Přeskládané rodiny

 „Františka toho jsem měla ještě s Milanem, tomu bude na podzim dvanáct. Andulku jsme si pořídili s Lukášem, jsou jí čtyři. Lukáš má z předchozího manželství dvojčata Pavlu a Pepíka, těm je deset. Bývalý manžel dlouho nikoho neměl, ale teď si našel nějakou mladou a ta je prý těhotná, ale o tom vím jen od dětí, mě zatím neinformoval.“

Maluju si zpravidla na papír jména členů rodiny se šipkami, abych se líp vyznala, kdo ke komu patří a mohla sledovat pozorně, co mi druhý člověk říká.

Specifické u těchto velkých rodin je, že nejsou utvářeny se záměrem dvojice pořídit si vícero dětí, a tak na sebe naráží výchovné styly, tradice, zaběhané zvyklosti a ono mnohde složité měnění pořadí narození.

Nejprve jste šest let prvorozený a pak ejhle v nově přeskládané rodině jste druhý nebo i třetí v pořadí narození.

Velké rodiny to je vůbec zvláštní úkaz! A mnoho bolavostí potkáváme tematicky stejných. Přichází dospělí lidé, kteří si přáli být více viděni, více vnímáni jednotlivě, jejichž rodiče nezřídka nejsou schopni udržet, cože má které dítě nerado, třebas jen k jídlu, kdo je kdy narozeninový, komu vlastně kolik je. Potkáváme události viděné jako křivdy, často na téma - tomu dala, tomu dala, na toho se nedostalo. Mají ve vzpomínkách třeba Vánoce, kdy shodou náhod nedostali dárek, prostě se nějak zapomnělo, myslelo se zkrátka, že tam něco mají, ale nebylo tomu tak, kdy se po čtyři roky tak nějak nedostalo na zakoupení kalkulačky pro matiku středoškolskou, kdy se rodiče nezúčastňovali vánočních či jiných besídek, nezřídka minuly mnoho školních výletů, lyžáků pro nedostačivý financ. Což patří i k obvyklým námětům na dlouhé netoliko pohodové hovory mezi rodiči z vícečetných rodin, tedy ono ožehavé, jak vyjít s penězi. Stejně jako dramatická domlouvání, kdo by měl víc zabrat (zpravidla zabírají oba, seč můžou), aby poměr např. 2 dospělí a 5 dětí šel vůbec všedně přežít.

Bývá poněkud obtížné vzpomenout na poklidné svátky, kdy by alespoň dva členové rodiny nebyli za hranicí své dobré pohody, všeobecně bývá větší míra hluku i konfliktů, roste zkrátka s počtem osob v jedné domácnosti, nezřídka i v nepříliš prostorově vyhovujících podmínkách. A tak se Vám snadno stane, že v posteli – Vaší posteli - spí někdo, koho jste ani nikdy neviděli, ze skříně Vám mizí oblečení, ve kterém patrně odešli sourozenci, mladší či hubenější než Vy. Z pokladničky se Vám umenšili úspory, pročež na svačinu byli rohlíky, a nové kalhoty si samozřejmě můžete koupit, ale musíte si na to vydělat.

Pokud ovšem, co nám život připravil, přežijeme jakžtakž bez úhony, zjistíme, že uneseme více hluku, zmatku, nečekaných událostí, otevřených konfliktů, schopnosti se rozdělit i vnímat další lidi. Nezřídka potkáváme dobře vyvinutý sociální instinkt, kdo je důležitý, kdo tu velí, kdo je pod ním, kdo je vysmíván, kdo je nesvůj. A tak podaří-li se křivdy a sebelítost, do míry větší než malé, přetavit v jakési pochopení složitosti, dovedností, možností a kombinace našich rodičů a nechat to být, tam kde se věci staly a nevláčet je sebou a nezapichovat do nich svůj dětský buclatý prstík, ač je nám dobře přes čtyřicet….pak možnost nakoukat dovedně lidské povahy a naučit se o sobě sama, na jedné kupě nablízko spolužijících lidí, je vskutku nabíledni.

V přeskládaných rodinách, zvláště v případě, kdy jeden z partnerů společně se zamilováním obdržel krom své nové polovičky, také 3-5 kousků mláďat do svého života, vidíme jedno společné.

Partner, k němuž děti biologicky náleží, za života hodně natrénoval, měl nejprve jedno dítě, zvykal si na zátěž, jeho povahu, nový rytmus života, dělení se o svůj čas, prostor, energii, ochraňování dítka a pak přišlo druhé a zvýšila se zátěž a další a opět. Je to jako s jízdou na kole, hrou na klavír, bruslením, zkrátka s cvičením a odříkáním si, objevováním nových dovedností, rozšiřováním výdrže, i nácvikem na upozaďování se. Umění být smírčí i tvůrčí, dát limit i podržet, je zkrátka tvořeno v kulisách reálií v originální sestavě s Vašimi bytostmi, které jste do svého života v podobě partnera či dětí pozvali.

