak dlouho probíhá? V jakém kontextu se nachází druhý partner? Má nové partnerství reálně na obou stranách možnost dál se rozvíjet? Nebo druhý také žije v partnerství/ v rodině s dětmi?

Procházíte krizí svou osobní, prudkým rozvojem, mění se věci, je doba křehká, jste v exponované době? Pak málokdy jsme schopni volit v takovou dobu moudře, potřebujeme spíše prve najít vlastní stabilitu.

Za sebe se domnívám, že je tomu nejčastěji tak. Člověk hledá sebe sama a tak se zamotá do vlastní dočasné nespokojenosti, potřebuje se hnout z místa, tam co se nachází, není mu už se sebou samým milo, že zahrne do výčtu toho, co se nevede i partnerství jako takové. Přitom zřídkakdy u hlubokých věcí, není hledání v jádru pudla hluboce osobní záležitostí. Zpravidla hledáme něco, co nám nedá nikoli náš životní partner, ale lautr žádný partner, co nám nemůže dát druhý člověk, něco, co potřebujem dosytit sami. Něco, co je velmi pravděpodobně dluhem z jiných dob. Dluhem jiných osob. Co v lepším případě je námi nahlídnuto, v měkké variantě snad i potud, pokud umíme, odpuštěno a přece to bolí, tak jako se čas od času ozve jizva nebo nová kyčel.

Že je v rámci variant nevěry, více fér o nevěře říct, považuju téměř za polemické. Neboť bavíme-li se o nepoctivosti, je jaksi řekněme nepoctivá ve svém jádru a může-li být nepoctivost poctivější nebo ještě více nepoctivá je snad téměř nonsens. Vnesete-li toto téma předčasně, kdy ještě ani netušíte, zda byste reálně do nového vztahu vstoupili, může se stát, že ublížíte svému manželství víc, než byste se nadáli. Pokud jste ovšem vytvořili dvě rodiny současně, a domníváte se, že původní rodinu hájíte tím, že o druhé souběžné jste ji raději neřekli, jde o žití v iluzi.

Začnete-li spát s tím, do koho jste se zamilovali, situaci sobě sama zpravidla nezpřehledníte. Sex je mocná veličina a čistší mysl nečiní. Zato zvláště ženy se v tuto dobu zamilují více výrazně, jsou v myšlenkách nepřítomné, čile komunikují v nově započatém vztahu a tak i nepříliš podezřívavý partner mnohdy identifikuje, že se něco děje a trefí-li se v tématu, partnerka zpravidla i sdělí, jak se věci mají.

Jedna ze značně iluzorních myšlenek je, můj životní partner mě tak dobře zná, je přejný, jistě by chtěl, ať jsem šťastná, svěřím mu to jako příteli, pochopí mě a podpoří. To je opravdu myšlenka hodna hormonálního zatmění. Váš partner, jeli partnerství aspoň trochu živé, v danou chvíli je raněný, dost možná naštvaný a dost možná vám spakuje kufry dřív, než vás bude umět napadnout.

Obdobně rádoby poctivá varianta je, vím, že miluji Milana (novýho), ale zůstanu s Andrejem (původním), on by to blbě nesl. Ale kdyby mě náhodou vyhodil, tak by se mi ulevilo, že to nemusím řešit. Odešla bych ráda, ale vzít za to zodpovědnost, to už je na mě příliš. Vždycky neseme zodpovědnost - za svůj život především, za život našich dětí, stálých i nových partnerů. To že zůstaneme, ač bychom chtěli odejít, ji neumenšuje. Zůstává stále stejná. Stále jde o náš život. To, co máme, co nám bylo dáno a co tady na zemi jaksi za prvé máme činiti.  Čtete-li článek a žijete ve spokojeném partnerství, pak je zde prostor pro krátké poděkování, že toto téma, není Vaše a pro vypůjčení z otčenáše onoho neuveď nás do pokušení. Neboť jak jest známo, ženy se dělí na ty, co jsou hrdé na to, jaké mají šaty a co jsou hrdé na to, že nejsou hrdé na to, jaké mají šaty. A tak obdobně ono zaklínadlo zamilovaných – nedalo se s tím dělat nic, úplně mě to sejmulo/dostalo/ovládalo. Je určitou nadřazeností, kdy v roli oběti, jsem byl bezmocný před osudem, obdobnou jako z řad věrných - vždycky s tím jde něco dělat a zůstat věrný (obzvláště sebejisté ve variantě nikdy jsem nepotkal/a tu možnost s někým jiným být).

V úctě k rozmanitosti příběhů k tomu, že nevíme, co je dobré pro náš život, ač zpravidla tušíme alespoň, co je výhodné pro stabilitu vývoje našich dětí (může to být odchod od nevyrovnaného partnera stejně jako zůstání) říkám, berte tuto dobu jako červenej hadr. Něco jako rakovinu. Výstrahu. Vzkaz od života. Je nejvyšší chvíle vykročit, někam se pohnout, potřebuješ udělat krok. Tam kde jste, to nestačí, je potřeba dojít na nový místo uvnitř sebe sama, k větší spokojenosti, nově si položit otázky o smyslu a směru, kam a proč kráčím životem. Držím palec pro moudrý rozhodování, který muž/ která žena Vám u toho bude stát po boku, pro laskavou všednost.

Kristýna