Činění v koutě aneb každý má svou psychopatu

(Text se zamýšlí nad oním nečekaným přerodem ze sympatického, ba přitažlivě nonšalantního muže (dtto ženy) v psychopata. Zvláště pak u těch, kteří na ně předchozích 20 let nevypadali.)

Čím to, že skoro každá, když se vdávala, byla zamilovaná, a když se rozvádí, má doma psychopata? Čím to, že ten, co na ní mohl oči nechat, by si teď měl uši špuntovat, když na ni náhodou v bytě natrefí? Jací jsme, když jsme v koutě? Ukazujeme zpravidla některou ze svých temných stránek, kdy vesměs dalece předčíme očekávání o nás samotných.

Jsou meze, o kterých soudíme, že bychom je nepřekročili a najednou v těch místech žijeme svou každodennost.

 Každý tendujeme k jiné pato – logii.

Každý máme jinde patu naši bolavou a podle ní se zcela logicky hájíme či bojujeme, dojde-li na domácí zteč. Jsou období na konflikty bohaté, jsou hádky, kdy nepohoda doma trvá tolik měsíců, že už je těžké kloudně dát dohromady, čím že to začalo. Natož sám před sebou odpovědět, jak je možné, že dva docela rozumní lidi, když se vidí, se na sebe pomyslně či fakticky vrhají.  Ač takhle každý zvlášť působí přes den v práci soudně, příčetně, ba kultivovaně.

Je to téma pro psychiatrii? Měli by lidé v rozbořených kulisách psychofarmaka plošně snad až preventivně užívat, prostě aby na ně ta nepříjemná atmosféra tolik nedoléhala? Nacházíme se v místě, kde z nebe nevisí odpovědi, kdy by za člověka rozhodoval někdo jiný. Každý máme jinde své meze, mnohdy sami nedovedeme odhadnout svou sílu, máme různou vytrvalost, jinou minulost, jiné vnitřní pasti a zkratky ba i zkraty. Co do selské logiky se nicméně domnívám, že je-li ve zlých dobách člověku zle, pak to svědčí právě o jeho příčetnosti. A děsí-li kamarádku, nebo obvoďáka, že už druhý měsíc vypadáte přepadle a jste poněkud monotematičtí - pak při vědomí, že člověk v době krize bývá přirozeně sebestředný, stejně jako že za měsíc se rok neodžije - pak pokud si nevědí rady, co s Vámi, jak Vás ze sebe sundat nebo rozveselit, pak pilulkami dost možná řeší spíše svůj diskomfort, než-li Vaši situaci.

Pokud se manželství rozpadá, zpravidla to nebývá ostrým řezem, spíše měsíci či i lety se vine takové od sebe a k sobě, třeba i podle toho, jak se vyvíjí či ukončují ty nově započaté vztahy, co z té tíhy života, co ji spolu nesou dva, dělají někdy trojúhelník ba někdy i čtverec!

A tak v době, kdy o síly odpudivé nebývá nouze, protože sebelítost, studeno, vztek i vzdor ba i ta nenávist bývá k vidění, mívají lidi mylný dojem, že teprve teď vidí toho, s kým žili! Takový on je! Taková ona je! Hydra jedna! Ne každý má tu smůlu vzít si dceru s genetickým potenciálem stohlavého obra a napůl ženy/napůl hada. Lidé dochází k obdobně mylným závěrům jako v době zamilovanosti jen na opačném konci škály. Ne, nevidíme celek. Vidíme výjevy, do kterých mnohdy strká rohy čert, kde lidi sahají na svá dna, překračují hranice, o nichž doufali, že je nikdy nepřekročí, kdy se mnohdy sami sobě příčíme, a zpravidla nejsme schopni v dané chvíli lepšího módu.

Ale že bychom ho v globálu nebyli schopni? Ó lala! To zní dosti nepravděpodobně! Co ty doby, kdy jsme byli do sebe vzájemně zamilovaní, kdy jsme se brali, kdy se rodili naše společné děti, kdy byla doma pohoda, kdy jsme seděli s přáteli, kdy jsme se smáli, odpočívali na dovolené.

