14.11.2021

Svízelnost chybění dobrého pocitu

Jsou taková údobí. Náš partner/partnerka se nám jeví looser, neschopný nýmand, zoufalec, hlupák, idiot a kdoví co ještě. V dobách mezních, např. v době rozchodu, na sebe sama zpravidla nevidíme, nedovedeme se regulovat, masivně vnášíme tyto své postoje do každodenní řeči.  

A tak děti odchází k tomu druhému s notně opepřenou dávkou hrubých slov a hodnocení, vypíchnutých hyzdných vlastností, očekávaných proher, nespolehlivostí a minutí se. Slyší dlouhé, nekončící telefonáty, plné invektiv. Zaslechnou jedovatá slova upouštěné mezi dveřmi protilehlých domácností. Mnohdy dochází partneři i nelichotivé trvalé nadávce, běžně užívané místo vlastního jména.

Děti jdou, jako všichni žijící tvorové, vytrvale životem, snáší mnohé ošklivosti, přetížení, nepravosti, mnohá hrubá slova, aniž by chtěly, dochází pokřivení vlastních pohledů.

Setkávám se s mladými zkřehlými lidmi, kteří více nesnadno než by vítali, hledají kdesi v hloubce spokojenost, klid, stálost, možnost vytrvat ve vztazích, mít pro ně naději a o své dobré se moci opřít. Četně narazíme záhy na to, že vyrostli s jedním z rodičů, který je společně se snídaní, obědem a večeří s vehemencí krmil svým názorem na druhého partnera, který vychází něco mezi thrillerovou postavou psychopata a monstrem, které se pase na ubližování. Přestože s tímto prizmatem za svého mladého, téměř dospěla, již takto černobíle nesouzní, jsou brýle na jejich nose, přes které se dívají na konflikt svých rodičů, i dnes rozšláplé a pokřivené.

Potkávám mladé lidi, kteří se posud domnívají, že jeden jejich rodič byl těžce zkoušený, opravdu to odnesl, zatímco druhý byl na koni, měl se jako prase v žitě (a mineme-li nyní vědomě trestné činy), často záhy v příběhu schází důležitá puzzlata, která by utvořila obrázek věrnější a pravdivější. Kde by oba dospělí lidé chybovali i usilovali, dělali dobrá i špatná rozhodnutí, tak jako tomu bývá v našich příbězích lidského pinožení se.

Mnoho z toho, co si pamatujeme, si vlastně doopravdy nepamatujeme, ale věříme mnohokrát opakovaným příběhům. Jak o slabosti/oběti, tak o zlém člověku.

Vídám-li u mladých lidí prosvítající dospělost, pak zpravidla se proměňuje způsob pohledu, kdy ten, koho dříve sveřepě hájili, má již v jejich očích nezastřeně své chyby a nedovednosti, své zkreslené pohledy a svá zadubená stanoviska. Mnohdy vídáme malou schopnost na straně tzv. slabého rodiče přijmout svůj díl příběhu, který „se mi tak nějak stal, mimoděk se přihodil“. Ve kterém ovšem jako dospělý člověk celou dobu přítomný byl. Sebe málo znal, špatně odhadl, třeba i málo chránil, málo moudře a včas se dobře rozhodl. A zároveň i druhý rodič, mnohdy historicky za dětské oči provinilec a špatný člověk, mívá tou dobou už i svou sílu a dobré rysy.

Přicházejí rodiče a ptají se, proč má to naše dítě sebe nerado? Proč nemá radost z nového dne, když vstává? Proč se tak málo za sebe postaví, sebe zastane, vytyčí si zdravé hranice? A nechtějí vidět, jak dlouho ptali po dětech, aby žádné hranice neměly, aby jako jejich blicí kbelíček byly vždy po ruce. Jak bezohledně, sebestředně do nich sázeli letitě svou zášť a bezmoc a děti sály svá přesvědčení o nejistém světě, neschopnosti zachránit své dospělé, o špatnosti sebe sama, o své vlastní vině.

Netrvá dlouho a dětem dojde, že nějaký kus z nich pochází z obou rodičů. V té chvíli jde stěží uchopit sebe sama s dobrým pocitem a říct si - prima, že jsem po obou! Anžto jsem zvyklý/á uvažovat, že jeden byl hrozný člověk a druhý zas děsný zoufalec. A tak po jednom jsem nejspíš z části monstrum a do druhém bezmocný chudák, který může leda naříkat a vysvětlovat poté, co sám/sama prohrál/a všechna důležitá místa, jak to bylo nespravedlivé a nešlo s tím nic dělat. Kde má ten mladý člověk zavnímat v kořenech svou sílu?

