Paradoxy rozvodů

Když se suneme směrem k rozvodu, přes zpravidla servanou a bolestivou chůzi, kráčíme v myšlenkách za lepším. Buď zkrátka proto, že to, co žijeme, nám nepřijde k žití a doufáme, že ukončení samotné přinese úlevu. Nebo pro tu naději, že snad jednou přijde i něco dalšího hezkého, ba hezčího, lepšejšího.

Jsou-li ve vztahu děti, zvláště nedospělé, situace je provázanější a jen tak pustit ke dnu vztah a zavřít za ním dveře, není dost dobře možné. Věci, na kterých jsme se domlouvali s obtížemi i nadále zůstávají obtížné, ba obtížnější, pro mnohdy vyhrocené emoce na obou stranách a složité zčásti rozbořené kulisy, ve kterých o domluvu usilujeme.

A tak zatímco jsme doma spolu třeba již téměř ani nehovořili, nyní to bez domlouvání nejde.

-          Chceme méně kontaktu a přichází složitější, ba mnohdy intenzivní domlouvání

Nezřídka se setkáváme s tím, že partner svého partnera popisuje jako magora, mimoně v případě nahnutějším jako psychopata.  A přece v trendu naší doby děti se střídají v péči svých rodičů. A najednou v místě, kde sami jsme nedokázali dojít dohod k oboustranné spokojenosti, ponecháváme děti vůči partnerovi, aby se domluvili statečně na všem, co potřebují.

-          Nedá se s ním domlouvat/vedle něj žít, leč ponecháme děti, aby svedli, co my nedovedem

Nikoli neotřelá je myšlenka, že nenávist a láska ve smyslu romantického milování má k sobě blíže, než by se jeden nadál. A tak nezřídka páry, jež se v lásce a svobodě brali, jsou na nože nejen ve vzájemných vyjádřeních, ale i uvnitř najdeme mnoho materiálu zaměřeného na partnera směrem na zteč. A tak se setkáváme s tím, že mnoho času a vnitřního prostoru zabírá partner nadále, místy až v obsesivním provedení, stálého zabývání se tím, co kde opět spáchal, co kde jistě kuje a jak naschvál mi nebo dětem chce zkomplikovat život.

-          Chceme na něj myslet méně a myslíme na něj více

A tak se těšíme, že aspoň v dobu, kdy děti budou s námi, budeme žít s lehčí hlavou a po svém. Ve větší lehkosti, tak jak jsme doma již delší dobu nesvedli. Ovšem dětem se nezřídka stýská po druhém rodiči a toto smutno s námi v lepším případě sdílí a je poměrně nesnadné unést, kdy dítěti je líto to, za čím sami svou volbou stojíme. A ještě náročnější je uvidět místo, kdy děti mluví o partnerovi nehezky, tak jako my sami nebo záměrně nepěkně kvůli tomu, aby nás potěšili a neposilovali naši sebelítost či nasazování nebo řevnivost, kterou nezřídka partneři mezi sebou v péči o děti mají.

-          Cítíme nárok takto nežít a děti nás konfrontují se svou ztrátou, se svým nárokem, ba někdy křiví realitu tak, aby pro nás byli akceptovatelné

Jaká je zkušenost s dětmi v době rozvodu? Zpravidla se jejich bolest nějak projevuje, nezřídka ji můžeme přímo uslyšet, mohou více plakat, rvát se, bát se tmy nebo nezvyklého uspořádání, hůř spát, být více tiší, více bujaří, každý po svém se vyrovnávají se změnou, která se děje. A tak péče o děti, která poměrně snadno umí být i vyčerpávající nás stojí více sil, pro nepohodu dětí v úzkém místě jejich života.