Přichází-li nový partner nepolíben takovýmto tornádem, kterým vícečetné rodiny mnohdy jsou, pak zpravidla v úžasu zírá, jak toto někdo může denně žít. A přichází rizikový, byť mnohdy nevyslovený požadavek ze strany partnera, ke kterému biologicky patří dítka. Vezmu tě do svého života. Unesu své děti a závazky, jako posud. A ty mě budeš rámcově chápat, podporovat, najdeš-li si určitou schopnost vztahovat se k dětem, budu rád/a, ale nesmíš jim nikdy ubližovat. Už jsme jim rozvodem ublížili dost. A nebudeš mě zatěžovat sám sebou, budeš stát pevně, ve stabilitě. Množstvím dětí už tak jsem na mezích toho, co unesu.

Ouha, touha. Docela obtížný akrobatický kousek. Jak to udělat? Stát stabilně, pokud možno spokojeně, spíše do vesela a v takové dobré inspiraci poblíž lidí, kteří mají svou řeč, svý kódy, své tempo. Jak vůbec mezi ně vejít a nepřipadat si, že budu brzy sežrán? Jak nikdy nešlápnout vedle? Jak svou pouhou přítomností neměnit zaběhaný pořádek?

Když jsou děti malé, bývá těžké, najít si čas pro intimitu, sdílet se, zajít na vycházku, zkouknout film, prostě jen tak pobýt spolu a bezděky si připomenout, že ač unavení, jsme spolu rádi a je to fajn, že jsme se dobře našli. Jak toto zařídit v přeskládaných rodinách? Za mě jde o nezbytnost. Kéž se podaří, že vyváženost rodičovských postav a dětí bude akceptována v míře k dobrému vzájemnému žití.

A přeci je třeba trávit čas i mimo děti, jenom spolu, zvykat si na sebe, mít čas mluvit o nově vzniklých rolích a našich vzájemných představách, které se celkem jistě liší. Což je logické, předvídatelné a přirozené. Potřebujeme tedy hledat míru, na které se shodneme, kterou považujeme přinejmenším za nepoškozující. Shodnout se na mezích naší přeci jen i společné výchovy, přinejmenším zvyklostí, které se odehrávají v našem společném bydlení. Dovolit druhému, jakož i sobě, chybovat. Dovolit druhému i sobě podklesnout v kolenou, nemít vždy dobrý den, být někdy i unavený nebo mrzutý a zahrnout tuto přirozenost do chodu nově vzniklé rodiny. Kdy podobně jako někdy v rolích rodičů uneseme nevrlou náladu svého dítka, tak někdy děti snášejí naše nepříjemna a společně se v času běhu učíme sobě navzájem omluvit, pochopit, spolu vyjít, vidět se cele i se svými nedokonalostmi, cenit to, co je na nás dobré a snášet se navzájem.

Co doporučit nově příchozím? Buďte trpěliví, je-li rodina přeskládána nově a rozvod je čerstvou záležitostí, potřebuje celá situace nežli měsíce spíše roky, aby dosedla do všedního zaběhaného provozu. Hledejte míru, v jaké chcete a dovedete být v nové sestavě dospělých a dětí rodičovskou postavou. A buďte vnímaví k tomu, co si představují a snesou děti. Jsou-li větší, otevřeně diskutujte, ptejte se a buďte zvědaví. Snažte se neškodit. Zároveň přeju, ať se vejdete do nového kontextu cele, tedy i s tím, že ne vždy vše dětem či partnerovi řekneme dovedně. Že ano, někdy i situace ztěžkne námi. Takový je svět a jeho přirozenost. Chybujeme. Máme silné i křehké stránky. Někdy jsme nevyspalí, nenajezení, prudní, nenaložení. Jeli vůle, vytrvalost, máte-li se rádi, pak se situace velmi pravděpodobně usadí, a potom vyvstane každodennost a to, zda v ní dovedeme fungovat ve většině spokojeně.

A pro domácí tým? Jistě, že i Vámi nově přivedený partner bude někdy chybovat, bude se učit, jak zacházet s dětmi a bude hledat své místo, jak se vejít do příběhu Vaší rodiny a kromě chvil příjemných, se budete místy lišit v názorech, někdy i zásadně a tedy ne vždy Vaše nové partnerství bude vnášet pohodu a soulad. Připomínejte sobě a učte i své děti vnímat, že tak jako oni mají potřeby, i dospělí mají své potřeby, tak jako oni některé věci zatím neumějí, tak i my se některé věci spolu teprve učíme. A mějme naději, že bude-li na obou stranách alespoň bazálně dobrá vůle, cesta se najde, i když v danou chvíli člověk netuší, jak bude vypadat. A ano, dovednost být rodičovskou postavou, je něčím, co se utváří roky. Ovšem oči zvenku často vidí, stojí-li celý náš systém příliš našišato. A ač není snadné dokázat ustát náhledy partnera, zvláště ty, co tnou do živého, jsou oči zvenčí užitečným darem, který může dovyvážit, právě svou nezavzatostí do systému něco, v čem společně vytváříme systémovou divnost.  A i za to, jakož i za odvahu vstoupit do Vašeho již rozehraného rodinného příběhu patří vděčnost a ochota vzájemně se hledat, potkávat a místy vzdalovat a opět nacházet.

Laskavou všednost přeji!

Kristýna