Když rosteme, schází nám rovnováha

V čem také spočívá ono až mystično uzavřených skupin, komunit, práce, která se ven nevynáší, dál nesdílí, o které by se hovořit nemělo?

Pakliže vcházíte někde, kde Vás nikdo nezná, kromě různé míry stresu z nového, se před Vámi rozkládá zvláštní možnost být kýmkoli. Ukázat kteroukoli, třeba i tu méně známou, méně natrénovanou, neobvyklou polohu své osobnosti. A tak někdo, kdo je všeobecně považován za spíše uzavřeného, odtažitého, je ve skupině všeobecně popisován jako např. veselý, společenský, podpůrný. A to se to hezky poslouchá! Zvlášť pokud ještě den zpět jste doma slyšeli, ty taky o sobě nikdy nic neřekneš a kéž by ses taky někdy zajímal o nás ostatní!

To, co se dále nesdílí ven, pak tvoří určitou pozici kasty, kdy jenom někteří - tedy my - prožíváme něco tak mimořádného a ostatní o tom nesmí být ani jen zpraveni. A stejně by tomu nejspíš ani nerozuměli! Navíc je-li prostředí tvořeno bezpečně, pak se mnohdy lidé otvírají a obliba Big brothers a obdobným soutěží spočívá v onom všeobecně stalkerském pozorovacím, že je zkrátka zajímavé vidět do cizích kuchyní tak zblízka. Kombinace onoho nesdílíme ven, jsme víc než jiní, zažíváme zde mimořádné spojení tedy kombinace vnitřních pravidel, otevření se před sebou navzájem a zároveň uzavření se směrem ven, vytvoří něco podobného nemoci či zamilovanosti, kdy se člověk zpravidla nadměrně zaobírá sebou samotným, svými prožitky, a kde se zároveň ví, kudy jak na to dál, nebo to ví alespoň lektor a s trochou štěstí Vám to i sdělí!

Jak rozpoznat, je-li kurz, na který jedu zdravě uchopen, bude-li se v něm dát svobodně dýchat a po jeho absolvování vyrovnaně žít? Je dobrá věc, jsou-li informace transparentní, lektoři nejen charismatičtí, ale také zcela běžně v životně posazení (netancují výhradně po lese, oděni v kapradí, lízajíce smůlu z kůry stromů), vzdělaní - adekvátně k tomu, co vyučují, bez patentu na pravdu či jedinou správnou cestu (může napovědět web nebo účastník, který kurz už absolvoval), se zájmem o transparentnost procesu celého dne, se svobodou, nezúčastnit se toho, co by člověku bylo nemilé (byť by šlo např. „jen“ o mluvení v menších skupinkách), se zájmem o zpětnou vazbu, lépe písemnou - v té jsou zpravidla lidé více otevřeni v hodnocení.

Lektor je-li zároveň psychoterapeutem, si je vědom, že pracuje ve skupině na ploše např. jednoho jediného dne a nesnaží se činit zázraky a divy, zlehka naťukává, popř. i usměrňuje a dostává-li se účastník ke svým spodním vodám, pak zkonstatuje např. že toto by mohlo být tématem pro osobní konzultaci výtěžným. Při vědomí, máš-li času málo, pracuj pomalu, hledí k onomu nejnižšímu, alespoň nepoškodit, neotvírá tedy letitá témata v rychlosti na malé ploše a také hledí nadměrně nezatížit ostatní účastníky kurzu příběhem jednoho z nich.

Je třeba bát se chodit na kurzy? Ó lala, to by byla škoda, vzít to takto černobíle. Je-li komunikace o kurzu transparentní, o lektorovi vím, že je v tématu zběhlý i vzdělaný, uchovám-li si sám před sebou možnost se některé pasáže nezúčastnit nebo dokonce i kurz opustit, nebudu-li se cítit komfortně, pak mi to může přinést mnohé dobré.

