Nikdy jí to neodpustím

Co dělá neodpuštění v našem těle? Jakousi uskřinutost. Zadržování. Něco si držíme při sobě, něco, co je divnost až špatnost, nejsme schopni nechat za sebou. Pořád tuto nádrž máme napuštěnou oním nevábným obsahem. Stále máme k dispozici možnost procházet se po okraji této páchnoucí laguny a pěstovat svou sebelítost, svůj vztek, svůj chlad, plánovat svou mstu a vůbec předlívat v roce, kdy se nám ona nevítaná věc přihodila.

Což o to, je-li to onoho roku, kdy se nám těžké místo přihodilo, a my bychom metelesku blesku upelášili tisíce kilometrů daleko a slunili se na pláži s tím, že jsme už dávno za tím, pohoda jazz, v zásadě si nevzpomínám, cože se mi to dva měsíce zpátky přihodilo, v podstatě se domnívám, že se odjakživa sluním právě na této pláži, je to divnost opačného konce pomyslné škály.

Život má ve zvyku se nezastavit, a tak místa, i ta, co byla těžká, se vzdalují. Dlíme-li stále u naší zadržené nikoli odpuštěné nádrže, naše smysly a instinkty stále znovu zažívají místo nemilé, cítí jeho pach i tep, stále znovu aktivujeme svou chuť prchat nebo bojovat, stále znovu tuhneme do bezmoci. A to, kam jde naše pozornost, se vždy odráží v naší všednosti. Jak je nám na duši i na těle. V tom, čeho jsme schopni se dopouštět na svých blízkých, stejně jako na sobě sama. Protože jakou měrou jdeme ven, takovou zpravidla vstupujeme i k sobě dovnitř. Zda jsme urputní a nelítostní, trestající a s vysokou mírou kontroly a strachu. Zda hnedle prcháme jen při náznaku konfliktu, zda ztišujeme hlas, zda pro sebe nechceme už nikdy nic, ani očekávat natož získávat, zda nás v noci budívá strach a obavy, zda tento model předáváme i našim dětem. Nebo zvolili jsme variantu ztuhnutí, tu vývojově nejstarší, kdy jsme pomyslně zamrzli v místě, kdy se nám věc nemilá přihodila, a ač od té doby jíme, spíme, chodíme do práce a mezi tím vyrostli děti, v zásadě si z těch posledních 15-20 let nepamatujeme nic, čím by se jednotlivé dny lišili. Ztratili jsme schopnost ostře cítit chutě a vůně, vnímat život jako tepající, nechat se prostoupit radostí, těšit se, i obávat, reálně existovat, vejít se do vlastního života, neminout své vlastní dny.

Zpravidla nechceme sobě sama záměrně ubližovat. Domníváme se, že takto musíme žít, abychom sobě sama neublížili ještě víc. Abychom neztratili ze zřetele, v čem selhali lidé kolem nás, vyhli jsme se tomu místu, tak aby nás už nikdy nepotkalo, co je pro nás rizikové.

Už nikdy chlap na motorce! Nejdřív nechtěl o mém těhotenství ani slyšet a pak mě, když jí bylo pět opustil. Nikdy mu to neodpustím!

Existují chlapi na motorce, kteří se těší na děti? Kteří se starají o své rodiny a zůstávají se svými ženami? Je to více než pravděpodobné! Mohu tedy pozornost směrovat na to, co už nikdy nechci, stejně jako k tomu, co si doopravdy přeji, co do svého života volám. Přeji si na příště žít s mužem, který bude dostatečně pevný, stabilní, otevřený myšlence rodiny a stálý. A pozvolna vytahuju stavidla a odpouštím vodu zatuchlou, žabincem porostlou, a společně s tím, jak odtéká, koukám na svá pomýlení a odpouštím sobě sama svá vlastní přehlídnutí, jejichž důsledkům budu vystavena třeba ještě i mnoho let. Při vědomí, že byla -li bych schopna si rizik všimnout, nešla bych do toho. Odpustit si, že jsem toho schopna nebyla. Chyběla mi zralost, kterou mám dnes. Princip, který si neseme dál, že neumíme žít líp než ze všech sil, v rámci poznání, k jakému jsme došli. A to víme, že se proměňuje. A že tedy dnes nám chybí naše budoucí zralost, a tak jdeme statečně, a přece si vědomi své přirozené nedokonalosti.