-          S dětmi je hodně práce a bude ještě více ve složitějších kulisách

Je obvyklé, že úlevu přináší, že partnera zkrátka nevidíme. Nemusíme řešit, jak se tváří, jakou má náladu, jaké nároky, jaký postoj k věci. Máme-li ovšem doma stvoření, které leccos podědili, a málokteré tak neučiní, pak potřebují být přijati i s tím, co mají od něj a po něm či s ním přinejmenším podobné. S tím souvisí i nárok mravní z vyšší dívčí, mluvit o partnerovi bývalém před dětmi s úctou a možná i tak o něm ve svém vnitřním prostoru smýšlet. Jinak bude velmi pravděpodobně pro naše děti těžší se přijmout cele a mít se rádi, když se nastřídačku půlka jich samotných i jejich žité reality musí zamlčovat, překrucovat či je přímo atakována.

-          Nechceme vidět jeho mimiku, gesta, slyšet intonaci a doma máme jemu v lecčems podobné děti

V ideálním světě by partner nám vždy rozuměl, vyšel vstříc, vykryl naše křehká témata, více nám pomohl, byl ochotnější, měl vždy dostatek sil. Ovšem v místě, kdy děti jsou nemocné nebo my sami, zjišťujeme, že i to „málo“ co možná nebylo ani málem, bylo o dost lepší než v tomto místě stát jako jednotlivec. A což teprve ten paradox, sečteme-li o kolik méně (jsou to přeci moje děti, ne jeho) chceme po novém partnerovi. Mnohdy kdybychom již za partnerství původního dokázali laťku takto snížit, zvýšila by se výrazně naše vlastní spokojenost.

-          Pomohl nám málo, nyní jsme sami na většinu provozu

Aj ono místo, o kterém v novém vztahu,  je téměř nemožné otevřít ústa, kdy se nám stýskne po původním partnerovi. Kdy slyšíme píseň, co měl rád, vaříme jeho oblíbené jídlo, musíme domlouvat složitě věci, které spolu jsme měli zaběhané. Kdy se nám vrací ve snech a to i v tuze hezkých. Kdy určitý jeho povahový rys jako dochvilnost, zodpovědnost, hezký vztah k dětem, schopnost zabezpečit rodinu, nám najednou v provozu pochybí.

-          Těšíme se, až s ním nebudeme, a po nějaké době se nám stýská

A obdobně, kdy opadává iluze, že před tím jsme omylem kápli na vola, a poté jsme získali muže svých snů. Kdy nacházíme malost v obou případech, nedovednost, nezralost či neochotu vyjít si vstříc. A uvědomujeme si, že rozpad cítíme jako ztrátu nikoli všeobecnou statusu a kvůli dětem, ale zcela soukromně proto, že nám druhý ve svém člověčenství schází a že leccos s ním šlo dokonce i snáz než se soudobým partnerem.

-          Těšíme se z faktu, že partner na obzoru je nesrovnatelný s původním a zjišťujeme, že i jeho slabiny jsou nemalé

Jak bylo psáno na svrchní desce v lékárničce jistého letního tábora -  děcka vydržíja hodně.  A když přičteme, že do života se hodně vejde. Pak jsme-li v době rozvodu, je dobré ponechat si kapacitu pro náročnost i po dobu porozvodovu, než se situace usadí, zpravidla si ještě pár let vyžádá. Že tak jako jsme za partnerství/manželství došli deziluze, které došla až rozvodu. Tak patrně i po rozvodu vystřízlivíme v tom, co reálně nám do života vnese. Je proto užitečné zaměřit se na generování vlastních sil a své spokojenosti. Zapracovat i s dopomocí svého okolí či konzultace na tom, abychom našli slovník, kterým bychom o bývalém partnerovi svedli mluvit alespoň se základním respektem a tak i pěstovali své smýšlení. Aby naše děti poměrně svobodně mohli se vyjadřovat o svém životě u něj i u nás, aby mohli mluvit i o koníčcích či povahových rysech a názorech, které je spojují s druhým, kterého jsme se rozhodli opustit. A jsem-li krok před a posud nemáme rozhodnuto, pak je k zámyslu, kolik by se změnilo, pokud bychom dokázali cítit více vnitřní spokojenosti za sebe sama a po druhém chtít spíše míň, co do saturace nás samých v našich tématech.

 Laskavou všednost přeji! 

Kristýna