Procházíte-li nyní nelehkým, náročným obdobím rozvratu rodinných vztahů, zpochybněním sebe sama i toho, za čím má cenu vůbec jít, vykoukněte na chvíli ze svého příběhu a zastavte se u tohoto důležitého odhodlání. Budu si tvořit své blicí kbelíky mimo své děti!

Pište si s exy emaily, smsky, zanadávejte si s přáteli, choďte k terapeutům, běhat do lesa, bušte do polštáře, pište si deník, modlete se. Najděte si svůj způsob, jak před děti přistupovat alespoň při bazální síle. Nikoli se vzteklou urputnou předpojatostí vůči druhému. Buďte ohleduplní při telefonátech, jsou-li při nich přítomné děti. Vymyslete jinak jejich předávání, nedovedete-li se zatím ovládnout a neříkat zlé věci. Neptejte po nich, ať Vám žalují, druhého snižují, na něj donášejí, dobré vynechávají.

Vězte, že se Vám bohatě vrátí, pokud z těchto temných bahenních smrdutých míst, co nejvíce své děti vynecháte. Nevědí, co Vám mají nabídnout, když je zavalujete svým bezbřeze rozprostřeným zoufalým rozpoložením. Nejsou, a ani nemají předstírat, že jsou, Váš/Vaše starší, moudřejší, zkušenější kamarád/ka. Naléhavě si přejí, abyste byl/a šťastná/ý, a mají ze sebe špatný pocit, když to neumí zařídit. Zatímco Vy to po nich očividně ptáte, když se na ně ve své tísni, při naprosté ztrátě směru, obracíte.

Netuší, jak by mohly v sobě uchopit a pojednat to, že jeden jejich rodič trpí a druhým je mu ubližováno. Chtějí Vás zachránit a tak si přejí toho druhého mít neradi, ale ouha. V neděli zase mají spát 7 dní právě u něj. A tak se učí hrát hry. Vynechávat, co bylo dobré, vypíchnout, co druhému nejde, kdy selhal. Přiživit ten Vámi vytrvale držený ohýnek zášti, protože si myslí ve své naivitě, že Vás to těší a netuší, ve své nezkušenosti, že sobě sama ubližují. A tak sami před sebou zakrývají a stírají barvy jednotlivých dní a učí se manévrovat v tom, co se říkat smí a co nesmí. A obsluhují tak daleko více Váš psychický stav, než že by si s Vámi skutečně volně povídaly o tom, jak se měly/mají.

Děti jsou ochotné mnoho udělat pro blaho těch, na nichž závisí. To, co udělají snadno a daleko rychleji než by bylo moudré je, že obětují sebe sama, jako provinilce, který málo naslouchá Vaší tísni, ach proto je Vám tak zle, že já dítě samo jsem tak nevděčné, špatný posluchač, málo schopný a nasazený člověk, který nedovede zařídit Vaše štěstí, kterého se Vy sami ve své dospělosti nejste schopni dobrat a po kterém přeci tolik toužíte.

Je hluboce nefér upadnout do náruče svých dětí v želé stavu a očekávat, že mě vystaví zpět do podoby člověka stojného. Je zlé a bere sílu, pokud představujete svého partnera/partnerku, kterého/kterou jste svým dětem vybrali za tátu/ mámu, jako zlého hloupého, vychytralého, nebezpečného člověka, je-li tomu tak jenom proto, že se momentálně sami plácáte v tom všem zmatku, kdy nedovedete pobrat, kde se to tak ošklivě zvrtlo a jak si sami před sebou máte připadat cenní, když ten, kdo s Vámi šel a zblízka Vás znal, s Vámi dál jít nechtěl.

Děti sestávají z Vás obou. Možná neexistuje nárok na to, aby rodiče s laskavostí a moudrostí, ochotou se učit, být otevření a vřelí, se stále znovu ve svém partnerství dohledávali. Ale rozhodně by měl existovat nárok na to, moci milovat oba dva své rodiče.  Děti Vás potřebují mít rádi oba. Aby mohli jednou prosáhnout k sobě samým a říct si - oba moji rodiče měli nedostatky, ale i hezká vnitřní místa a tak i já sám/sama bych mohl/a být dobrým člověkem a mít ze sebe dobrý pocit.

