20. března 2018
(O stejnosti odchylek, nadřazenosti přesvědčení, mylné hrdosti na vlastní slabosti.)
Vyosení
Ve vlaku tři náctileté grácie. Lítá tříhlavá saň intrik, pomlouvání kamarádek, co zrovna v kupé nesedí. Nelítostné komentování vizáže všech lidí, co chodí okolo, parodování průvodčího. Telecí léta v plné palbě. Jedna holka jako druhá, delší vlasy, upnuté kalhoty, černé bundy. Sjíždí twitter, facebook, fotky, zejména ty své, kolik mají lajků, probírají, kdo vypadá úplně nemožně. A v tom to přijde. Jo a ta Stáňa, jak se nám nejdřív zdála dobrá, tak není. Ilona říkala, že je úplně blbá! To jsme se spletly, když jsme myslely, že by s náma mohla být. Ona není tak vyspělá jako my! To je fakt, ještě není na naší úrovni! Není prostě tak vyzrálá.
Anžto zrovna piju, zcela reálně mi hrozí zadušení. Nevěřícně třeštím zrak, zda to děvčata myslí vážně. Ó, ano myslí! Trvá mi chvíli, než si uvědomím, že v rámci lidského bizáru, kdy vše je jedním a v sobě navzájem se zrcadlíme, přesně takhle vypadají ti, kteří si přijdou vědomí a svrchovaně vysvětlují, jak ti ostatní, holt ještě nemají na to, pochopit jejich pozici. Nejsou zkrátka tolik vědomí! Jak směšné vidět zvenku takové nadřazené počínání.