Co je ovšem moudré, je počítat, zvlášť u prací netradičních ( intenzivním osobním sdílením počínaje, technikami změněného vědomí konče), že stejně jako nemoc či zamilovanost nás mnohdy zneschopňují běžného provozu, tak i tyto zážitky nás zpravidla vykolejí. A můžeme dokonce dočasně nabýt dojmu, že účastníci kurzu mi rozumějí násobně lépe, nežli znavený partner/ka, který takhle-poté, co se člověk vrátí z kurzu jak ten balónek hélia, blahem celý nadnesený, a tak by se sdílel, tančil, plakal, smál se, nebo zpíval -  chce jít spát?? A pro mé zážitky nemá ani ucho ani pochopení! Je to neempatický člověk!! Měl by na sobě zapracovat! Necita! Měl by se stydět!! A kdo ví, jaké by to bylo žít raději s kolegou z výcviku Frantou, co mě dnes tak opravdově pohnutě naslouchal!

Očekávat, že atmosféra se stane na lusknutí prstu po vejití domů, ve stejně intenzivní či ještě intimnější atmosféře než byla na kurzu, je myšlenka uvažování dětského, které by rádo v jeden den bylo na dvou posvíceních.

Je-li Vaše partnerství/kamarádství zdravé a čilé, je více než pravděpodobné, že nastane chuť a atmosféra se zájmem mluvit o tom, co jste zažili nebo co Vás napadá, co si kladete za otázky o sobě sama, o tom kam jdete, s kým jdete.

Dejte tomu čas! Učíme-li se sofistikované intelektuální vychytávky využitelné v terapeutickém prostoru a pak plní sebe, nejsme schopni zrespektovat např. partnerovu únavu, který přes den na rozdíl od nás vzletných kurzistů např. hlídal dítka, hloubil příkop nebo byl prostě v práci a smeteme pro první nenastalou příležitost tu možnost se k sobě v dobrém a inspirativním přiblížit, pak kde je jaká moudrost? A což teprve taková troufalost, že náš partner chtěl zrovínka mluvit o sobě, když my jsme chtěli, ať se mluví o nás!

Jako pomine horečka nebo zamilovanost, jednou velmi pravděpodobně pomine dojem, že ti lidi, s kterými jsme se viděli tam, nás znají lépe a hloubš než ti naši doma. A pokud jsme objevili polohu, kterou bychom rádi okrášlili a rozšířili svůj svět na poli domácím, pak odvahu! A do toho! Pokud doma sebe nově nevložíme, těžko nás takto doma budou znát. Svedeme být i jiní, než jak běžně svým lidem ukazujeme? Pojďme žít tuto možnost ve svých běžných dnech. Zvlášť je-li nám v nové poloze milo a doma třeba již dlouho protistraně schází, ba byla v letech minulých přímo poptávána.

Dlužno dodat, že někdy objevíme i zdravou polohu, která není vítaná. Například někdo všeobecně souhlasný, objeví chuť hledat svůj názor, říci ne. A partner si může říct ha! to dělá ten  výcvik! komplikuje nám manželství! Nezřídka přeskládá-li se jeden článek systému, změna je najednou potřebná v celkovém fungování organismu rodiny. To nebývá snadné, zvlášť přetváří-li se něco, co pro druhou stranu bylo zaběhané, zvyklostní, výhodné či komfortní. Často je k vidění téma podmanění, kdo určuje komu, kdo se komu podřizuje. Tedy nejen teď už ti vše neodkývu, ale také teď už ti vše neporadím a nebudu určovat, a druhý se může cítit značně nejistě a ztraceně, není-li tato změna pro něj vítaná.

 A tak zatímco ve dřině výcviku objevujeme třeba i kritický náhled na všednost 20 let žitého vztahu, domů tento výdobytek nosíme jako hotovou věc, ke které je třeba se postavit čelem! Druhý ovšem mnohdy neměl možnost takto intenzivně s mnohou zpětnou vazbou, poodejítě ze všedních dnů hledat nové úhly pohledu. Ale my chceme, aby přijal náš úhel pohledu, nahlídl a zabral při jeho pokud možno rychlém řešení.