Předat život je jedna z našich nejhlubších potřeb. Nejen být u jeho stvoření a pak se vší dřinou zvládnout provoz a mláďata uživit, ale také děti vybavit do života potřebným náhledem. Můžeme dětem předestřít např., že mě velmi mrzí, že jsme to s tátou spolu nezvládli. Je to v mnohém krásný člověk a proto jsem si ho vybrala a spolu jsme měli tebe. Vidím, že máš jeho oči/vlasy/pusu, že po něm rychle běháš/ zdatně čteš. Moc si přeju, ať si spolu rozumíte. Máte spolu dobrý čas. Užij si to u něj.

Pokud toto zatím nedokážete, pak o to poproste babičku, tetu, někoho, komu by to děti mohli říct celé a kdo by jim ze srdce přál, ať se mají dobře u obou svých rodičů. Jste-li v ostrém místě příběhu, pak můžete říct třeba -  zatím to nedokážu, poslouchat tvoje povídání jak to u mámy/táty všechno bylo. Ale doufám, že jste se měli prima. A slibuju, že jednou mi to půjde všechno říct.

A tak rozejítí rodiče, přestože zpravidla v jejich příběhu ční nevěra na jedné či obou stranách, by měli dokázat přát druhému dobré. Ze všeho nejvíc pak si být vědomi, že děti nemají být vystavení čirému zoufalství a bezmoci svého dospělého. Ani hrubému odsouzení, definitivě o tom, co soudím o jejich tátovi/mámě. Protože oboje jim ubližuje, podkopává nohy, zkracuje dětství, bere sílu, naději pro jejich vlastní budoucí vztahy. A nepatří to dětem! Tyto věci, které v dospělém světě jsou pro nás tak těžké uchopit a pobrat.

Vivat těm rodičům, které jsem mohla vidět zblízka a kteří i po rozchodu, přes mnohé slzy, smutky, minutí se, stále znovu hledali a hledají možnost, jak svým dětem dopřát možnost dosáhnout na svého druhého rodiče blízce a rádi. Moci uvidět, v čem je jejich máma/táta prima. A tak je směrovat tam, kde to děti vůbec nejvíc potřebují. K místu, kdy vím, že na světě jsem milovaný. Můžu být přijímaný, i když mám věci i po tom druhém. A jak rostu, můžu mít svůj vlastní názor na to, co si já sám myslím, čeho si vážím a co se mi nelíbí, jaký bych chtěl být a jaký ne. Po svém si poskládat, jací mí rodiče podle mě vlastně jsou.

Pročež vespod zůstává to, že ačkoli to rodiče spolu nezvládli, i tak si jeden druhého vážili a přáli mu, a mě spolu s ním, dobré.  A tak přestože na sobě vidím i jejich nedovednosti, vidím na sobě i mnohé dobré, které jsem neminul, zblízka mohl zahlídnout. Doma pak jsem mohl/a svobodně mluvit o tom, jak mi u druhého rodiče bylo dobře a že se má fajn. A na druhém svém rodiči jsem mohl zahlídnout, že to bylo náročné, ale přeci našel opět svou sílu, svou radost a svou stabilitu. Ne tak, že se o mě zplna opřel, ale tak, že zkraje našel pro sebe sama oporu vnější ve světě dospělém a později i tu vnitřní svou.

A pak můžu vyrůst dobře. Můj rodič sice nemůže zařadit partnera do kategorie zlý, hnusný člověk, což je zdánlivě těžké a mnohdy i toužené, ale v posledku je to moudré, vítané a dobrý pocit ze sebe sama uchovávající. Anžto pokud jsem si pro svůj život vybral/a hlupáka, pak co to značí o mě samém/samotné? A co si mám počít s devalvací mých posledních deseti, dvaceti odžitých let? Ty se nepočítají, byly jenom špatné, mimo, za vše zlé, může jenom ten druhý?

Tedy nacházíme ono nepřekvapivé a podstatné, že naším úkolem v dospělém světě je ze svých zápasů životních příběhů vyjít tak, abychom opět našli svou sílu i vlastní dobrý pocit ze sebe sama. Pokud jsme ho posud nenašli a svým dětem jsme si zvykli ho předkládat jako výčitku - to nevidíš, jak moc se cítím špatně, pokud mi říkáš, že ses měl dobře u svého druhého rodiče? Pak pácháme dvojí zle. Sobě samým neumožňujeme se hnout, když cpeme odpovědnost za naše štěstí neurvale do rukou svých vlastních dětí. A jako žába na prameni sedíme na možnosti, aby naše děti samy ze sebe mohly mít dobrý pocit. Pak je zapotřebí zapíchnout prst do sebe sama, zvednout se a vykročit z místa, ve kterém nám samotným třeba už i léta není dobře. S nadějí, že dokážeme-li toto proměnit, přineseme kýženou úlevu nám samotným i svým dětem.

Kristýna Farkašová