Minulost jedna měnitelná! Houbelec, furt jedna a táž, dva roky zpět spousta hezkých vzpomínek a najednou soudný člověk přebírá zleva zprava, a neumí najít, jestli vůbec v těch 15 – 20 letech něco hezkého zažil.

A co teprve ta fackovaná, na kdo koho miloval a kdo koho měl jenom rád! Jakmile necítíme vztah a láskyplnost, jak rychle se vytrácí jistoty a my se přeme čistě technicky o pojmy, které čistě technicky, v globálu vzato, z nadhledu i podhledu,  jsou jenom pouhými pojmy mající malou souvislost s realitou nitra. A koukáme-li na ně skrz mlhu soudobé déle trvající nepohody, pravdy se nedobereme. Natož hra na vyčítanou, kdo koho přestal milovat dřív.

Co ztrácíme, pokud naznáme, že člověk se kterým jsme dosud žili je skrz - naskrz psychopat? Znejistíme zpravidla sebe sama. Opravdu jsme toto neuměli poznat, za takových let blízkého spolužití? Poznáme to tedy příště? Ztěžkne nám způsob, jak se vztahovat k našim společným dětem, zvláště těm partnerovi/partnerce podobným. Najednou si vůbec nejsme jisti, zda jsme rádi za posledních 15-20 let nebo šlo o ztrátu času, omyl, chybu, černou díru.

A sčítaje ztráty, sedíce ve svém vlastním temném koutě, zasmušile předvídáme špatně, ba co špatně, beztak ještě hůř, dopadající scénáře. A nepřejeme druhému hezké věci. Jsme zarputilí, někdy ublížení, někdy až škodolibě pomstu chystající.

A někdy v moment blíže neurčený se na nás partner, který bezesporu váhá nad svým rozhodnutím - ano, má-li IQ vyšší tykve je silně předpokládatelné, že žije i nejistotu v čase velkých změn - kouká na nás a přemýšlí, zda by přece nešlo vrátit to hezké, co mezi námi bylo zase zpět do naší všednosti. A my netuše, anžto nejsme na sebe vyladěni, zrovna zavrčíme, upustíme jedu, rýpneme si, připomeneme základní hříchy od A do Zet, a s popelavým obličejem strhané stařeny s uskřinutým dojezdem oběti, která se nyní na koze vozí, nejsme zrovna vábní, milí a vlídní. Tak ač v jádru pudla si třeba přejeme návrat partnera, dáváme jen malé šance na to, aby se reálně odehrál neboť to, co mezi sebou žijeme je zkrátka jenom hnusný nebo nám třeba, jsme-li tím, kdo vztah započal, brání naopak vina a stud nebo nedostatek naděje na změnu, pro kterou se zadíval onde.

Není snadné se v sobě sama vyznat, zamilovanost je prevít něco jako neštovice, ale obvykle je tomu jednoho dne konec. A pak přijde žitá každodennost a tak jako v prvním vztahu jsme hledali, zda se zas a znovu dokážeme najít, vedle sebe vejít, sobě odpustit, svá přesvědčení opustit, sami sebou nepřekážet, svoje někdy prosadit, no prostě to všechno, co je kumšt a co z mnoha maličkostí skládá naši přítomnost, co mnohdy je protilehlé a přece se oboje dobře vejde, to budeme tvořit opět a nevíme předem, jak uspějeme v místech, na kterých po tolika letech se nám uspět, zdá se nezadařilo.

A tak je to mýlka, že člověku spadly šupiny z očí a on až teď zahlídl pravdivý obraz Franty či Anežky. Je to děsivé koukání na to, kdy se vláme něco strašidláckého do našich domovů, ale není to žádná plná pravda o člověku. Jestliže jste teď v bahnatých vodách, asi to bude krapet smrdět, ale krajina není jen bažina a ač se v ní lze utopit, lze se z ní i vymotat a jít dál, moct kráčet pevně. Tedy jste-li v období, kdy nevidíme než temného příšeráka, zachovejte uvnitř byť v rozbouřených kulisách úctu k sobě sama a netvořte psychopata ze svého partnera, není-li jím odjaktěživ. Ubližujete sobě i svým dětem, situace se tím nezjednoduší ani dříve klidu nedojdete. Zkuste si pamatovat i to hezké co bylo, hledat úctu k sobě sama, svým volbám i křehkost a nevyzrálostem, k tomu, že neumíme líp než nejlíp, jak svedeme v daným místě.