Jedno ze smutných koukání je na míjení dvou lidí na cestě, kteří oba poctivě šlapou a mění se, přináší světu svá hezka, ví to o nich již kde kdo, jen doma to posud nezavedli. A tak jako o nich soudí partner, že takové věci by ani nesvedli, tak i oni soudí o partnerovi. A tak se může stát, že ač oba již svedou tančit na mistrovské úrovni, doma stále provozují poněkud zdřevnatělou verzi mazurky.

Jak se pozná růst, který je zdravý a jde žít ve spokojenosti? Je to jak s tím hubnutím. Třicet kilo za měsíc nebude rozumná úměra, za rok pět let neodžijem. Tedy nespěchat. Udržet své kotvy v podobě rodin, kde se máme rádi. Práci, kam nás plus mínus autobus baví chodit. Hodnot, podle kterých směrujeme svým životem. Jíst a spát, žít v dobrým rytmu. Spěcháme-li vzhůru příliš rychle, nestíhají nám sílit kořeny. Spiritualita není něco euforicky éterického, plného blaženosti, v tom smyslu není o koruně, je spíše o kořenech, je to především zdravé jádro, žitá hloubka, zemitost, schopnost neminout každodennost, užít malé radosti, zabrat ale i si odpočinout, být v kontaktu s druhými napřímo, ale i se sebou, použít selský rozum, starat se o svou stabilitu, hlásit se k tomu, jak uvažujeme, kam směrujeme, podle toho žít; je to způsob chůze, který je poměrně pevný a stálý.

Dal-li se Váš partner/ka na sebevzdělávání, obrňte se trpělivostí, vězte, že dojde-li k scestnému okouzlení spásné myšlenky jediné pravdy, která vše řeší a každý ji potřebuje přijmout za svou, pak půjde-li vše dobře, i tato etapa pomine.  A tak jako přichází mnohdy rozčarování jak při zamilování, svatbě ba i rozvodu, tak přijde vystřízlivění i z přemíry vědění a vyvolení jedinečnosti skupiny. Moudra se otřískají životem a čím dál půjde člověk životem tím méně a méně blyštivých jich bude v ruce třímat. A bude méně svrchovaný a více vděčný. Víc zvědavý a míň předpovídající. A bude-li chtít růst ve větvích, nebude zapomínat na kořeny, bude za ně rád a budou mu základnou. Střízlivě bude koukat na to, nejen co lidé mluví, ale jak žijí v plnosti svého života. Jsou na světě rádi? Mají rádi své lidi? Vnímají sebe sama přiměřeně a trefně? Umí dát limit, nevynášejí se nad ostatní, hlásí se transparentně k tomu, co si myslí? Vědí, že se jim může stát, že od jednoho náhledu dojdou k jinému? Všimli si už protilehlých pravd? Vítají různorodost? Pak vivat! Ve skupině, kde lektor moudrý věci nejen hlásá, ale při všem lidském pinožení i usiluje žít ve své všednosti, kde se smí volně mluvit (nikoli jmenovitě drbat) o tom, co se na kurzu dělo, kde je možno s lektorem nesouhlasit, kde pravdy nejsou kladeny černobíle. Kdy dokonce i účastníci jsou směrováni pozorností s jemností do nejbližších dnů, aby nechtěli nemožné od svých nejbližších - teď jsem vše nově nahlídl, chci, abys mě tedy, teď, hned a plně pochopil, podpořil, ocenil -  a zvolna vystupovali z procesu za času běhu a s lehkostí pokládali do meziprostoru např. partnerského zcela nové a třeba i překvapivé a pro druhého ne vždy vítané úhly pohledu. Pak vivat! Takové náhledy jsou ozdravné, a ač ne vždy zůstanou v poloze, jak byly, osvěžily, vnesly čerstvý vítr a my se můžeme posunout, třeba ještě i jinak než jsme mysleli, ale přeci nějak vpřed naším životem k tomu, co nás činí laskavějšími, ukotvenějšími, spokojenějšími, bdělejšími i uvolněnějšími zároveň.

Laskavou všednost přeji!

Kristýna