Často v umanutosti rozhodnutí o neodpuštění potkávám obavu, co by se stalo, kdybych se vzdal této jistoty, že sice nevím, co chci, ale alespoň vím, co nechci, tedy to, co už bylo, co už se v mém životě přihodilo, jako věc nevítaná, těžká až zlá.

A také téma nepřijetí sebe sama, svých chybování, své nedokonalosti, křivolakosti svých cest životem, odboček a zkratek, který nedopadly. Může být obtížné sobě sama odpustit, uvidět, jakého zjednodušení a rigidity se dopouštíme, když jsme takto lpěli na zapíchnutém prstu do druhý bytosti, abychom nemuseli koukat na svůj díl, svou bídu, svou ztrátu. A to i ztrátu druhého řádu, kolik jsme nedokázali vnímat toho krásného a milého, anžto jsme přece měli svou oblíbenou vycházkovou cestu po ochozu, takový jedné laguny, však vy víte které, krapet zelené a stojaté, no.

Chceme-li se neodpuštěním pomstít druhému, je to věc klamavá, která přináší falešnou úlevu pouze zkraje tohoto procesu, kdy se třebas druhý cítí i vinný nebo nás přímo o prominutí prosí. Ale poté, najde-li sílu a jde-li svým životem s chutí dál, pak jsme jako ten jezevec, který tvoří smrad ve své vlastní noře, aby ta, která již dávno vyvedla nová mláďata viděla, jaký to byl hnus to místo toho selhání, na kterém padla myšlenka, že společně půjdou napořád.

Co tvoříme vevnitř, dáváme i ven. To tvoří naše dny. Co jsme schopni vnímat, to se nám mnohdy vrací zpět. Tvoříme-li hnusno a pěstujeme si ho, pak v něm sami žijeme a tomu druhému je to zpravidla již dávno dosti putna. A tak konáme mstu na sobě samém. A sveřepě řežeme do svého živého, protože takovýhle velký kopanec, to si jen tak neprominu!

Neodpouštím tedy komu? Bere mi to něco v mým současných dnech? Není mi to již krapet malé koukat dvanáctým rokem do stejného místa, zavile se procházet u své smrduté laguny?

Co takhle zajít na nová místa? Kouknout, jak žijí ostatní? Dopřát si naději, trochu víc radosti. Nechat věci více přicházet, pustit lidi blíž. Mít odvahu cítit, a tedy i ztrácet i získávat, někdy brát i rád dávat. A co takhle pomalu dovolit, aby laguna se proměňovala, aby to bylo místo, kam budou chodit ptáci a zvířata, kde budou růst kytky, kde bude čistá voda a vzduch dobrý k dýchání. Nevadí, když zatím nevíme kudy na to. Vyhlížíme-li tím směrem, máme-li naději a voláme do svého života, ať se nám věci dějí, ať dokážeme volit moudře, ať jsme účastni svého života v jeho síle a plnosti, cesta se najde. A my si poneseme odhodlání nezopakovat scénář, který jsem činili s větší lehkostí, protože ho nebudeme potřebovat držet v ráciu v stálé pozornosti.

Prostě se promění směr, kam jdeme, i to, jak sebe sama vnímáme. To, co by nás dříve přitahovalo, pozbylo svou moc. A my můžeme mít více prostoru a volnosti uvnitř, vnímat dny, jak jdou. Věřit sobě sama, svým instinktům i stálé proměně, která se nám děje, vyhlížet laskavou všednost uvnitř nás i vně nás.  

Čerstvé vodě zdar!

Kristýna