A pokud si přejete, aby se k Vám Váš člověk vrátil, pak se k tomu hlaste. Odvážně a s otevřeným hledím. Žijte svou všednost, byť bolavou a znejistěnou, pokud možno i vesele i spokojeně. Jednak  aby druhý mohl zahlídnout to, co na Vás měl rád. Ale také proto a snad i především proto, aby Vy jste sobě sama, jakož i svým dětem připomínali, že si dovedete utvářet dobrý život. A tedy že tuto dovednost máte a nadále si uchováte, ať už se váš člověk vrátí nebo nevrátí.

Je smutné vidět lidi, co se pro vinu, stud a vztek opakovaně míjí, kdy jeden by chtěl, a druhý zrovna je v mstivém módu, pak to přijde na mstitele a druhý se otrčuje, pff s tím lůzrem ani omylem. A takhle na principu dětského pískoviště se nikdo nikdy nedostane naráz ke kyblíku i lopatičce, natož ke stavbě hradu jako takového.

Mění se to? Chvíli chcete, chvíli nechcete? Nemyslím teď takové to - nechci ho ani omylem, ale dá-li mi kopačky milenec, zahvízdám, zkusím, jestli přileze a pokud se ujistím, že jo, zase ho odešlu do patřičných míst, v reálu ho nechci, je to jen má pojistka. Myslím místo, kdy se v tom plácáte jak nudle v bandě, bojíte se odsouzení okolí, jak to zvládnou děti, nové zamilovanosti a vlastně nejvíc sebe sama, kdy člověk zjišťuje, že je schopen i toho, u čeho doufal, že toho schopen není.

Pak dávejte poctivě vědět, to jak se ve Vás věci dějí, více člověk asi nesvede. Než zkusit být pravdivý v kontextu vln, které se dějí, ve kterých plave a místy se i trochu topí.

Týká se psycho pata jen soužití dvou lidí? Ba ne, každý máme svou Achillovu patičku. A i pokud žijeme sami, umíme si na ni prima dupnout a pak ty následky! Jeden brečí jak želva, druhý řve, nadává jak špaček, bojuje jak lev, hledí se ztratit rychlostí gazely. Nejspíš u každého z nás na mnoha místech našich životů by psychiatr uměl hmátnout po nějaké té krabičce a vyřádit se v diagnóze. A obvykle bychom si nepřáli být v těchto vrtulích a temných koutech viděni. Zpravidla ovšem psychiatrii nenavštívíme, vlna opadne a my přejdeme zpět do normálu, kde jsme pro lidi poměrně stravitelní, předvídatelní a zapadáme do škály běžného chování poměrně zdařile.

Je tedy extrémní mít svou psycho patu? Je to spíše přirozené, že ji máme. Připomíná nám naši křehkost a vede nás k hlubšímu porozumění světa chodu, sebe sama, k pokoře, kdy nejsme víc než jiní. Poněkud podivným -  fyziognomicky vzato - by byl spíše člověk pokoušející se o vzpřímený postoj bez pat.

Přijměme tedy širší škálu pro uchopování sebe sama. Můžeme se chovat různě. Ne vždy jsme ze sebe nadšeni. Ale ještě pořád jsme to my. A stále je to dostačující k dobrému životu - dokud jsme schopni se z daného kouta po znovunabytí našich sil opět vymanit, a naše chování dokážeme proměnit. Je možno vyslechnout mnoho pikantních variant vyvrtulení, mnoho bizáru se vejde do vyrovnávání se se žalem nebo s vysokou dlouho trvající mírou stresu. A přece naprostá většina lidí je zdravých a příčetných, ač ve své zvířecí moudrosti, někdy tělo vyrobí figury, které svou nezvyklostí poutají pozornost, přeci se do příčetnosti vejdou a zpravidla sami ruku v ruce s odeznívající situací vymizí.

Přeju zdraví vašim patám, jakož i loktům, dlaním a vůbec.

Mír Vašemu pupíku.

Laskavou všednost celé bio-psycho-socio-spirituální jednotce Vaší bytosti!

Kristýna