Větší kus z krajíce!

Každá etapa nese své. A dokud je to tak, je snad i snazší udržet balanc. Když téměř všichni řeší, kdy už s někým budou chodit, zda dají  maturu, kdo se kam dostal na vysokou a kam tedy půjde? Kdo se kdy bude vdávat/ženit a je-li to co k čemu? Jak otěhotnět a jak to udělat, by v páru došly shody v načasování chuti?  Kde rodit? Co a jak když dětem rostou zuby, zda očkovat? Co s vyčerpáním při stavbě domu? Co se sebou, když děti vylétají z hnízd? 

Než když nečekaně řešíte téma, který vlítlo a nikdo kromě vás ho nežije a je mimo rytmus života v tom, co se aktuálně děje ve vašich kruzích. Když vám zemřou rodiče a jste na základce první ve třídě, kdy vaše dítě vážně onemocní a ostatní se hádají na téma destinace letní dovolené. 

Ač šířeji vzato, téma nikdy není doopravdy zcela mimo život sám, anžto do života se hodně vejde. Ale je těžší ho sdílet, těžší dojít pochopení, těžší ho nést.

V okruhu mého věkového spektra potkávám stále více často téma nevěry, v rodinách,  kde děti již plínkám odrostly, ženy se vrátili do práce a ke svým koníčkům. Zúžený obzor se rozšířil, na obzoru je vícero mužů než jen jeden, kterého máte doma. A i mužové ještě stále dovedou zabodovat u dvacítek, které působí tak bezstarostně.

Jak se to má s věrností? Věrnost komu vlasti, vlajce, národu a partnerovi? Kam jde hloubš kouknout do tématu? Můžeme vůbec být věrni někomu druhému? Můžeme se zpronevěřit sami v sobě vůči sobě sama? Je místo, kde jsme dovolili, že jsme se neměli tolik rádi, kolik bychom toužili a nyní hledáme, kdo by nás zahojil? A jak to probíhá ono vyhodnocování zda Kamil nebo Ferda? Matematiky na tom zpravidla k vidění mnoho není a pokud ano,  filtr bývá mnohdy k nerozlišení od zrcadel petřínských..

„Vzpomínám si  na sebe, jak v době malý Dorotky, extrémní práce a mého krátkého nicméně nahnutého kontaktu s Janem, jsem Tomáše  viděla jen v tý hnusotě... A má míra ochoty dát (sebe, pochopení, cokoli) byla setsakra nízko.. A tedy mé "racionální" nahlížení na Tomáše  bylo celé neracionální...“

Kam vlastně jde naše pozornost? Kdo má mínus body? Nevýhodu na svý straně? Bez presumpce neviny..Kdo je počítanej v excelu, aniž by v setřelosti koloběhu všednosti o tom měl tušení, že právě teď se rozhoduje skóre.

„..připomíná mi to dilema Veroniky, která zpětně říká, že s oběma muži by šlo žít hezky.. A znám místo bezmoci, kdy je mě smutno na duši nad něčím podle mě kamarádkou neviděným a rizikovým. Nad místem, kdy člověk hledá něco hluboce svýho a za mě mylně v tom místě soudí svůj vztah. A zároveň vím, že to tak je, že mnohdy nevidíme svý věci. A vím, že rozhodneš podle sebe, nejlíp jak svedeš vůči sobě sama a svýmu světu. A tak je to v pořádku.“

Vše důležité chtít! A být ochotný na tom makat. A makáte-li příliš umanutě, být ochotní to trochu pustit a nechat plynout..Není to o tom, svěsit uši a říct si: "Ach", jak romantická hrdinka, kapesníčkem zamáčknout slzu a uzavřít kapitolu, po které je jasné, že jsou věci a je jich tolik, jichž se musíme vzdát.. Kde je zaměřená naše spokojenost? Naše pozornost? Co sčítáme vděčnost, zisky nebo prohry a ztráty? Opravdu by bylo možné, že naše životní spokojenost žitá vedle nového člověka by byla dlouhodobě v horizontu let vyšší než jaké jsme my sami schopni právě nyní? Nebo jsme sami limitem své spokojenosti?

„.. přála bych ti tu nejvyšší míru spokojenosti a naplnění, jakou si schopna dlouhodobě žít. Přála bych ti, ať si šíleně nenatlučeš drňu....zároveň ať nerezignuješ na mety, kam míříš a co si přeješ, a ať jdeš za hloubkou a naplněním. Tedy to, zůstala jsem, protože by nebylo správné odejít, co smrdí rezignací a studenem, to není nic, čemu fandím. To by mi přišlo málo. Ne jen od života vzít, ale i životu dát. Pokud se rozhodnu zůstat. Ne jen zažívat, že druhý mi dává cit, ale dávat, přinášet, cítit cit. A nejen k muži. Vkládat a dostávat, spirála vzájemnosti. V jednom takovým místě našeho manželství jsem se rozhodla zůstat. Za svou zkušenost říkám, daleko to předčilo mé očekávání. A byla to velká dřina..musela jsem začít u sebe tím, že nemůžu chtít po druhém, ať to otočí za nás oba... ač jsem si přála, ať maká Tomáš, protože já už jsem tak daleko...A jsem vděčná velmi, protože to není něco, co je automatické a muselo to vyjít… a to i přesto, že čím jsem starší, tím víc si myslím, že to daleko méně souvisí s tím, kdo vedle nás jde. A víc s tím, kdo jsme, kam jdeme a zda kráčíme rádi my sami.“

Obava, ať člověk nezavře předčasně něco cennýho, něco, co by mu mohlo až zachránit život, ve smyslu, aby ho nepromarnil, je velmi častá.

„Je-li to pro tě podstatné. Dělej to a zůstaň v tý rozervanosti, ale nejen že si ji kladu, ale že do těch míst jdu a vidím sebe ve svý bídě a ve svým potenciálu a koukej z toho vzít výdobytek, něco z hloubky, a něco co ti pomůže se v sobě sama o sebe sama opřít a cítít naději pro své lepší příští. A to za mou zkušenost téměř nikdy nejsou konkrétnosti. To je za mě téměř vždy spiritualita. Víra v to, že síla je a je jí dostatek a já k ní mám dosah. Že mám naději na dobrý život. Že je rozdíl mezi rezignovat a přijmout. Že můžu žít radost, protože ji můžu mít, cítit, dostávat, vnímat, přinášet. Že budu mít dostatek sil pro své volby a jejich důsledky.“

A přeci, bude-li nám dáno, má život dlouhý horizont a tady a teď  je proklamovaná entita, nicméně důsledky našich činů sahající přes generace-  v dobrém i v tom chabrusáckém - jsou výzvou na dalekozrakost…

„Přeju, ať najdeš klid, ten, co nedávaj lidi zvenku. Přeju, ať víš o tom, jak ti je. Ať nepřehlídneš, to, co je pro tě teď důležité uchopit, posunout, změnit. Ať jdeš životem v pokoji uvnitř. Ať se za pár let ohlídneš a řekneš si. Jsem ráda a vděčná za volbu, kterou jsem udělala. Žiju spokojenost hloubš, jsem ráda víc, mám ráda lidi svět a sebe víc.“

Laskavou všednost přeju!

Kristýna